DetektoRING - Možné nové právní úpravy týkající se hledání s detektory

Na e-mailovou adresu redakce DetektoRingu přišel anonymní příspěvek, který poměrně zajímavým způsobem pojednává o možných právních úpravách týkající se hledání s detektory kovů. Z textu je patrné, že motivem je pomoct obhájit našeho koníčka. Kdo máte zájem, posuďte sami.

citace e-mailu (bez úprav) Dobrý den,

sleduji se zájmem diskusi na téma možné nové právní úpravy týkající se detektorů. Pro informaci, jak vůbec vypadá právní úprava, zasílám vybrané partie z recentních právních předpisů, ale hlavně zasílám výtah z připravovaného nového občanského zákoníku - to jen, aby úvahy hledačské obce byly do budoucna vůbec reálné. K tomu ještě dodávám, že platí Legislativní pravidla vlády, podle nichž návrh bude zpracovávat v tomto případě ministerstvo kultury, návrh zákona či jeho změny pak jde do povinného připomínkového řízení, připomínky jsou pak vypořádány, návrh jde o do vlády, pak do Parlamentu. Návrh mohou zpracovat také např. poslanci a platí analogický postup.

Faktem je, že i když vymyslíte dobrý návrh, dle dosavadních Legislativních pravidel v zásadě nemáte šanci se s ním prosadit. Jako připomínkové místo by mohla připadat v úvahu maximálně Hospodářská komora (HK), pokud by se ovšem návrh týkal regulace podnikání. Lze si představit, že se některý výrobce detektorů či jeho zástupce v ČR obrátí na HK, věc tam projedná a může se mu podařit přesvědčit toto připomínkové místo, aby se "o věc vzalo". Jinak je běžná praxe, že návrhy připravuje nějaký úředník na ministerstvu a konzultuje s odbornými pracovišti, v tomto případě by to mohl být zrovna Archeologický ústav (který si v zásadě návrh sám napíše a nabídne jej MK, úpravy s ním konzultuje atd.). Faktem je, že se může na ministerstvo kultury obrátit s nabídkou spolupráce na tvorbě právní normy např. opět zástupce nějakého výrobce detektorů, ale zda se s ním někdo bude bavit, je jen otázka dobré vůle příslušného úředníka. Tzv. lobbing se provádí většinou až v Parlamentu, kdy lobbingová agentura zpravidla zprostředkuje kontakt na některého poslance či více poslanců a jim zadavatel vyloží problém a snaží se je přesvědčit, aby cestou pozměnovacího návrhu upravili návrh, který již je v Parlamentu nebo do něj směřuje. Zda je tohoto postupu schopna obec hledačů pochybuji, zejména pro opatření dostatečných finančních prostředků pro lobbingovou agenturu. Teoreticky se každý může obrátit na "svého", resp. jakéhokoliv poslance, např. i e mailem, ale je otázka, zda se bude pan poslanec nějak angažovat. Lze také dosáhnout publikace v médiích, a protože poslanci je programově sledují, teoreticky se i zde může námět u některého poslance "ujmout".

Prvotní ovšem je, zda se vůbec něco připravuje, v jakém je to stadiu, jak návrh vypadá atd. Lze sice hledat na Internetu na webu vlády, Parlamentu či ministerstva kultury, ale to je zdlouhavé a nejisté. Doporučuji se zeptat přímo na MK s odkazem na zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, zda něco připravují, v jakém je to stadiu atd. a oni musí odpovědět.

Hmotně právně zde problematiku zatím z časových nebudu rozebírat (byl by to rozbor na moc stran), jen konstatuji, že podle stávajících obecně závazných předpisů se nesmí provádět archeologický průzkum bez povolení, ale předpisy naopak nevylučují, že někdo najde archeologický nález, není tedy jeho nalezení a následný předepsaný postup nelegální. Pokud by však šlo o právní úpravu de lege ferenda (do budoucna) musela by se ohlídat spousta věcí, počínaje tím, kde se může hledat, až po to, co je archeologický nález - zda jen do novověku nebo opravdu jen 50 let dozadu, jak to páni archeologové chtějí atd. atd.

