Pro představu jak to v takovém náboji vlastně vypadá, přidávám řez loveckým kulovým nábojem se středovým zápalem a speciální střelou. Průšlehové kanálky se označují také jako zátravky.

Podle způsobu zápalu rozeznáváme tři druhy nábojů:

• jehlový (s kolíčkem na straně, tzv. Lefox, správně psáno Lefaucheux)
• okrajový (typicky malorážkové náboje)
• středový

Prachová náplň náboje je tvořena bezdýmým střelným prachem na bázi nitroceluózy nebo nitroglycerinu. Prach může mít různou zrnitost a tvar prachových zrnek a také různé zbarvení.

Střela, někdy zvaná též odporně odborným termínem kulka (tenhle terminus technikus pochází patrně z doby prvního vývoje střelných zbraní, kdy se používalo všeobecně olověných střel, které měly kulový tvar. Střely tohoto tvaru se daly snadno zhotovovat, měli k ploše průřezu nejvhodnější váhu, nevyžadovaly stabilizaci a proto mohly být vystřelovány z hladkých hlavní) je tvořena základnou, hrotem a tělem. Tvar střely je upraven tak aby co nejvíce vyhovoval stabilitě za letu a účelu k němuž je náboj určen. Olověných střel se dnes používá především pro revolverové náboje, brokové náboje a malorážkové náboje (s ohledem na ekologický dopad myslivecké střelby na životní prostředí, však dochází k přechodu na jiné kovy – wolfram, zinek, nikl). Další vývoj, zejména stupňování balistické výkonnosti vedl k potřebě chránit střelu proti deformaci, což se dosáhlo opláštěním střely vrstvou tvrdšího materiálu, nejčastěji oceli nebo slitinou mědi a niklu. Takto vznikla u střel olověná jádra, chráněná na povrchu pláštěm z jiného kovu.

Pokud plášť pokrývá celou střelu (neplatí to u základny) hovoříme o celoplášťové střele. Pokud je hrot střely obnažený je to střela poloplášťová. Expanzní střela je v podstatě poloplášťová střela s otvorem v obnaženém olověném hrotu. Speciální střela je složena ze dvoudílného pláště a dvoudílného jádra. Přední měkká část se roztříští a zadní tvrdá část způsobí průstřel. Mezi takové střely patří průbojné (jádro ocelové, karbidové, wolframové), trasovací (po našem svítící, se složí tvořenou hořčíkem, hliníkem, vydrží svítit až 600 m), zástřelné (se složí vytvářející kouř k označení dopadu), střely strážního náboje, střely cvičného náboje (s papírovou nebo dřevěnou střelou s dutinou uvnitř, které jsou proti vlhkosti chráněny vrstvou parafínu. Prachová náplň je menší a proto je v nábojnici utěsněna papírovou zátkou. U automatických zbraní se používá pro nácvik střelby cvičný náboj tzv. slepý tj. bez střely, kdy hrdlo nábojnice je prodlouženo a zalisováno do tvaru střely s faldíky tvořícími hvězdičku. Při použití takového náboje je většino nutné u zbraní zároveň použít také redukci na hlaveň k získání dostatečného tlaku plynů pro chod zbraně - automatické natažení a nabití – typicky použití kloboučku s malým otvorem našroubovaným na konci hlavně SA vz. 58).

Mimo uvedené střely mají zejména velkorážné náboje (kolem 13 mm) střely různě kombinované, jako např. průbojně zápalné, průbojně tříštivé a pod..

Aby se zabránilo vnikání vlhkosti do zápalné slože zápalky a prachové náplně, jsou spáry kolem střely a zápalky opatřeny nátěrem rychleschnoucího laku. Barva tohoto laku bývá různá od červené (nejčastější), přes zelenou, fialovou až po černou. Barva může udávat druh střely (použití rozdílné střely u jednoho typu náboje), ale toto pravidlo není dodržováno všemi výrobci střeliva stejně a tak bezpečně rozeznat druh střely lze jen podle barveného značení na hrotu střely, což je značení respektované a dodržované všemi výrobci střeliva.

