DetektoRING

Co jsem to vlastně našel ? (2) Jan Sarkander - mučedník zpovědního tajemství
Publikováno: Pátek, 25.11. 2011 - 14:07:08
Téma: Památky, podzemí, příroda


Jan Sarkander – mučedník zpovědního tajemství aneb Příběh problematického kněze.


Pojďme se společně vydat proti proudu času, do dob dávno uplynulých, plných významných společenských změn, politických zvratů i válečných konfliktů. Do časů, kdy lidský život neměl valnou cenu, a kdy podstatnější bylo nikoli to, jakým jste člověkem, ale jakou pozici v otázkách víry zastáváte a k jakému stavu náležíte. Příběh, který vám chci vyprávět, skončil pro hlavního protagonistu v roce 1620 v Olomouci, ale k jeho úplnému završení došlo až o celých 375 let později, tedy v roce 1995.

V minulém díle jsme se společně zabývali osobou Jana z Pomuku (sv. Jan Nepomucký), který je věřícími a církví považován -a vyhlášen- za „mučedníka zpovědního tajemství“. Nebylo by však správné nezmínit se o muži, který je rovněž považován za mučedníka zpovědního tajemství, a který byl v tomto duchu i kanonizován. Touto osobou je sv. Jan Sarkander. Vzhledem k tomu, že někdy dochází k nedorozuměním ohledně osob těchto dvou světců, a u laiků i k jejich záměně, rozhodl jsem se posbírat a sepsat pár informací o tomto světci.

Svoji cestu do minulosti však nezačneme paradoxně v Olomouci, kde se finále našeho příběhu odehrálo, ale v Praze na Zámeckých schodech, u sochy světce Filipa Nerijského (sv. Filip Neri), kterou najdete snadno: na štítu, který přidržují dva andílci (putti), je uveden latinský text:

EN! SANCTUS PHILIPPUS NERIUS FUNDATOR
CONGREGATIONIS ORATORII, PATRONUS BENE MORIENTIUM, HUMILITATIS,
CASTITATIS, CHARITATIS VESTIGIUM.
OBIERAT 26 MAJI ANNO 1595

Ejhle! - sv. Filip Neri, zakladatel kongregace Oratoriánů, patron
šťastné smrti, příklad pokory, čistoty a lásky.
Zemřel 26. května 1559.





Socha byla zhotovena v roce 1715, a původně stála v blízkosti Arcibiskupského paláce v Praze. Původ má v dílně sochařské rodiny Brokoffů, ale konkrétní autorství je dosud předmětem odborných sporů (často je však uváděn jako autor Jan Brokoff). Socha byla zhotovena poté, co o rok dříve požádal hrabě Woračický Českou komoru o povolení postavit sochu na počest Janu Sarkanderovi, moravskému mučedníkovi, o jehož svatořečení se tehdy začalo uvažovat.

Jak ale souvisí zmíněná socha sv. Filipa Neri s naším příběhem?

Odpovím stručně: socha sama o sobě s naším příběhem souvisí zásadně, sv. Filip Neri však téměř vůbec. S určitou nadsázkou řečeno jde totiž o to, že se při pohledu na sochu vlastně vůbec nedíváte do tváře sv. Filipa Nerijského, ale do tváře Jana Sarkandera (dá-li se takto hovořit o uměleckém ztvárnění podoby historické postavy, jejíž přesnou podobiznu nemáme k dispozici).

Stalo se, že z mnoha důvodů k „plánovanému“ blahořečení, resp. následnému svatořečení Jana Sarkandera v 18. stol. nedošlo (list papeže Benedikta XIV. z 2. 12. 1747 sice potvrdil, že beatifikační proces k Janu Sarkanderovi může začít, ale k jeho dokončení došlo až o více než 100 let později).

Snaha o blahořečení Jana Sarkandera narazila již v samém počátku na odpor vysokých církevních kruhů v Římě. Bylo třeba nejdříve řádně a důkladně objasnit, proč byl Sarkander zatčen a (u)mučen, a zda šlo jen o dobovou (světskou) politickou záležitost či i o záležitost církve. Z pohledu protestantské církve bylo (mírně řečeno) velmi problematické i jeho působení v neprospěch evangelíků, a navíc i jeho osobnost byla velmi rozporuplná...

Jenomže v Praze již byla k poctě „nového mučedníka a světce“ socha vytesána a umístěna, navíc poblíže Arcibiskupského paláce! Prekérní situaci vyřešila „oprava“ sochy, po níž byla v roce 1764 přemístěna na dnešní místo, to už ale jako socha k poctě sv. Filipa Nerijského. Při opravě byla pravděpodobně upravena (znovu opracována) a jednotlivé části (původní sokl a kartuš s nápisem) byly nahrazeny těmi současnými.