I tzv. maltská konvence nepředpokládá zákaz hledání detektory, dokonce není ani povinností státu zakotvit povolení k hledání s nimi, a i když protistrana bude polemizovat, i naše strana může polemizovat, že znění uvedené konvence směřuje toliko k tomu, že povolení k hledání detektory je nutné jen ve vazbě na archeologický průzkum, tedy jen pro toho, kdo jej provozuje nebo chce provozovat. Pokud by to chtěla protistrana vykládat jinak, měli by se asi ozvat výrobci detektorů, že není třeba žádného povolení k hledání na parkovišti u supermarketu, koupališti vybudovanému v padesátých letech, na sjezdovce, na vlastní zahradě atd. atd. - jinak řečeno, omezovat jejich podnikání v ČR. "Stížnost" v tomto směru by od výrobců mohla směřovat k ministerstvu průmyslu a obchodu, bylo by možno v současné době i učinit tam dotaz, zda se opravdu chce omezit podnikání v ČR v tomto směru, zda je to pravda atd. - ministerstvo je totiž povinným připomínkovým místem a mohlo by mít dost odlišný náhled, než ministerstvo kultury.

Ještě formálně k debatám o tom, kdo by měl či mohl hledačskou obec zastupovat. Provozovatel webu o problematice hledání s detektory není ve věci dotazů na MK, podávání podnětů atd. zanedbatelnou osobou; každopádně bych doporučoval výrobce detektorů, resp. jejich zástupce v ČR, ty nelze jen tak opominout. Roztříštěným, nekoordinovaným a s prominutím občas i sice dobře míněným, ale právně naivním, akcím či reakcím, se budou lidé legislativně tuto materii zpracovávající jen smát.

Pokud chcete přílohu, její část, popř. tento e mail či jeho část zveřejnit, nemám námitky. Nicméně, tento e mail odesílám z "vypůjčené" e mailové schránky a počítače, neboť nechci veřejně v této věci vystupovat.

Přeji hodně zdaru

Přílohy
1. Návrh nového občanského zákoníku

§ 905
Věc, která nikomu nepatří, může každý nabýt přivlastněním,nebrání-li tomu zvláštní zákon.

§ 906 (1) Zkrocené zvíře, které vlastník nestíhá a které se ani samo k vlastníkovi v přiměřené době nevrátí, ač mu v tom nikdo nebrání, se stává zvířetem bez pána a smí si je přivlastnit na soukromém pozemku jeho vlastník, na veřejném statku pak kdokoli.
(2) Platí, že přiměřenou dobou pro návrat zvířete k vlastníkovi je doba šesti týdnů.

§ 907
(1) Divoké zvíře je bez pána, dokud žije na svobodě.
(2) Zvíře v zoologické zahradě a ryba v rybníku nebo podobném zařízení, které nejsou veřejným statkem, bez pána není.

§ 908
Zajaté divoké zvíře se stane zvířetem bez pána, jakmile získá znovu svobodu a jeho vlastník je bez prodlení a soustavně nestíhá ve snaze znovu je zajmout.

§ 909
(1) Věc, kterou vlastník opustil, protože ji už nechce jako svou držet, si smí každý přivlastnit.
(2) Podle zákona platí, že věc je opuštěná, když vlastník nevykonává vlastnické právo k movité věci po dobu tří let a k nemovité věci po dobu deseti let.

§ 910
Přivlastnil-li si někdo opuštěnou věc zapsanou v katastru nebo jiném veřejném seznamu, může se domáhat, aby byl stav zápisů uveden do souladu se skutečným právním stavem.

K § 905 až 910:
Osnova opouští zjednodušené pojetí režimu věcí opuštěných(derelinkvovaných), nalezených a skrytých v dosavadním ust. § 135 občanského zákoníku, jehož základní nedostatek je v tom, že stále sleduje koncepci zájmu někdejšího socialistického státu přivlastnit si nález. Tomu odpovídá konstrukce, že věci nalezené a skryté, jejichž vlastník není znám, stejně jako věci opuštěné připadají do vlastnictví státu. Ze zkušeností praktického života je zřejmé, že se jedná o zákonodárcovo nesplnitelné přání a že se život vydává zcela jinou cestou. Proto se po vzoru zavedených kodexů právní režim věcí opuštěných, nalezených a skrytých upravuje podrobněji a se zřetelem k specifickým znakům každé z jednotlivých skupin.

