nám napsal(a): Tak zněl název článku v časopisu „Potápěč“ v roce 1973. V tehdejší době byl velký problém dostat se k pěknému Jadranu, proto jsme dali na článek a naplánovali jsme si potápěčskou dovolenou v roce 1974 do Rumunska. V našem tachovském potápěčském klubu ALPHA jsme měli všechno potřebné včetně nádherného auta Avie – furgona.

Ještě jsme měli něco navíc. Jeden člen výpravy uměl rumunsky. Nějakým zázrakem jsme se dostali na pobřeží do malé vesnice Costinesti, kde se nám velice líbilo. Stany jsme měli postavené pod košatými stromy na zahradě jednoho stavení na břehu moře. Od velitele rumunské pohraniční stráže jsme získali povolení jezdit naším nafukovacím člunem s přívěsným motorem volně po moři a tak jsme mohli propátrat pod vodou větší oblast.

Zajímavé bylo okolí dvou velkých námořních lodí, které tam najely na mělčinu. Moře tam není hluboké asi 1km od břehu byla hloubka jen 12 metrů. Z první lodi byly spuštěné lana a tak nebyl problém se dostat na palubu a tu si prohlédnout.

Na moři jsme si udělali základnu na druhé lodi, která měla palubu metr nad hladinou moře. Tam jsme se mohli pohodlně obléknout do neoprénů. Tehdy jsme měli neoprény „neoflex“, které neměly textilní vložku a dostávali jsme se do nich pomocí klouzku. Po potápění bylo příjemné si v klidu na palubě odpočnout.

Na začátku pobytu jsme měli štěstí na obrovské platýze. Podle rybářů, tito platýzi žijí ve větších hloubkách a na mělčinu se připlouvají z jara vytřít. Ty, co jsme ulovili se asi někde zapomněli, nebo čekali na nás. Lovili jsme je jednoduchým způsobem. Když jsme při potápění „na hubu“ viděli na dně platýze (vypadal při pohledu z hladiny jako kolo od vozu) potopili jsme se k němu a nožem jsme ho připíchli ke dnu. Měli jsme s sebou i malou udírnu a tak jsme nejen smažili, ale i udili. Škoda, že lov trval jen pár dnů, platýzi pak zmizeli.

Pod vodou jsme našli několik ztracených kotev a pár novodobých drobností z lodí.

V jednom místě při potápění jsem se dostal do jednoho prostoru, kde to vypadalo jako ulice se základy budov. Pak už jindy jsem na takové tvary nenarazil. Potkali jsme se tam jednoho francouzského potápěče, který nám tvrdil, že našel zbytky amfor. Vůbec jsme mu nevěřili. Poslední den našeho pobytu u moře jsme se seznámili s rumunským potápěčem, který mi po návratu domů poslal povídání o místě, kde jsme se potápěli. V tom prostoru se mělo nacházet staré potopené město Parthenopolis. A to my nevěděli. Proto tam mohli být střepy z amfor.

V roce 1975 jsme si vyrazili potápět k Černému moři a to do Bulharska. Utábořili jsme se v kempu Oasis, ale přišla velká voda, kemp vyplavila a tak jsme se přesunuli do Rumunska do kempu 2.máje. Zde jsme potkali známého rumunského potápěče z loňska. Tam se na nás začali nabalovat další rumunští potápěči, kterým jsme plnili potápěčské přístroje. Na oplátku nás vodili na zajímavé místa na potápění. Poslední den nás vzali na místo o kterém tvrdili, že je tam vrak středověkého kupce s měděným nádobím. Na moři byly slušné vlny a chvilku trvalo než Rumuni místo našli. Nalézalo se asi 700 metrů od břehu a hloubka tam byla jen 3 metry. Dno bylo písčité a tu a tam vykukovaly z písku nějaké měděné předměty, které jsme vytahovali na náš člun. V momentě, když jsem narazil na dně na velký měděný kotel naplněný měděným nádobím, nás Rumuni vytáhli z vody a ukončili potápění. Asi abychom jim to nevysbírali. Na břehu na člunu při výstavce nalezených předmětů jsem si všiml, že jedno malé víčko konvičky má udělán držák z mosazné nábojnice. Tak názor, že je to vrak středověkého kupce vzal za své i když to nádobí mohlo být velmi staré. Z největší pravděpodobností se tam potopila loď, která vezla měděné předměty sebrané na válečné potřeby nějaké války dvacátého století.

O rok později jsme se vypravili do Rumunska znovu a společně s některými rumunskými potápěči z loňska jsme se vypravili na měděný vrak. Mne tam hlavně táhl nevyzvednutý měděný kotel z loňska. Základu jsme měli společnou v kempu v Costinesti.

Celý týden bylo moře klidné a rovné jako zrcadlo. Viditelnost pod vodou nádherná, ale po mědi pod vodou ani památka. Pouze na břehu jsme našli jedno měděné umyvadlo s několika měděnými talíři. Pravděpodobně měděný vrak před námi někdo vytěžil.

Po týdnu klidného „zrcadlového moře“ postupovala z moře pomalu hradba silně zbarvené červenohnědé vody. Rumuni nám vysvětlili, že tento jev je vzácný. Tím, že moře je jako zrcadlo, vlny neokysličují vodu, začínají odumírat rostliny, plankton, různí živočichové a voda se stává jedovatou. Je jako močůvka.Tentokrát nás z vody nevyhnali rumunští potápěči, ale samotné moře. Tak naše pátrání po měděném vraku skončilo. Mezi rumunskými potápěči byl archeolog z muzea v Bukurešti, který nám ukázal, kde se nalézají zbytky amfor ze starého města Parthnopolis. Asi 50 cm pod ornicí ve vysokém břehu jich bylo opravdu hodně. Nás tehdy vůbec nenapadlo se tam podívat. Jak moře podemílá břeh, tak ten se občas zřítí k moři. Vlny odnesou hlínu a střepy chvilku zůstanou na břehu než je odnese větší vlna. To znamená, že kovové předměty by vlny nemuseli odnést daleko. Škoda, že jsem v té době neměl detektor.

Dá se říci, že to bylo dávno. Ale tyto tři věci mi neustále připomínají třikrát pěknou potápěčskou dovolenou v Rumunsku.

Na internetu jsem si našel, že Costinesti je středisko mladých. Už tehdy za nás tam byla nudistická pláž. (Nedaleko místa, kde se nalézají střepy z amfor.) Jeden vrak z lodí, které tam najeli na mělčinu se úplně rozpadl, na druhý už se nedá vylézt. Jak je to s hledáním detektorem v Rumunsku, nevím. Na pláži a hlavně pod vodou u břehu by hledání mohlo být velmi zajímavé. Být mladší, tak bych tam vyrazil.

Soucek.