DetektoRING - Co jsem to vlastně našel ? - Zrod jedné legendy a její obraz na "svátostkách"

Už tušil, že tento den je jeho posledním, a tak se silou vůle, navzdory kruté bolesti, snažil udržet mysl při vědomí. Vzpomínal na své rodiče, na dětská léta, kdy s kluky ze sousedství navštěvoval farní školu při kostele sv. Jakuba. Vzpomínal na nelehkou dobu univerzitních studií v Praze a italské Padově, na své působení ve funkci veřejného notáře v Praze, na období, kdy pracoval pro arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi i na své věrné farníky v Žatci i Praze. Vybavil si také den, kdy dosáhl významného povýšení a byl jmenován generálním vikářem pražského arcibiskupa...

Poslední rány, které dopadaly na jeho tělo i obličej, již sotva vnímal. Po jedné obzvláště silné, která zasáhla levou tvář, mu nesnesitelná bolest zahalila vědomí úplně.

Naštěstí pro něj – už nevnímal, že mu následkem úderu praskla obličejová část lebky ^{(Z pohledu lékařské klasifikace šlo o zlomeninu lebky, uváděnou jako LeFort III.)} , a že mu krev zaplavuje mozek. Chvíli nato vydechl naposledy.

Stáli kolem něj, ve tvářích se jim zračil odpor a znechucení z pohledu na jeho zkrvavené, popálené a zmučené tělo, na jeho rozdrcené prsty a zčásti vyhřezlé vnitřnosti… Ale - cožpak si to vlastně nezavinil sám? Cožpak si takovýto trest nezasloužil?

Kdyby se byl nepostavil Jeho královskému Veličenstvu! Kdyby se neangažoval v exkomunikaci Zikmunda Hulera, králova chráněnce…. Strašný výbuch králova hněvu pocítili také v okamžiku, kdy se král dozvěděl o rychlém stvrzení platnosti volebního dekretu nového opata kladrubského kláštera, pod nímž byla značka tohoto muže. Cožpak se měl proti vůli Jeho Veličenstva stát opatem mnich Olen?! Rozzuřený král volební dekret roztrhal a přísahal, že arcibiskupa a jeho věrné zničí.

A ta jeho zpupnost a drzost! Odmítnout odpovídat na otázky položené Jeho Veličenstvem - neuvěřitelné!

Stáli u jeho ostatků a omlouvali svůj čin: Zasloužil si natáhnout na skřipec, zasloužil si nasadit palečnice, zasloužil si „tažení za sucha" ^{( Pověšení za ruce svázané za zády a vytažení ke stropu mučírny)}, zasloužil si to utrpení, způsobené popálením loučemi a smolou. Zasloužil si i mnohé další – všechny ty nadávky, urážky, kopance a rány... Kdyby jen nebyl tak zatvrzelý a alespoň promluvil - stačilo odpovědět na pár otázek týkajících se arcibiskupa Jana z Jenštejna a jeho intrik proti Veličenstvu, stačilo podepsat prohlášení o tom, že nebyl mučen a nikdy neprozradit to, co se za osobní přítomnosti krále Václava IV. odehrálo dnešního dne nejprve na Hradě, pak na Staroměstské radnici a nakonec tady ve sklepích rychty. Kdyby...

Stačilo přeci tak málo, a možná mohl být zase na svobodě, jako jeho druhové - generální oficiál Mistr Mikuláš Puchník, probošt Václav Knobloch a hofmistr rytíř Něpr z Roupova. Ti se také nakonec podvolili a ze strachu před dalším mučením a pohrůžkou utopení podepsali. Nezůstal by nepotrestán, ale mohl si alespoň zachránit život…tak, jako jeho nadřízený, arcibiskup Jan, který se teď skrývá před královským hněvem mimo Prahu.

Stáli kolem jeho znetvořeného mrtvého těla, v očích se jim zračilo znechucení, ale taky záblesk strachu. Začali si totiž uvědomovat, jak hrozným způsobem překročili svoji pravomoc: zatkli -na králův příkaz a mučili vysoce postavené duchovní, kteří nespáchali žádný zločin, a kteří nesměli být podle kanonického práva souzeni ani mučeni světskou mocí, natož samotným králem!