O opuštěných věcech pojednávají ust. § 905 a násl.
Předně se stanovuje, že věc, která nikomu nepatří, může být kýmkoli okupována a může k ní být nabyto vlastnické právo, ledaže tomu brání zvláštní zákony. Stanovuje se tedy zásada okupační volnosti. Tam, kde je zvláštní zájem na omezení nebo vyloučení okupační volnosti ponechává se příslušná úprava zvláštním zákonům, jak se také běžně děje. Osnova volí termín "věc, která nikomu nepatří", resp. "věc opuštěná", nikoli "věc ničí", popř. "věc bez pána", byť druhé z uvedených označení odpovídá jiným jazykovým pojetím (příkladmo herrenlos, sans maitre, senza padrone), protože taková označení působí archaicky. Přídomek "bez pána" je ponechán pouze u zvířat (§906 až 909), kde také odpovídá jazykové uzanci.
Opuštěná (derelinkvovaná) věc je taková, kterou její vlastník opustí s úmyslem již nebýt jejím vlastníkem.Mohou být i některé případy sporné, proto se navrhuje stanovit nevyvratitelnou domněnkou, že účinky derelikce nastávají, nevykonává-li vlastník k věci své právo po stanovenou dobu. Vzhledem k tomu, že určité věci, zejména nemovitosti, jsou zapsány v příslušných veřejných seznamech, musí být novému vlastníku umožněno, aby se domohl uvedení stavu zápisů do souladu s nově vzniklým právním poměrem.
Zvláštní ustanovení se vztahují k zvířatům. Vzorem těchto pro tuto úpravu jsou opět standardní zákoníky (rakouský, německý, švýcarský, italský). Předně se navrhuje stanovit, že divoké zvíře nemá pána, dokud žije na svobodě. Z této úpravy nelze dovodit, že by si takové, resp.každé divoké zvíře mohl kdokoli přivlastnit bez omezení, protože tomu brání omezení plynoucí ze speciálních právních předpisů.
Po vzoru BGB (§ 960) se navrhuje zřetelně stanovit, že zvířata v zoologických zahradách a ryby v soukromých rybnících bez pána nejsou. Divoká zvířata mohou být zajata nebo zkrocena. Zatímco zajaté zvíře získá svobodu, jakmile unikne ze zajetí, nejsouc pronásledováno (§ 908), zkrocené zvíře se stane zvířetem bez pána v momentu, kdy pozbude puzení k návratu k svému pánovi (§ 906). Vzhledem k tomu, že obvykle není snadné tento okamžik prokázat, navrhuje se, opět ve shodě s většinou evropských zákoníků, stanovit pro případ pochybností nevyvratitelnou domněnkou, že přiměřená doba pro návrat zvířete je 42 dnů. Ustanovení o zvířatech divokých, zajatých a zkrocených se přirozeně nevztahují na domácí (domestikovaná) zvířata. Protože se v této pasáži nenavrhuje speciální normativní úprava o domácích zvířatech, mají na ně být podle obecných ustanovení (vzhledem k druhé větě § 349) aplikována ustanovení o věcech. v daném případě § 910.

Nález

§ 911
Ztracenou věc nelze považovat za opuštěnou a nelze si ji přivlastnit.

§ 912
(1) Nálezce musí ztracenou věc vrátit tomu, kdo ji ztratil, nebo vlastníkovi proti zaplacení nutných nákladů a nálezného.
(2) Nelze-li z okolností poznat, komu má být věc vrácena, oznámí nálezce bez zbytečného odkladu, zpravidla do tří dnů, nález obci, ledaže jde o věc jen nepatrné hodnoty.

§ 913
(1) Obec vyhlásí nález obvyklým způsobem.
(2) Nepřihlásí-li se v přiměřené době ten, kdo věc ztratil a má-li ztracená věc značnou hodnotu, učiní obec vhodné opatření, aby nález vešel v širší známost.

§ 914
(1) Obec rozhodně, jak bude nalezená věc uschována.
Souhlasí-li s tím nálezce či jiná osoba a je-li to vhodné, může obec rozhodnout, že věc bude uschována u nich. Věci značné hodnoty, zejména peníze o vyšší částce, obec odevzdá zpravidla do soudní úschovy nebo je uloží jiným vhodným způsobem.
(2) Věc, která se bez patrné škody uschovat nedá, prodá obec ve veřejné dražbě a s výtěžkem naloží podle odstavce 1; předtím však odečte vlastní náklady s dosavadní správou věci.

§ 915
Věc nebo výtěžek za ni stržený vydá obec včetně plodů a užitků a po odečtení nákladů a nálezného tomu, kdo věc ztratil, nebo vlastníkovi, pokud se přihlásí do jednoho roku od vyhlášení nálezu.