Barevné označení střel znamená:

• střela bez barvy – ostrý náboj
• střela zelené barvy – svítící
• střela červené barvy – zápalný
• střela černo-červené barvy – průbojně zápalný
• střela bílé barvy – redukovaný
• střela žluté barvy – těžká střela

Střela je upevněna v nábojnici tzv. zaškrcením – po zalisování střely se krček nábojnice těsně uzavře a to buď po celém obvodu nebo jen na několika místech, takže se okraj zatlačí mírně do pláště střely. Jen pro zajímavost, v literatuře jsem nalezl údaj, že síla potřebná pro vytažení střely z nábojnice vojenského puškového náboje by měla činit 30 až 50 kg !

7,62 x 25 Tokarev

První vojenské nasazení C-96 proběhlo za Búrské války (1899-1902). Za 1. světové války z důvodu nedostatku standardních pistolí Luger nakoupila německá armáda asi 150 000 pistolí v ráži 9x19mm Parabellum. Pistole tohoto kalibru jsou označeny nepřehlédnutelnou číslicí 9 na pažbě.

V letech 1931-32 byly vyvinuty dvě poslední verze C-96, modely 711 a 712, které měly výměnné zásobníky na 10 nebo 20 nábojů. Modle 712 byl mimo jiné schopen automatické palby kadencí asi 1000 ran/min. Ve 2. světové válce jí byly vybaveny některé druhosledové jednotky Reichswehru (německé armády). Vyvážela se také do mnoha zemí (např. Rusko, Čína atd.).

C-96 byla dokonce doporučenou zbraní v ruské armádě, kde si ji mohli důstojníci vybrat jako alternativu k revolveru Nagant. Určitě se s touto zbraní střetávali také příslušníci ČS legií. Mnoho pistolí bylo také dodáno do Ruska během revoluce, většinou s krátkou hlavní a tato verze dostala přezdívku Bolo (zkrácenina pro Bolševik) Mauser. Pistole z dovozu i “domácí” výroby byla používána Číňany v  občanské válce a druhém konfliktu s Japonskem. Zde získala přezdívku krabičkové dělo (pro tvar zásobníku připomínající tvarem krabičku)

Perličkou je, že "blaster" Hana Sola z Hvězdných Válek je inspirovaný a vyrobený podle C-96.

Pro C-96 byl Mauserem rovněž navržen nový náboj ráže 7,63 mm s lahvičkovitou nábojnicí délky 25 mm. Nábojnice pojmula značné množství bezdýmného prachu a na dobu svého vzniku se jednalo o značně výkonný náboj. Zde se vyplatí varovat, že rozměrově je náboj 7,63 x 25 mm Mauser takřka shodný a tudíž velmi snadno zaměnitelný s nábojem 7,62 x 25 mm Tokarev, který z něj bezprostředně vzešel o zhruba 30 let později. Náboj sovětského původu je však podstatně výkonnější a dosahuje vyšších komorových tlaků, což ve spojení s mnohdy “letitým” stavem zbraní může snadno vést k destrukci zbraně při záměně munice. Pomocným poznávacím znamením je drážka nábojnice pro vytahovač, která je u 7,62 mm TT větší než u 7,63 mm Mauser. Rovněž tak je zapotřebí věnovat pozornost faktu, že dnový rozměr i délka válcové části náboje 7,63 mm Mauser je takřka shodný s nábojem 9 mm Luger a není tedy problém devítkový náboj nabít do zbraně komorované pro 7,63 mm. Co by však provedl se zbraní případný výstřel, kdy by se do vývrtu nahrnula střela o více než 1 mm větší ráže, není obtížné domyslet. Proto je zapotřebí věnovat vždy pozornost skutečné ráži zbraně a speciálně u starších zbraní ráže 7,63 mm (a ostatně i 7,62 mm TT) dávat pozor na užití odpovídající munice.