A teď ještě ten malér s tímhle mužem: stáli nad jeho mrtvolou a horečně přemýšleli, co teď musí udělat, aby tuhle tyranskou vraždu zakryli. „Zbavit se mrtvoly!“ - pak se uvidí.

Proti králi a členům jeho družiny tady v zemi nikdo důrazně nevystoupí, tím si byli téměř jisti, horší by ale bylo, kdyby se zpráva o této vraždě donesla až k uším samotného papeže do Říma.

Spoutané mrtvé tělo svrhli královští biřici z Karlova mostu do Vltavy dne 20. března 1393 kolem deváté hodiny večerní.

Studená a kalná voda jej přijala s hlasitým šplouchnutím…

O 615 let později stojí na poli orném, nikoli válečném, muž v maskáčích a snaží se pochopit, co to vlastně našel.

V ruce držím oválnou kovovou medaili s ouškem, a na její jedné straně vidím obraz mužské postavy, která drží kříž s Ježíšem Kristem a ve druhé ruce nějaký brk, jako kdyby ten muž cosi podepisoval. Z pod nánosu bláta a oxidů prosvítají útržkovitě nějaká písmena – tady napravo nahoře možná „M“ nebo snad „N“? A tam dole, vzadu za postavou, jsou vidět části nějaké budovy s velkými okny...

Takto nějak započala moje cesta za poznáním tohoto malého kousku kovu, který –poněkud zjednodušeně- téměř všichni známe pod pojmem „svátostka“.

V minulosti už jsem „svátostku“ našel, ale poté, co jsem ji důkladně vyčistil od všech oxidů a patiny, zbyl mi jen lesknoucí se hladký oválek. Tuhle chybu už jsem nechtěl opakovat, a tak jsem medailku omyl jenom vodou, a začal pátrat po tom, kdo je na ní vyobrazen.

Upřímně řečeno – nedalo mi to ani moc velkou práci, protože na specializovaných webech jsem objevil několik podobných medailí a našel tak odpověď na otázku KDO je na medaili vyobrazen:

sv. Jan Nepomucký

Mohl jsem si také poopravit mínění o tom, co na medaili vidím – nejednalo se o muže, který drží v ruce brk – psací pomůcku, ale palmovou ratolest a krucifix, a nejedná se o obyčejného muže, ale o vysoce postaveného církevního úředníka a hodnostáře. Rovněž oblouky v pozadí nejsou okny nějaké budovy, ale mostními oblouky.

V tomto okamžiku obvykle většina z vás odkládá nález do krabičky, spokojeni s tím, že se jim podařilo nález zařadit (tzv. určit). Světlo světa spatří až někdy později - třeba v okamžiku, kdy se uprostřed tuhé zimy probíráme starými nálezy, abychom si připomenuli atmosféru té chvíle, kdy naše ucho zachytilo ten správný signál, a kdy jsme z hromádky hlíny vyjmuli objekt našeho úsilí.

K čemu je mi ale informace, která mi sděluje, kdo je zobrazen na „svátostce“, když ani nevím, jak (podle čeho) to autor této informace zjistil? Co budu dělat s ostatními „svátostkami“, které bych chtěl určit, ale nikde jsem nenašel žádnou shodu s těmi, které jsou zobrazeny v katalogu nebo na webových stránkách?

Zajímalo vás třeba někdy, proč je na „svátostce“ sv. Jan Nepomucký (Jan z Pomuku) vyobrazován právě tímto způsobem? Proč drží v ruce krucifix a palmovou ratolest? A co má oblečeno na sobě? Proč je v pozadí vyobrazen most a na něm postavy shazující z mostu mužskou postavu?

Pokud vás opravdu položené otázky zajímají a snažíte se na ně nalézt odpovědi, pak jste se vydali na krásnou cestu poznání a objevování historie naší země, silně ovlivněné křesťanstvím a dějinami samotné církve, a zcela jistě jste se vydali na cestu, která vás obohatí o nové vědomosti z oborů souvisejících s historií a s naším koníčkem.