Poněkud více nakloněna byla osobě svého kněze Morava: u silnice mezi obcemi Troubky a Tovačov je umístěna jedna ze soch sv. Jana Sarkandera (viz dále), další je součástí sloupu Nejsvětější Trojice v Olomouci (viz foto), kam byla umístěna dávno před beatifikací nynějšího světce.

Jan Sarkander byl synem Heleny a Gregora Matthiase Sarkandera a narodil se ve Skočově, do početné rodiny nižšího slezského šlechtice. Po smrti otce se jeho matka v roce 1589 přestěhovala do města Příbor na Moravě. Základní školu absolvoval v Příboře, následně (od roku 1592) studoval v Olomouci, ale kvůli morové epidemii pokračoval ve studiích v Praze, kde byl 9. května 1603 promován magistrem filosofie. V roce 1604 zahájil studium teologie ve Štýrském Hradci, roku 1606 se však náhle vrací zpět na Moravu, a následně uzavírá (ve Velkém Meziříčí) svatební smlouvu s protestantkou Annou Plachetskou, dcerou měšťana. S ní se téhož roku, dne 3. září, oženil. Anna však zanedlouho po sňatku zemřela, a Sarkander se po její smrti rozhodl vrátit k duchovní dráze, když po předchozí přípravě (21. prosince 1607 přijal nižší svěcení z rukou kardinála Ditrichsteina, tentýž jej 19. března 1609 v Brně vysvětil na jáhna) mu dne 22. března 1609 udělil kněžské svěcení olomoucký světící biskup Jan Křtitel Civalli.

Významný dopad na jeho další osud měla causa jeho bratra Mikuláše, kterého kardinál Ditrichstein vyslal v rámci rekatolizačního úsilí do Opavy. Mikuláš neuposlechl kardinálových příkazů a zapletl se do odboje proti Matyášovi, kterému tehdy patřila Morava, ve prospěch jeho bratra císaře Rudolfa II. Mikuláš byl zatčen a vyslýchán v přítomnosti moravských stavů. Jan se vypravil do vězení za bratrem, ale stalo se tak bohužel krátce před Mikulášovým útěkem. Moravští stavové kardinála Ditrichsteina podezírali, že snad tento útěk umožnil, a že se na něm podílel i Jan Sarkander.

Sarkander byl zatčen a strávil ve vězení celý rok, údajně proto, že napomohl útěku svého bratra Mikuláše podplacením stráží.

Počínaje rokem 1609 působil Jan Sarkander na farách v Uničově, Charvátech, ve Zdounkách, v Boskovicích. Nedá se říci, že tato etapa jeho života byla šťastná – místa svého působení měnil tak často v zásadě proto, že byl i jako kněz velmi rozporuplnou postavou. Při bohoslužbách trval na (pro prostý lid) nesrozumitelném latinském kázání, navíc neumožňoval lidem v kostelních lavicích zpívat česky, protože to považoval za znevažující vůči svaté mši. Jeho horlivost a vyvolávání sporů s farníky se odrazila v tom, že u nich upadl v nemilost, která postupně přerostla v nenávist. Ani jeho nadřízený, kardinál Ditrichstein, nebyl s horlivým působením Jana Sarkandera spokojen, a dle dochované korespondence mu vadil i Sarkanderův přílišný zájem o hmotné statky.

Sarkander měl pověst nekompromisního rekatolizátora - v Boskovicích si prý počínal tak tvrdě, že po několika měsících jeho působení hrozilo vypuknutím lidové povstání. To byla opravdu nepříjemná záležitost, navíc odehrávající se na pozadí velmi vypjaté doby (pobíhajících soubojů mezi katolíky, protestanty, stavy a císařem).

Od roku 1616 žil Jan Sarkander v Holešově. V tomto období se stal chráněncem významného muže, katolíka, zemského hejtmana a člena tajné císařské rady, Ladislava Popela z Lobkovic, který jej dosadil na post svého osobního zpovědníka a současně začal využívat ve prospěch své politiky. Lobkovic totiž odmítl podepsat Rudolfův majestát o náboženské svobodě, a tak byl Sarkanderův úkol v Holešově jasně dán: provést rychlé pokatoličtění celého Lobkovicova panství. Na pomoc si Sarkander pozval jezuitu Jana Drachovského. Tomu se záhy podařilo z Holešova vypudit luteránského faráře, zabavit protestantům kostel, školu a rozpustit místní Sbor jednoty bratrské.