Nábojnice má zahrdlení a kuželový přechod od střely k tělu nábojnice. Délka nábojnice ozn. .30 Mauser činí .990 a u 7,62 TT .988 (hodnoty uváděné v "MODERN RELOADING BY RICHARD LEE", 1997). Ve dnu nábojnice je místo pro zápalku a dva průšlehové otvory pro zapálení prachové náplně náboje. Zápalka je unifikovaná se zápalkou používanou pro náboj 7,62 Nagan. Kruhová drážka z vnější strany náboje (pro drápek vytahovače) má větší výšku v porovnání s nábojem Mauser pro zvětšenou bezpečnost funkce mechanizmu vytažení nábojnice.

• střela s olověným jádrem
• střela s ocelovým jádrem
• střela průbojně zápalná (střela hmotnosti 4,25-5,16 g – ocelové jádro)
• střela se stopovkou (svítící)
• střela se stopovkou – jiná konstrukce

Ráže (kalibr) - 7,62 mm

Hmotnost náboje - 10,2-11 g.

Hmotnost střely - 5,52 g.

Hmotnost prachové náplně - 0,48-0,52 g.

Délka náboje - 34,85 mm

Délka nábojnice - 24,7 mm

Délka střely - 16,3 mm

Obsah nábojové komory - 0,93 cm3

největší tlak plynů - 2100 Kg/cm² MPa

další používané označení náboje:

• 7,62x25 TT
• 7,62 Typ P
• .30 Tokarev

Náboj je možné použít do pistole vz. 52, Tokarev M 1930, TT 33, M52, M57, samopalů PPŠ 41, PPS 43, modelů PPD, vz. 26

Náboje měly následující označení:

• číslo muniční závodu na 12 hod.
• rok výroby - na 6 hod
• dvě hvězdičky na 3 a na 9 hod.

se vyráběli v padesátých letech v muničním závodě ve městě Kazanlyk. Kód na nábojnici - “10”. Počáteční rychlost střely byla kolem 470 metrů za vteřinu. Na západě získaly tyto náboje pro dlouhý zášleh a charakteristický zvuk při výstřelu název "FIREBALL EXPRESS".

Čínské náboje

se vyrábí v současnosti s náplní nevyvolávajícím korozi zbraně, ale je potřeba být opatrným při koupi těchto nábojů, protože se pod Maďarskými výrobci někdy nabízí polské nebo bulharské náboje.

měli dva kódy: "21RPR" a "22RPR", kde písmena označují anglickou zkratku názvu země.

Jugoslávské náboje

jsou málo známy a prakticky se na zahraničních trzích nevyskytují.

se vyrábí do dnešních dnů. Kód závodu se skládá ze dvou symbolů: trojúhelník s arabskou číslicí"pět" a písmena - "zim". Pod zápalkou je arabskými číslicemi rok výroby.

místní umělci, kteří mají zvláštní potěšení v experimentování s různým zvětšováním prachových náplní, používáním jiných druhů prachu, vyrábějí tuto munici v tuzemských podmínkách. Používají připravenou střelu, která se vnějším průměrem blíží ráži náboje TT a vyrábí náboje ručně, používající nejrůznější tlaky. Problém pro zájemce ručně vyrobit (přebít) náboje TT spočívá v tom, že v ocelové nábojnici tohoto náboje není možné vložit pouzdro zápalky. Američané používají pro výrobu nábojnice k náboji TT lisování nábojnice populárních a všeobecně rozšířených nábojnic ráže .38 SPECIAL a .357 MAGNUM. Na soustruhu zmenší průměr dna nábojnice na 9,95 mm, a zvětší šířku zápichu pro spolehlivou funkci vyhazovače. Následující manipulace je ve zkrácení nábojnice do délky 25,8 mm a potom nastává nejvíce zodpovědná a náročná etapa – vytvoření odpovídajícího lahvičkovitého tvaru nábojnice. Poslední manipulací je definitivní seříznutí nábojnice na výšku 25,02 mm. Tak zůstává hotová nábojnice vhodná pro výměnu zápalky. Pro dokončení náboje je možné použít střelu pro karabinu M1, která podle typu váží od 6,53 do 7,19 gramů. Po zalisování střely v nábojnici je nutno věnovat pozornost celkové délce náboje, která musí být v rozmezí od 34,8 do 35,05 mm, - přespříliš hluboké nalisování střely povede k zvyšování tlaků prachovým plynů a při expanzi může zavinit roztržení nábojnice při výstřelu. Je také být maximálně opatrný při experimentování s množstvím (váhou) střelného prachu. Optimální množství je takové, které zabezpečí střele počáteční rychlost letu v rozmezí od 430 do 490 metrů za vteřinu při hmotnosti střely 5,5 g a pro střelu hmotnosti 7g rychlost 300-350 metrů za vteřinu.