§ 916
(1) Nálezné náleží nálezci i tehdy, když lze vlastníka zřejmě poznat ze znamení na věci, anebo z jiných okolností.
(2) Nálezné činí desetinu ceny nálezu. Má-li však ztracená věc hodnotu jen pro toho, kdo ji ztratil, nebo pro jejího vlastníka, vyměří se nálezné podle slušného uvážení.

§ 917
(1) Nepřihlásí-li se nikdo o věc do jednoho roku, může po uplynutí této doby nálezce užívat věc nebo výtěžek za ni stržený jako poctivý držitel.
(2) Přihlásí-li se ten, kdo věc ztratil, nebo její vlastník později, vydá se mu věc nebo výtěžek za ni stržený po zaplacení nákladů a nálezného.
(3) Uplynou-li tři roky od vyhlášení nálezu, nabude nálezce vlastnické právo k věci nebo k výtěžku za ni strženému.

§ 918
Prohlásí-li nálezce obci, že nalezenou věc nabýt nechce, přechází jeho právo věc nebo výtěžek za ni stržený užívat a nabýt na obec, v jejímž obvodu byla věc nalezena. Nabytím vlastnického práva vzniká obci povinnost zaplatit nálezci nálezné.

§ 919
Nálezci, který nález neoznámí, přivlastní si jej nebo jinak poruší své povinnosti, nenáleží úhrada a nálezné, ani nemůže nález užívat nebo nabýt k němu vlastnické právo podle § 918. Tím není dotčena jeho odpovědnost za škodu podle části čtvrté tohoto zákona.

§ 920
Nalezne-li nějakou věc několik osob zároveň, jsou oprávněny i zavázány společně a nerozdílně. Spolunálezcem je i ten, kdo věc spatřil a snažil se ji dosíci, třebaže se jí dříve uchopil někdo jiný.

Nález skryté věci

§ 921
O nálezu věci zakopané, zazděné nebo jinak skryté, platí totéž, co o nálezu ztracené věci. Nálezci však nenáleží nálezné, když vlastník o úkrytu věci věděl.

§ 922
(1) Nemá-li skrytá věc vlastníka a je-li zřejmé, že nikomu nepatří, oznámí nálezce její nalezení vlastníkovi pozemku a příslušnému orgánu obce; § 918 platí obdobně.
(2) Nepřipadne-li skrytá věc podle zvláštních zákonů do vlastnictví státu, dohodne se nálezce s vlastníkem pozemku, kdo z nich si věc ponechá a vyplatí druhému polovinu ceny věci. Nedohodnou-li se, náleží věc vlastníku pozemku a ten nálezci zaplatí polovinu její ceny.

§ 923
Osoba zjednaná k nalezení ztracené nebo skryté věci není nálezcem a náleží jí jen odměna za hledání, byla-li sjednána.

§ 924
Záchrana cizí věci

Osobě, která zachrání cizí věc od nevyhnutelné ztráty nebo zkázy, náleží přiměřená odměna, nanejvýš desetina ceny věci, a náhrada účelně vynaložených nákladů. Vlastník věci se povinnosti k úhradě zprostí, nepožaduje-li zachráněnou věc nazpět.

K § 911 až 924:
Od věcí a zvířat, která nikomu nepatří, nutno odlišit případ věci nalezené. Zatímco v prvém případě jde o věci bez vlastníka a zvířata bez pána, v druhém se jedná situaci, kdy vlastník ztrátou věci pozbyl jen její držbu, ale nikoli vlastnické právo k ní. Proto musí být jeho vlastnické právo šetřeno a zákon musí vlastníku poskytnout možnost, aby se své věci opět ujal.
Předně se stanoví, že nalezená věc musí být vrácena tomu, kdo ji ztratil. Není-li to možné, musí být nález oznámen obci, kde byla ztracená věc nalezena. Obec pak oznámí nález věci, zpravidla jen způsobem v místě obvyklým, ledaže jde o nález o značné hodnotě, u něhož se vyžaduje, aby snaha zjistit jejího vlastníka byla při neúčinnosti prvního oznámení byla intenzivnější. Nalezená věc musí být uschována; přitom se ponechává obci na vůli, aby tak učinila sama, popř. aby věc ponechala v detenci nálezce či ji předala do úschovy jiné osobě. Pokud se vlastník do roka přihlásí, věc se mu vydá, odečtou se však náklady spojené s její úschovou, případně též s vyhlášením nálezu, dále případné náklady nálezce a nálezné. Nepřihlásí-li se vlastník do roka, ponechá se věc nálezci k držbě s tím, že věc musí být vrácena i později se přihlásivšímu vlastníkovi. Leč nepřihlásí-li se vlastník ani do tří let, stane se vlastníkem věci nálezce. Držbu i vlastnické právo k nálezu může nálezce odmítnout, pak věc připadne obci.
Úkolem zákona je dbát o poctivé respektování jeho příkazů. Proto se navrhuje stanovit, že nálezce, který své povinnosti nesplní, pozbude právo na zaplacení nálezného i na nabytí věci.