Během působení v Holešově se dostává Sarkander do sporů s Václavem Bítovským z Bítova (* před r. 1580 – †27. března 1628, moravský šlechtic, radikální představitel moravské stavovské opozice a jeden z vůdců povstalých moravských stavů), když spory souvisely s placením církevních desátků pro faru. Ty měly být placeny bez ohledu na to, kdo „obsadil“ farní úřad (zda katolík či protestant). Stávalo se však, že pokud byl farářem katolík, protestantská šlechta svým poddaným tolerovala neplacení desátků, což mohlo vést k tomu, že farář neměl žádných prostředků k zajištění své činnosti a živobytí. To vedlo k tomu, že katolický farář musel odejít a bylo tak možné faru obsadit protestantským duchovním. Sarkander o svém sporu vedl s Václavem Bítovským z Bítova rozsáhlou korespondenci, a dovolával se spravedlnosti i u svého patrona Lobkovice.

V důsledku vývoje událostí na Moravě (v roce 1619 se Morava přidala ke stavovskému povstání českých stavů) je katolík Lobkovic obviněn ze spojenectví s Habsburky, následně sesazen z úřadu hejtmana a uvězněn. Nemohl tak nadále Sarkandera ochraňovat před jeho nepřáteli, když i jezuité byli vypovězeni ze země. Na radu přátel odchází Sarkander do polské Čenstochové, a pár dní pobývá i v Krakově. V listopadu 1619, po relativně krátkém pobytu v cizině, činí Sarkander zásadní a osudové rozhodnutí - vrací se zpět na Moravu.

Na začátku 17. století byly na území dnešního Polska sestaveny útvary lehké jízdy, jejichž zakladatelem byl plukovník Aleksandr Jósef Lisowski (*1580 - †11.10.1616), šlechtic polsko-litevského původu. Podle svého zakladatele získaly tyto žoldácké oddíly název „lisovčíci“. Původně byly oddíly vystavěny k vojenské pomoci na obranu proti moskevským carům podporovaným polskými magnáty. Prosluly velkou bojovností, ale i krutostí a bezohledným pleněním, bojovaly v polsko-tureckých válkách za podíl z kořisti, přičemž jejich plenění nabývalo takových rozměrů, že šokovalo i současníky, přivyklé drsnému způsobu života v tehdejších časech. Během třicetileté války bojovaly téměř v celé Evropě (zpustošily například Slezsko), ale jejich krutost a bezuzdnost vedla k tomu, že při návratu do vlasti -ještě před uzavřením vestfálského míru- byl jejich sbor roku 1636 postupně zlikvidován.

Počátkem února 1620 napadl oddíl „lisovčíků“ Moravu a přesunoval se rychlým pochodem směrem k Vídni. Při svém postupu –a jak bylo jejich způsobům vlastní- žoldáci tvrdě rabovali, což postihlo zejména panství vůdce povstalých moravských stavů Václava Bítovského. Protože v dané době neexistovala na Moravě žádná reálná vojenská síla, která by se dokázala „lisovčíkům“ postavit, hrozilo vyplenění i městu Holešov, které stálo v cestě jejich pochodu, a k němuž se žoldnéři nezadržitelně blížili. V zoufalé snaze po záchraně vsadili radní města na Boží pomoc a poslali vstříc blížící se armádě křesťanské poselstvo s knězem (podle legendy to byl sám Jan Sarkander, ve skutečnosti spíše holešovský zámecký kaplan Samuel Tuček). V čele procesí byla nesena monstrance (ozdobná schránka na vystavování a uctívání Nejsvětější Svátosti Oltářní). Tímto způsobem demonstrovaný katolický charakter města zřejmě způsobil, že se vojsko zastavilo a žoldáci se prý přidali ke zpěvu a modlitbám. Následně pokračovali v cestě, minouce zachráněný Holešov. Jiná města a vesnice však takové štěstí neměly, a tak neunikly vyrabování a zničení.

Poté, co na Moravě došlo k převratu, a poté, co s pomocí českého vojska získaly moc moravské protestantské stavy, sympatizující s českým stavovským povstáním, ocitl se Sarkander ve velkém nebezpečí. Byl podezříván, že to byl právě on, kdo v Čenstochové z pověření zneuznaného Lobkovice dojednal pomoc císaři Ferdinandovi.(1)

Protože Lobkovic byl členem tajné císařské rady, nemohl si Václav Bítovský dovolit podniknout vůči němu žádné zásadní kroky bez přímých důkazů, které však neměl. Nelenil však, a z pozice soudce vydal zatykač na všechny katolické kněze, tedy i na faráře Sarkandera. Ten nejprve marně hledal pomoc u Lobkovice, a poté, co mu nemohla být poskytnuta, se skrýval v okolních lesích. Nakonec byl prozrazen a zatčen poblíže vesnice Troubky na Moravě. Následně byl předveden před povstalecký soud, u něhož byl sudím Václav Bítovský z Bítova (2).