Cesta k poznání je však trnitá - nálezce či majitel, který má zájem na zjištění podrobnější informace o „svátostce“, resp. o obrazech, které na sobě nese (a chce si „svátostku“ z různých důvodů určit sám, bez zveřejnění fotografie nálezu), se dostává do složité situace. Jednou z možností je porovnávat svůj nález s fotografiemi, zveřejňovanými na specializovaných „loveckých“ webových stránkách, což ale znamená „prodírat“ se houštím fotografií hluboko do historie webu (toto řešení jsem osobně po dvouhodinovém prohlížení fotek také zavrhl).

Má-li někdo k dispozici příslušná čísla Numismatického časopisu Československého, v nichž byly otištěny Přibilovy články ^{( Úvod do studia náboženské medaile, NČČ, ročník II., 1926, Soupis československých svátostek, katolických medailí a jetonů, díl I. Čechy – venkov, NČČ, ročník VII., 1932, Soupis československých svátostek, katolických medailí a jetonů, díl II. Čechy – Praha, NČČ, ročník XIII. – XIV., 1937 – 1938 )} a případně i další literaturu, a chce-li tyto materiály využít k určení „svátostky“, pak také nemá vyhráno. Záhy totiž zjistí, že také musí nejprve prohlédnout všechny obrazové přílohy (a porovnávat svůj nález s reprodukcemi jednotlivých „svátostek“), a teprve (pokud uspěje) si podle čísla fotografie v textu práce může vyhledat informaci, o jakou svátostku se vlastně jedná.

Pravděpodobně ale bude mít problémy s tím, že na své medaili (až na výjimky) neuvidí vše, co je zobrazeno i na fotografii (ty také nejsou bohužel vždy kvalitní). Zpravidla bude možné porovnávat jen zachovalejší, výraznější linie obrazu, části opisu nebo jednotlivá jeho písmena, pokud jej lze vůbec přečíst. Na základě tohoto porovnávání se pak při troše štěstí dozví, co by mělo na svátostce vlastně být zobrazeno: který světec nebo jaké poutní místo, či jaká relikvie nebo milostný obraz - tedy to, co běh času, kysličníky a chemie zničily; co ve skutečnosti vy ani náhodou nevidíte, ale spíš jen tušíte, že vidíte...

Schopnost správně určit a zařadit svátostku je zpravidla podložena studiem ikonografie, která je odvětvím vědeckého humanitního oboru „Dějiny umění“, a která se zabývá popisem, klasifikací a interpretací různých zobrazení (námětů) ve výtvarném umění - rozebírá jejich typologii, atributy aj. Nedílnou součástí umění určit svátostku je i znalost hagiografie (z řeckých slov „hagios“ -svatý a „graphein“ - psát) - českým ekvivalentem tohoto pojmu je výraz: „legendistika“ -jinými slovy- znalost legend. Legenda je epický literární žánr, pojednávající o životě, smrti, umučení a zázracích určitého světce či mučedníka, příp. ostatků nebo svatého předmětu. Osobně doporučuji vzít do ruky a prostudovat si i Bibli, resp. především Nový zákon, a to bez ohledu na váš osobní vztah k víře. V každém případě už jenom proto, že novozákonní postavy a výjevy se poměrně často na svátostkách vyskytují. V neposlední řadě je nutná znalost tzv. atributů, ^{(Vztah mezi atributem a symbolem uvádí James Hall takto: „Na nejzákladnější úrovni nás atribut zpravuje o tom, koho máme podle umělcova záměru poznat v postavě, kterou zobrazil. (...) Ale předmět někdy neslouží pouhé identifikaci, ale nahrazuje někoho či něco. Potom už není atributem, ale stává se určitou vizuální metaforou či symbolem. Známými příklady jsou holubice, jež symbolizuje Ducha svatého, a ryba, jež znamená Krista. Renesanční umělci vetkávali, spojováním symbolů, do svých obrazů pečlivě vypracované a spletité alegorie. Zátiší, zejména obrazy holandských a vlámských mistrů 7. století, mají často symbolické podtexty: dvoření a lásku v hudebních nástrojích, pomíjejícnost lidského života v umrlčí lebce a přesýpacích hodinách a v mnoha jiných všedních předmětech, křesťanské poselství v bochníku chleba, džbánu či vinném hroznu. Elementy obrazu nevytvářejí pouze tvarovou jednotu, ale zahrnují i jednotu významovou, někdy ne přímo rozpoznatelnou.“ in Hall, James,: Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění, Mladá fronta, Praha 1991, str. 10 – 11, kráceno autorem této práce. )} které můžeme charakterizovat tak, že jde o symbolické předměty či znaky, které jsou „rozpoznávacím znamením“ zobrazené osoby (postavy světce, postavy z bible, historie nebo mytologie aj.).