O skrytých věcech normují § 921 a 922. U skrytých věcí, rozdílně od nálezů, se zpravidla méně často dohledá její vlastník. Je-li to v určitých případech možné, postupuje se stejně jako při nálezu věci. Jinak musí být nález skryté věci oznámen obci a vlastníkovi pozemku, na němž byl nález učiněn. Respektují se přitom jak zájmy vlastníka pozemku, kde byla skrytá věc nalezena, tak zájmy nálezce. Nemá-li tato věc zřejmě vlastníka, musí zákon vyřešit, kdo si ji ponechá. Nejedná-li se o zvláštní případy, kdy taková věc podle speciálních zákonů připadne státu, má její hodnota připadnout polovinou vlastníku pozemku a polovinou nálezci. Konstruovat však z toho důvodu spoluvlastnictví jich obou by nebylo z praktických důvodů vhodné. Proto se navrhuje stanovit, že vlastnické právo připadne jednomu z nich s povinností druhého vyplatit. V tom směru se preferuje dohoda zúčastněných a pro případ, že k ní nedojde, připadne věc vlastníku pozemku, který nálezce odškodní.Od případu nálezu věci z vlastního podnětu nálezce třeba odlišit případ, kdy někdo určitou osobu jen najme k tomu, aby věc nalezla; taková osoba není nálezcem ve smyslu zákona a nenáleží jí nálezné ani jiná plnění, ledaže jí byla smlouvou přiznána zvláštní odměna.
K ustanovením o nalezených a skrytých věcech je přičleněn § 925 o záchraně cizí věci. Případ je skutkově odlišný v tom, že před ztrátou či zkázou je pravidelně zachráněna věc známého vlastníka, avšak podobný tím, že zachránci náleží podobná plnění jako nálezci.

**********************************************
Recentní právní předpisy (citované v textu)

99/2000 Sb.m.s.

SDĚLENÍ
Ministerstva zahraničních věcí

Ministerstvo zahraničních věcí sděluje, že dne 16. ledna 1992 byla ve Vallettě přijata Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy (revidovaná).

Jménem České republiky byla Úmluva podepsána ve Štrasburku dne 17. prosince 1998.

S Úmluvou vyslovil souhlas Parlament České republiky a prezident republiky Úmluvu ratifikoval. Ratifikační listina České republiky byla uložena u generálního tajemníka Rady Evropy, depozitáře Úmluvy, dne 22. března 2000.

Úmluva vstoupila v platnost na základě svého článku 14 odst. 3 dne 25. května 1995. Pro Českou republiku vstoupila v platnost podle odstavce 5 téhož článku dne 23. září 2000.

Čl.3

Za účelem zachování archeologického dědictví a zaručení toho, aby archeologické výzkumy byly vědecky smysluplné, se každá Strana zavazuje:
(i) uplatňovat procedury k povolování vykopávek a dalších archeologických činností a k dozoru nad nimi tak, aby:
a) se zabránilo jakýmkoli nezákonným vykopávkám nebo odstraňování součástí archeologického dědictví, b) bylo zajištěno, že archeologické vykopávky a průzkumy budou prováděny vědeckým způsobem a za předpokladu, že:
- kdykoli to bude možné, budou se používat nedestruktivní průzkumné metody,
- součásti archeologického dědictví nebudou během vykopávek a po nich odkryty nebo ponechány nechráněné, aniž by byla přijata opatření k jejich řádnému zachování, konzervaci a správě,

(ii) zajistit, aby vykopávky a další potenciálně destruktivní techniky byly prováděny pouze kvalifikovanými, zvláště oprávněnými osobami,

(iii) učinit používání detektorů kovů a jakýchkoli jiných detekčních zařízení nebo postupů archeologického výzkumu předmětem specifického předchozího oprávnění, kdykoli s tím počítá vnitřní právní úprava státu.