Sarkanderovi bylo mimo jiné kladeno za vinu, že se spolčil s „lisovčíky“ na Lobkovicův příkaz. Toto obvinění důrazně odmítal, a tak soudce Bítovský přikročil k výslechu s použitím práva útrpného, k němuž došlo mezi 13. až 16. únorem 1620 v městském vězení, které stávalo na místě dnešní Sarkanderovy kaple v Olomouci. Bítovský chtěl prostřednictvím Sarkanderovy výpovědi získat chybějící svědectví proti Lobkovicovi. Mučením měli trýznitelé dosáhnout, aby prozradil, o čem a s kým v Polsku jednal, kdo pozval cizí vojska do země, a zejména zjistit, co mu svěřil Popel z Lobkovic při zpovědi.



Freska znázorňující mučení Jana Sarkandera v Holešově. Freska je v Sarkanderově kapli v Olomouci. Namaloval Jano Köhler. Autor fotografie: Michal Maňas 2006

Mučení Sarkanderovi způsobilo celou řadu vážných zranění: byl natahován na skřipec a měl vykloubené ruce, utrpěl hluboké popáleniny na hrudi, zádech a bocích od loučí, svící a následkem speciálního mučení, při němž kat namáčel peří ve smůle a síře, a zapálené je házel na hrudník mučeného. Nezlomilo jej však ani trojí mučení, při nichž jistě velmi trpěl.



Z moci úřední byl mučení přítomen i Sarkanderův spolužák, Jan Scintilla, který prováděl zápis (protokolaci) jeho výslechů. Byl to právě on, kdo zabránil soudní komisi v realizaci zamýšlené čtvrté tortury, protože toto ani tehdejší kruté právní normy neumožňovaly. Protokol z průběhu výslechů Jana Sarkandera se však nedochoval, na konci „procesu“ jej sebral Ctibor Žernovský, a pravděpodobně jej i zničil. Zachovala se však Scintillova zpráva z roku 1621, kterou zaslal kardinálu Ditrichsteinovi, v níž je popsáno Janovo mučení.

Na následky těžkých zranění umírá Jan Sarkander dne 17. března roku 1620. Byl pohřben v mariánském kostele v Předhradí, v kapli sv. Vavřince, a při pohřbu bylo jeho tělo zahaleno do červené látky, symbolu mučednictví.

Cesta ke svatořečení Jana Sarkandera však byla složitá a dlouhá: teprve v roce 1859 (15. září) jej papež Pius IX. blahořečil (následně byly v roce 1860 Sarkanderovy ostatky přeneseny do svatováclavského chrámu v Olomouci) a až 21. května 1995 byl v Olomouci papežem Janem Pavlem II. svatořečen (současně se Zdislavou z Lemberka).

Zda bylo svatořečení jeho rozporuplné osoby oprávněné či ne, to nechť soudí jiní. Pravda ale je, že jeho kanonizace se stala kontroverzním tématem a nemalá část veřejnosti (zejména věřící evangelíci) vystupovala proti ní.

Ikonografie (atributy): nejčastěji zobrazován v klerice se světlou stužkou kolem kolárku (častou v olomoucké diecézi), s biretem na hlavě, v ruce s knihou, krucifixem, klíčem (připomínajícím uzamčené zpovědní tajemství a jeho mlčení), s okovy na nohou, ruka naznačuje prstem před ústy mlčení (viz foto níže). Pozor: na některých vyobrazeních snadno zaměnitelný se sv. Janem Nepomuckým!
Patron: ochrany zpovědního tajemství.






-------------------------------------------------------------------------------------------------
1) Fakticky není znám žádný důkaz o tom, že by se Sarkander takového vyjednávání (o polské pomoci císaři) zúčastnil nebo o něm vůbec věděl. Ve skutečnosti polskou pomoc dojednalo tajné císařské poselstvo, vedené hrabětem Michalem z Althanu.

2) Václav Bítovský z Bítova byl v nepřítomnosti odsouzen k smrti za velezradu již v roce 1622. Exekuce však nemohla být provedena, protože bojoval po porážce stavovského povstání proti Habsburkům v cizině, a to až do roku 1627, kdy byl zajat v bitvě u Bernsteinu. Poté byl převezen do Brna, kde byl po krátkém soudním doplňovacím procesu dne 27. března 1628 popraven.





Tento článek si můžete přečíst na webu DetektoRING
http://detektory.hantec.cz

Tento článek najdete na adrese:
http://detektory.hantec.cz/clanky/co-jsem-to-vlastne-nasel-2-jan-sarkander-mucednik-zpovedniho-tajemstvi-309.html
Magic SEO URL - Optimalizace pro vyhledávače
Poznejte další produkty Magic SEO URL
osCommerce SEO | phpBB SEO | phpBB3 SEO | ZenCart SEO