Vraťme se nyní k fotografii svátostky (vybral jsem ze svého archivu fotografii „svátostky, která je v lepší kondici) a zdůrazněme si to, co podstatného je na ní zobrazeno:

sv. Jan Nepomucký je zobrazován jako kanovník s těmito atributy (ikonografie):

• oblečen v albě, rochetě, klerice a mozzettě (kanovnický pláštík) s biretem na hlavě,

• drží kříž (krucifix) v ruce, který je symbolem křesťanské víry. Zde přitisknut na prsou, s tělem Kristovým obráceným ven, znamená velmi intenzivní, silnou a neotřesitelnou vnitřní víru. (Je-li vztyčen v napřažené či vzpažené ruce, znamená hlásání a šíření víry - misionářství),

• nad hlavou má nimbus, v němž září pět hvězd (souvisí s legendou o jeho umučení a svržení do Vltavy z Karlova mostu, resp. se způsobem objevení těla - podle pěti světel či hvězd zářících kolem jeho hlavy), event. že symbolizují pět ran Kristových či písmena latinského výrazu „tacui“ („mlčel jsem“), který souvisí s jinou, k němu se vztahující legendou,

• palmová ratolest (symbol mučedníka či vítězství),

• v pozadí bývá vyobrazen Karlův most, z něhož královští biřici do Vltavy Janovo tělo poté, co zemřel při mučení,

• jazyk (viz nález části mozkové tkáně v lebce, mylně označené za světcův „jazyk“),

• Palladium země české (podle barokní legendy sv. Jan Nepomucký vykonal pouť do Staré Boleslavi).

Kromě toho, že je považován za „mučedníka zpovědního tajemství“, je sv. Jan Nepomucký od roku 1599 zařazován mezi české zemské patrony (dříve pod jménem Jan Zpovědník), je patronem Bavorska, loďařů, vorařů, mlynářů, duchovních, je vzýván proti vodnatosti.

Jeho památka a úcta k jeho osobě je šířena zejména v lidovém prostředí období baroka. sv. Jan Nepomucký se stává uznávaným světcem v celé Evropě a díky jezuitským a františkánským misijním cestám i v zámoří. Zejména však v Německu a jižních Tyrolích je úcta k jeho osobě velmi silná, a k jeho uctění jsou pořádána velká procesí a slavnosti.

Někdy bývá sv. Jan zobrazován s prstem na ústech jako symbolem zpovědního tajemství.

Pro větší přehlednost doplňuji grafický rozbor obrazu na jiné svátostce:

Podobně jsou atributy sv. Jana vyobrazeny na svátostce, která je ve tvaru jazyku, což souvisí s jinou tradovanou legendou – podrobněji v dalším textu.

Abychom pochopili, proč je sv. Jan Nepomucký (Jan z Pomuku) na medaili vyobrazován s uvedenými atributy, bude vhodné si připomenout, proč vlastně došlo v březnu roku 1393 k oné nešťastné události.