20/1987 Sb.

ZÁKON
České národní rady ze dne 30. března 1987, o státní památkové péči (ve znění zákona ČNR č. 425/1990 Sb. )

§ 21

Oprávnění k archeologickým výzkumům

(1) Archeologické výzkumy je oprávněn provádět Archeologický ústav Akademie věd České republiky (dále jen "Archeologický ústav"), který se také vyjadřuje k ochraně archeologického dědictví 17a) v řízeních podle zvláštních právních předpisů. 17b)

(2) Ministerstvo kultury může na žádost v odůvodněných případech po dohodě s Akademií věd České republiky povolit provádění archeologických výzkumů vysokým školám, pokud je provádějí při plnění svých vědeckých nebo pedagogických úkolů, muzeím nebo jiným organizacím, popřípadě fyzické osobě, které mají pro odborné provádění archeologických výzkumů potřebné předpoklady (dále jen "oprávněná organizace"). Oprávněná organizace uzavírá s Akademií věd České republiky dohodu o rozsahu a podmínkách provádění archeologických výzkumů.

§ 22

Provádění archeologických výzkumů

(1) Archeologický ústav a oprávněné organizace jsou povinny před zahájením archeologických výzkumů uzavřít dohodu s vlastníkem (správcem, uživatelem) nemovitosti, na které se mají archeologické výzkumy provádět, o podmínkách archeologických výzkumů na nemovitosti. Nedojde-li k dohodě, rozhodne krajský úřad o povinnostech vlastníka (správce, uživatele) nemovitosti strpět provedení archeologických výzkumů a o podmínkách, za nichž archeologické výzkumy mohou být provedeny.

(2) Má-li se provádět stavební činnost na území s archeologickými nálezy, jsou stavebníci již od doby přípravy stavby povinni tento záměr oznámit Archeologickému ústavu a umožnit jemu nebo oprávněné organizaci provést na dotčeném území záchranný archeologický výzkum. Je-li stavebníkem právnická osoba nebo fyzická osoba, při jejímž podnikání vznikla nutnost záchranného archeologického výzkumu, hradí náklady záchranného archeologického výzkumu tento stavebník; jinak hradí náklady organizace provádějící archeologický výzkum. Obdobně se postupuje, má-li se na takovém území provádět jiná činnost, kterou by mohlo být ohroženo provádění archeologických výzkumů.

§ 23
Archeologické nálezy

(1) Archeologickým nálezem je věc (soubor věcí), která je dokladem nebo pozůstatkem života člověka a jeho činnosti od počátku jeho vývoje do novověku a zachovala se zpravidla pod zemí.

(2) O archeologickém nálezu, který nebyl učiněn při provádění archeologických výzkumů, musí být učiněno oznámení Archeologickému ústavu nebo nejbližšímu muzeu buď přímo nebo prostřednictvím obce, v jejímž územním obvodu k archeologickému nálezu došlo. Oznámení o archeologickém nálezu je povinen učinit nálezce nebo osoba odpovědná za provádění prací, při nichž došlo k archeologickému nálezu, a to nejpozději druhého dne po archeologickém nálezu nebo potom, kdy se o archeologickém nálezu dověděl.

(3) Archeologický nález i naleziště musí být ponechány beze změny až do prohlídky Archeologickým ústavem nebo muzeem, nejméně však po dobu pěti pracovních dnů po učiněném oznámení. Archeologický ústav nebo oprávněná organizace učiní na nalezišti všechna opatření nezbytná pro okamžitou záchranu archeologického nálezu, zejména před jeho poškozením, zničením nebo odcizením.

(4) Jde-li o archeologický nález uvedený v odstavci 2, má nálezce právo na odměnu, kterou mu poskytne krajský úřad, a to do výše ceny materiálu; je-li archeologický nález zhotoven z drahých kovů nebo jiných cenných materiálů, v ostatních případech až do výše deseti procent kulturně historické hodnoty archeologického nálezu určené na základě odborného posudku. Nálezce má právo na náhradu nutných nákladů, které mu vznikly v souvislosti s archeologickým nálezem. O náhradě rozhodne a náhradu poskytne krajský úřad. Podrobnosti o podmínkách pro poskytování odměny a náhrady nálezci stanoví obecně závazný právní předpis.

