DetektoRING

Ozvěny z minulosti III
Publikováno: Pátek, 08.03. 2019 - 19:11:25
Téma: Příběhy



Samota.
A ticho.
Občas rušené křupáním sněhu.
Nebo tichými kroky v mokré trávé, mezi ostrůvky sněhu.
Mými kroky.


Soumrak se změnil v tmu, to temné údobí, osvětlené poze odrazem prvních chvějících se hvězd. Těch světlušek noci, obestřených tajemstvím zimního slunovratu a dávno, dávno zaniklých svátků. A také tajemnem, tím střípkem magie, usazeném v lidském srdci, projevující se bázní s vidinou dávno zemřelých předků.

Stojím na hradišti.
Nedaleko od místa, kde jsem stál před lety ve sněhové vánici.
Na zemi není ani stopa po oněch ohništích, které jsem tenkrát spatřil.
Jen slehlá tráva a koberce tajícího sněhu. Také neslyším, a ani nemluvím žádnou neznámou řečí, jako před lety.
Kolem sebe cítím jen samotu a taky svou lítost.
Doufal jsem, že dnes opět spatřím maličký střípek zapomenutého času.
A zatím tu jen zbytečně mrznu na lidmi i Bohem zapomenutém pravěkém sídlišti.

Přesto stále na něco čekám. Pomalu přicházím k okraji hradiště, odkud je i ve tmě dobře vidět celé údolí, plánoucí výbojkami a vánoční výzdobou.
Ač je již noc, je vidět opravdu daleko. Pravděpodobně díky zbytkům sněhu na svazích.
Zahledím se do dálky, začínám snít, a tak nějak zapomínám, kde nyní jsem. Bloudím v závratném kolotoči myšlenek a úplně zapomínám na své okolí.

Ze snění mě vyruší nějaký zvuk. Zvuk, který okamžitě vyburcuje mojí zatoulanou mysl. Kročeje. Kročeje ve sněhu. Leknul jsem se. Okamžitě se otáčím, ale nikoho nevidím.
Jdu ke sněhovmu ostrůvku a hledám vetřelce, který mě tak neočekávaně vytrhl z mého snění.
Fakt divné. Nevidím nikoho. Kdyby tam někdo byl, viděl bych jeho siluetu proti hvězdám.

Jdu stále blíž.
A pak.
Pak opravdu uvidím lidské stopy v tajícím sněhu. Zavolám. Ticho, bez odpovědi. Jímá mě neklid. Přesto jdu po stopě toho člověka.
Bořím se do rozbředlého sněhu vedle jeho stop a najednou, kus od konce sněhového ostrůvku stopy končí.
Jako by dotyčný zmizel.
Kroutím hlavou a jdu nakonec stop. A tam, úplně na konci cosi leží ve sněhu.
Pomalu, pomaličku se k tomu skláním a ze sněhu nevěřícně zvedám zelenou snítku jmelí.

Stojím na místě, kde nikdo není a odkud nikdo neodešl. Otáčím se a zírám na vetřelcovy stopy, které pozvolna tají, až posléze zcela mizí. Ve sněhu se rýsují pouze a jen mé stopy.
Rozhlížím se kolem dokola a marně hledám jakékoli vysvětlení tohoto jevu.
Kroutím hlavou tak intenzivně, až se mě zamotá a já padám k zemi.

Chvilkové zatmění.
Pomalu otevírám oči a zjišťuji, že stále stojím na okraji hradiště, na témže místě, kde jsem začal snít.
A snil jsem nádherný sen, který byl tak živý, že jsem mu uvěřil.
Usmál jsem se a běžel se podívat ke sněhu, uvidím - li tam ještě nějaké stopy.
Ale sníh byl neporušený.
Nebyly tam ani stopy neznámého, ani mé stopy.

Takže, mé letošní setkání s tajemnem mělo podobu živého snu.
Otáčím se, abych sešel po cestě dolů z hradiště, otáčím se a chci odejít.
Najednou strnu a zapomenu i dýchat. Cítím mrazení v zádech a taky strach.
A v hrudi mě zběsile, zběsile bije srdce.
Nevěřícně hledím na svou levou ruku v rukavici a stále nemohu popadnout dech.
To, co vidím je naprosto nepravděpodobné a neuvěřitelné.
V levé ruce totiž stále a nevědomky držím zelenou větvičku jmelí s bílými bobulkami.

Šel jsem dnes opět na hradiště a chtěl uchopit ztracené ozvěny času. A mé přání bylo vyslyšeno. Dívám se na jmelí ve své ruce a v hlavě se mě rodí myšlenka za myšlenkou.
Všechny velmi podivné.
Kdo, co, nebo čí duše mě obštastnila tímto věkovitým symbolem vánoc?
Byla to má fantazie, nebo jsem se zde opět setkal čímsi neznámým?
Nevím, ale pospíchám pryč z tohoto místa.
Stále se ohlížím, nespatřím-li někoho, kdo si ze mě takto uprostřed noci vystřelil, ale nevidím nikoho.
Všude je naprostý klid a kolem mne jen prázdnota předvánoční noci.

Po několika minutách rychlé chůze, nebo spíše prchání, zastavuji před dveřmi svého domu.
Tady, ve světle, mezi blikajícími vánočními světýlky a svítícími okny mě dochází absurdita mého nočního prožitku.
Stále nemohu přijít na to, bylo li to snění nebo jen má představa. Jenže, pokud ano, kde se tedy vzala ta větvička?
Prohlížím si ji a odkládám na schod, abych si sundal rukavice a vyndal klíče.
Odmykám a otevírám dveře. Chci se sehnout pro jmelí, ale na schodě žádná větvička jmelí není....
A pak zaslechnu ozvěnu tichých kroků, kráčejících od mých dveří, kamsi do hlubin nekonečné noci.
...





Tento článek si můžete přečíst na webu DetektoRING
http://detektory.hantec.cz

Tento článek najdete na adrese:
http://detektory.hantec.cz/clanky/ozveny-z-minulosti-iii-348.html
Magic SEO URL - Optimalizace pro vyhledávače
Poznejte další produkty Magic SEO URL
osCommerce SEO | phpBB SEO | phpBB3 SEO | ZenCart SEO