Takto tragicky -smrtí Jana z Pomuku- skončily vzájemné a stupňující se spory mezi arcibiskupem Janem z Jenštejna ^{( Jan z Jenštejna (27. prosince 1347-1350 - 17. červen 1400, Řím, Itálie) byl český šlechtic, duchovní, politik a umělec, který byl v letech 1373-1384 kancléřem českého krále Václava IV. a v letech 1379-1396 zastával funkci třetího pražského arcibiskupa. Zdroj: Wikipedie, dne 16.10.2011 )}, který byl z titulu svého úřadu nejvyšší hlavou církve na území českého království, a králem Václavem IV. Základem jejich nepřátelství se staly v podstatě kompetenční spory při uplatňování moci, vlivu a při obsazování úřadů, ale i složitá osobnost arcibiskupova, poznamenaná prodělanou chorobou a jeho náboženským zanícením. Askeze, jako jím prosazovaný životní styl, ne zcela korespondovala se životním stylem královského dvora a šlechty. Ostatně i jeho přimknutí se k římskému papeži bylo v období papežského schizmatu problematické – za avignonským papežem stál pochopitelně francouzský královský dvůr, a v důsledku názorů Jana z Jenštejna došlo k narušení vzájemných zahraničněpolitických vztahů.

Ovšem ani sám král Václav IV. nebyl bez viny. Rovněž i on byl poměrně problematickou osobností, a jeho záliba v alkoholu, hrách a lovu byla obecně známa. Rozhodně se také nedá říci, že by dosahoval státnické velikosti svého otce Karla.

Vraždou (umučením) Jenštejnova generálního vikáře však nebyly tyto spory vyřešeny, a ani zapomenuty. Arcibiskup, který v mládí absolvoval i právnická studia, sepsal velice rozsáhlou a podrobnou žalobu, v níž (mimo jiné) obvinil ze smrti generálního vikáře samotného českého krále. Stížnost doručil do Říma k rukám papeže Bonifáce IX. Ten však -vzhledem ke svým vlastním mocenským a politickým zájmům- toto podání neřešil a uložil jej ad acta. Papeži šlo totiž primárně o udržení vlastního vlivu a postavení i vůči avignonskému „vzdoropapeži“, přičemž kalkuloval i s případnou pomocí českého krále a vysoké šlechty.

Neúspěch Jenštejnova podání a další problematické spory s královskou vrchností vedly až k jeho abdikaci, a následnému odsunu z Prahy, když byl v r.1397 v Římě jmenován alexandrijským latinským patriarchou. Jeho majetek, který zůstal v českém království, mu byl zkonfiskován, a Jan se do Čech již nikdy nevrátil. Svoji životní pouť ukončil dne 17. června 1400 v klášteře svaté Praxedy v Římě, v podstatě jako chudý a zničený člověk.

Osobě arcibiskupa Jana z Jenštejna jsem věnoval poněkud více pozornosti zejména proto, že to byl právě on, kdo podrobně zachytil nešťastné události z 20. března 1393, a kdo jako první označil Jana z Pomuku, oběť mučení, termínem „Martyr sanctus - svatý mučedník". Nikterak však ve své obžalobě nenaznačil, že by Jan z Pomuku byl umučen proto, že odmítl vyzradit královnino zpovědní tajemství; naopak, dával jeho smrt do přímé souvislosti s plněním jeho úředních povinností.

Kromě toho, že se o vraždě generálního vikáře dozvěděl samotný římský papež, nezůstala událost bez odezvy na domácí půdě, tedy v samotné Praze. Janův hrob ^{( Mrtvé tělo Jana z Pomuku vylovili kolem 17. dubna 1393 rybáři a předali je bratřím Cyriakům – Křižovníkům s červeným srdcem, kteří je pohřbili ve svém klášteře, odkud bylo v roce 1396 slavnostně přeneseno do katedrály sv. Víta.)} se stal hojně navštěvovaným, a do souvislosti s jeho smrtí bylo dáváno i sucho, které způsobilo vysušení koryta Vltavy, což prostý lid považoval za Boží trest – odplatu za jeho vraždu.

Legendární podání uvádí, a tato informace je silně zakořeněna v myslích věřících i nevřících, že důvodem Janova umučení bylo odmítnutí prozradit zpovědní tajemství (měl být dle legendy zpovědníkem královny Johanny).

Jak se ukázalo později, s tímto odůvodněním Nepomuckého mučednické smrti přišel (až v roce 1449) jako první profesor vídeňské univerzity Tomáš Ebendorfer ve svém spise „Chronica regum Romanorum". Jako člen bazilejského poselstva tehdy navštívil Prahu, a události, které se odehrály v r. 1393, pravděpodobně podle ústního podání i zapsal.