(5) U nemovitých archeologických nálezů prohlášených za kulturní památky určí krajský úřad organizaci zřizovanou krajem, která bude zabezpečovat péči o ně. Jsou-li tyto archeologické nálezy na nemovitostech ve státním majetku, určí tuto organizaci v dohodě s orgánem nadřízeným organizaci, která nemovitost spravuje nebo užívá krajský úřad. Je-li nemovitý archeologický nález prohlášený za kulturní památku na území několika krajů, určí organizaci pro zabezpečení péče o kulturní památku krajské úřady ve vzájemné dohodě po předchozím projednání s ministerstvem kultury, a nedojde-li k dohodě, určí tuto organizaci ministerstvo kultury.

(6) O archeologických nálezech, k nimž dojde v souvislosti s přípravou nebo prováděním stavby, platí zvláštní předpisy. 1)

§ 23a
Vlastnictví movitých archeologických nálezů

(1) Movité archeologické nálezy jsou vlastnictvím kraje, nejsou-li vlastnictvím státu nebo obce podle odstavce 2.

(2) Movité archeologické nálezy jsou vlastnictvím kraje, v jehož územním obvodu byly učiněny, nejde-li o movité archeologické nálezy učiněné při archeologických výzkumech prováděných příspěvkovou organizací nebo organizační složkou obce, které jsou vlastnictvím této obce, nebo o movité archeologické nálezy učiněné při archeologických výzkumech prováděných státní organizací nebo organizační složkou státu, které jsou vlastnictvím České republiky.

(3) Movité archeologické nálezy, které jsou vlastnictvím kraje, se ukládají v jím zřízeném muzeu. Movité archeologické nálezy, které jsou vlastnictvím obce, se ukládají v muzeu zřízeném touto obcí, případně v muzeu zřízeném jinou obcí nebo krajem. S movitými archeologickými nálezy, které jsou vlastnictvím České republiky, jsou příslušné hospodařit 18a) státní organizace nebo organizační složky státu, které při provádění archeologických výzkumů podle odstavce 2 nález učinily; tyto movité archeologické nálezy se ukládají zpravidla v muzeích zřízených ministerstvem kultury nebo v jiných státních organizacích nebo organizačních složkách státu, pokud jsou v nich trvale uchovávány sbírky muzejní povahy.

(4) Kraj a obec jsou povinny převést movitý archeologický nález do vlastnictví České republiky za cenu stanovenou v posudku znalcem, pokud je o to ministerstvo kultury písemně požádá ve lhůtě 3 let ode dne, kdy byl movitý archeologický nález učiněn. V tomto případě je ministerstvo kultury současně povinno uhradit kraji nebo obci nutné náklady, které jim vznikly v souvislosti s movitým archeologickým nálezem, s výjimkou odměny a náhrady poskytnutých nálezci podle § 23 odst. 4. Znalce určí a náklady spojené s vyhotovením posudku nese ministerstvo kultury.

66/1988 Sb.

VYHLÁŠKA
ministerstva kultury České socialistické republiky ze dne 26.dubna 1988,kterou se provádí zákon České národní rady č. 20/1987 Sb. , o státní památkové péči.

Podmínky pro poskytování odměny a náhrady nálezci archeologického nálezu

(k § 23 odst. 4 zákona )

§ 19

(1) Dojde-li k archeologickému nálezu uvedenému v § 23 odst. 2 zákona, zvláště při zemních a výkopových pracích, nálezce uplatní písemně nejpozději do jednoho roku od nálezu u krajského úřadu vyplacení odměny za archeologický nález.

(2) V písemné žádosti o přiznání odměny musí nálezce uvést místo, datum a nálezové okolnosti.

(3) U nálezu z drahých kovů si krajský úřad vyžádá zkoušku u Puncovního úřadu. U nálezů z jiných cenných materiálů (např. jantar, drahé kameny) si vyžádá ocenění u znalce ceny v příslušném oboru. V ostatních případech si krajský úřad vyžádá určení kulturně historické hodnoty archeologického nálezu (např. nepoškozené nádoby, souboru nádob, mincí ap.) Archeologickým ústavem Akademie věd České republiky nebo Národním muzeem.

(4) Nálezce má právo na náhradu nutných nákladů, které mu vzniknou v souvislosti s nálezem (např. jízdné, telefonické, popřípadě telegrafické oznámení a další). Tyto náklady musí prokázat.