Různorodost nalezených nábojů dokladuje tento obrázek. Pro porovnání je připojena v pravé půli obrázku nábojnice 9 mm Luger a 9 mm jateční mosazná nábojka.

K náboji 7,62 TT neodmyslitelně patří zbraně ruských vojáků. Zbraň, kterou nelze přehlédnou, a která je na téměř každé fotografii nebo soše ruského vojáka je samopal Špagin (PPŠ41), o trochu méně viditelná je pistole Tokarev (TT 30/33) a výčet uzavírá samopal Sudajev (PPS43 ).

Pistole Tokarev TT 30 konstruktéra Fědora V. Tokareva (1871-1968) představuje první sovětskou vojenskou pistoli domácího původu, která měla ukončit nesoulad a nestandardnost výzbroje ručních krátkých zbraní v Rudá armádě a zároveň měla nahradit sice velmi rozšířený revolver Nagant, ale již v té době morálně a konstrukčně zastaralý.

F. V. Tokarev, se nechal ovlivnit Browningovou konstrukcí (pistole Colt M 1911) s odemykáním závěru krátkým zákluzem hlavně prostřednictvím jejího snížení. Mechanismus pistole TT byl oproti M1911 zjednodušený a bez pojistky. Pistole TT měla mít jednu necnost a tou je samovolně vypadávající zásobník.

Pistole TT byla zkonstruována pro nový náboj 7,62 x 25 mm Tokarev a byla zavedena do výzbroje sovětské armády v roce 1930. Výroba byla zahájena ve zbrojovce v Tule. V roce 1933 byla zahájena výroba modifikované pistole (úprava uzamykacích ploch) označená jako vzor TT-33 (Tula-Tokarev). Během války se výroba přesunula do Iževska a po ní zpět do Tuly. V letech 1933-1945 bylo údajně vyrobeno okolo dvou miliónů pistolí. Pistole TT-33 byla velmi rozšířená i po druhé světové válce a to nejen ve výzbroji SSSR ale i jeho satelitů. Pistole TT 33 poválečné výroby mají na pouzdru závěru jemné rýhování místo svislých žlábků.

Pistole Tokarev TT 33 - předválečný model

A závěr, B zásobník, C zajištění pružiny v závěru u hlavně, D kolíček pružiny k hlavni , E vratná pružina, F zajištění závěru, G hlaveň, H kloubek zákluzu, I tělo pistole, J bicí ústrojí.

Pistole se sice během druhé světové války osvědčila jako výkonná a spolehlivá, ale poměrně průbojný náboj 7,62 x 25 mm měl malou zastavovací schopnost. Ovšem průbojnost u originálních vojenských nábojů s ocelovým jádrem je přímo nedostižitelná a střela je schopna prostřelit většinu neprůstřelných vest a jiných balistických ochran. Tato schopnost je demonstrována na následujících fotografiích prostřelených telefonních seznamech s použitím náboje 7,62 TT a náboje ráže 9 mm

Pistole Tokarev se vyráběla mimo SSSR v licenci v Polsku, v Jugoslávii pod označením M57 nebo M70A a v ráži 9 mm Parabellum jako M65. V Maďarsku se vyráběla verze v ráži 9 mm Parabellum pro export do Egypta, známá jako Tokagypt 58. Čína vyráběla pistoli Tokarev pod označením Typ 54, Severní Korea vyráběla pozměněný model Tokareva po označením Typ 68.