České dějiny jsou složité, a složitá cesta čekala i na zastánce Janovy osoby a propagátory jeho zamýšlené kanonizace. Dosažení tohoto cíle však nepřála ani doba husitských bouří a válek, ani následující rekatolizační úsilí doby pobělohorské. V lidových vrstvách však náznaky úcty k osobě Jana z Pomuku přetrvávaly nadále, a bylo tomu tak až do roku 1675, kdy metropolitní kapitula pražská podala žádost o Janovo blahořečení. Řízení však bylo zastaveno, neboť dle názoru Říma neprobíhalo v souladu s církevními předpisy.

K úspěšnému běhu řízení však chyběly i další předpoklady – zejména vládl zmatek kolem osoby Jana z Pomuku, když děkan pražské kapituly Jan z Krumlova klade smrt Jana z Pomuku omylem do roku 1383 (!). Je s podivem, že toto mylné datum se následně objevilo i na Janově náhrobním nápise, a poté jej přejal do své neseriózní Kroniky české Václav Hájek z Libočan. Ten potom dokonce píše o dvou různých osobách s podobným „příjmením“: o generálním vikáři Janu z Pomuku, který byl umučen a utopen v roce 1393 (důvodem byla jeho činnost po volbě kladrubského opata), a dále o osobě („jiného“) Jana, zpovědníka královny, utopeného králem v roce 1383 (důvodem bylo odmítnutí prozradit královnino zpovědní tajemství).

Navzdory tomu, nebo právě proto, že spíše než skutečný Janův životní příběh je známa (a církvi více vyhovující) legenda ^{(viz. Balbínova svatojánská legenda z r. 1680, vydaná v edici Acta sanctorum. Ostatně již dříve byla Janova osoba opakovaně umělecky ztvárněna. Pro naše účely je nejvýznamnějším uměleckým dílem Brokoffova socha, vztyčená r. 1683 na pražském Karlově mostě)} , sílí v lidových vrstvách uctívání jeho osoby. Teprve v době, kdy se vzedmula obrovská vlna lidové zbožnosti a církev dosahuje svého vrcholu (období baroka), kdy tisíce poutníků směřuje k vyhlášeným poutním místům, aby vzdaly úctu Panně Marii či jiným (převážně nedomácím) světcům, kterým byl ten či onen kostel, chrám či kaple zasvěceny, a současně v situaci, kdy („česká“) katolická církev tolik potřebovala svého (nového) světce, vyzval pražský arcibiskup hrabě Ferdinand Khuenburg (r. 1714 ) ke sbírání dokladů o projevech svatojánské úcty. Následující rok zahájila činnost beatifikační komise. Dne 15. dubna 1719 byl Janův hrob za účasti odborníků komisionálně otevřen a ostatky zkoumány. Během zkoumání z lebky vypadl zbytek organické hmoty, který byl na místě přítomnými odborníky (doktor Karel Jan Puchman, chirurg Jan Jakub Schutzbredt, Dr. Jan František Löw z Erlsfeldu), označen za nebožtíkův „jazyk“. Toto vyjádření pak už jen podpořilo legendu o mlčenlivém mučedníku a ochránci zpovědního tajemství.

I na základě této události došlo dne 31. května 1721 k Janově beatifikaci ^{(Beatifikace - prohlášení za blahoslaveného- je druhým stupněm kanonizačního procesu. Kanonizace (svatořečení) je (zjednodušeně řečeno) prohlášením za svatého (světici).)} (papež Inocenc XI.). Již o čtyři roky později, 27. ledna 1725, je znovu zkoumán mučedníkův „jazyk“, který byl do té doby nejprve uložen v křišťálovém relikviáři, později ve zlatém pouzdře ve tvaru jazyka, které bylo vloženo do tří monstrancí, rovněž postupně vložených do sebe. Poté, co byl „jazyk“ ^{(v roce 1972 proběhlo pod vedením prof. dr. Emanuela Vlčka, našeho předního antropologa, zkoumání světcových ostatků. Při něm bylo zjištěno, že nalezený a pietně uchovávaný světcův „jazyk“ je ve skutečnosti dekomponovanou mozkovou tkání.)} z pouzdra vyjmut, hmota „zázračně“ (vlivem vzdušné vlhkosti) naběhla a zčervenala...

K úspěšnému dokončení procesu kanonizace (svatořečení) potřebovali Janovi zastánci už jen doložit nejméně dva zázraky, které se udály mučedníkovým přičiněním. Byly uvedeny dvě události, za takový zázrak považované: uzdravení atrofované a paralýzou postižené ruky Terezie Veroniky Krebsové (k události došlo r. 1701) a zachránění Rozálie Hodánkové, utonulé dívky ze Strakonic, která prý propadla do vody a zůstala několik hodin pod ledem (r. 1718).

Vzhledem k tomu, že tím byly splněny všechny nutné formální náležitosti, byla osoba Jana Nepomuckého slavnostně kanonizována papežem Benediktem XIII. v bazilice S. Giovanni v Lateranu, kanonizační bulou Christus Dominus dne 19. března 1729.

Zobrazování svatojánské legendy na církevní medaili

Vyobrazení sv. Jana zpravidla odpovídá „prototypu“, který byl následně přejímán a v různých variantách už jen opakován. Tímto prototypem je nejstarší socha sv. Jana Nepomuckého, umístěná na Karlově mostě (pochází z roku 1683). Autorem originálu -hliněného návrhu z roku 1683- je vídeňský sochař Matyáš Rauchmüller, dřevěný model sochy vznikl v dílně sochaře Jana Brokoffa (sochu z bronzu následně odlil Volfgang Jeroným Heroldt v Norimberku). Socha je umístěna na podstavci, v němž jsou zasazeny tři bronzové lité desky. Na levé je zobrazena „Zpověď královny Johanny“, vpravo pak „Svržení světce do Vltavy“.

Zdroj obr.: Internet, heslo Jan Nepomucký

Další známá vyobrazení sv. Jana Nepomuckého:

• vznáší se nad Karlovým mostem (někdy s andílky nesoucími jeho atributy - jazyk, jenž je často zobrazován samostatně, rybu (mlčenlivost), knihu, staroboleslavské paládium)

• svržení Jana z Karlova mostu (bývá také zobrazován plovoucí na hladině, okolo hlavy mu září pět hvězd, v pozadí je Karlův most)

(Szymon Czechowicz (1689–1775): Zdroj obr.: Internet, heslo Jan Nepomucký )

• jako poutník ke staroboleslavskému Palladiu. Palladium země české „je milostný obraz, kterému čeští katolíci tradičně připisují zvláštní ochrannou moc nad Českými zeměmi. Jedná se o kovový reliéf Madony s dítětem (19x13,5 cm) chovaný ve staroboleslavském poutním chrámu Nanebevzetí Panny Marie.“ (Zdroj: Wikipedie)

• sv. Jan držící prst na ústech nebo pohroužený do modlitby:

Jos. Campeche y Jordan: San Juan Nepomuceno (1798), Zdroj obr.: Internet, heslo Jan Nepomucký

• svatojánský jazyk – odkaz na komisionální nález části mozkové hmoty, druhdy považované za světcův jazyk, resp. symbol Janovy mlčenlivosti a zachování královnina zpovědního tajemství:

Katafalk s postavou sv. Jana

Stříbrný náhrobek sv. Jana Nepomuckého je umístěn v chóru Katedrály sv. Víta na Pražském hradě. Náhrobek s oltářem (1736) vznikl podle návrhu rakouského architekta Jana Fischera z Erlachu, (model vytvořil A. Corradini). Náhrobek vyhotovil vídeňský zlatník Josef Würth.

Zobrazení na svátostce odpovídá tomu, co lze v reálu popsat následovně:

Světec klečí na víku rakve, kterou nesou dva andělé. Andílek ukazuje relikvii jeho jazyka. Stříbrné vázy a alegorie Síly, Moudrosti, Mlčenlivosti a Spravedlnosti provedl pražský zlatník Josef Seitz (1746). Baldachýn nesený anděly věnovala Marie Terezie (1771).