DetektoRING - Pěchotní protitankové zbraně

Obrněná technika se jako nový bojový fenomén zrodila de facto v průběhu 1. světové války. Po překonání prvotního šoku s nástupem obrněnců se také ihned začaly objevovat prostředky k jejich likvidaci či alespoň k zastavení jejich postupu. Některé ze zbraní se během válečných období vyvinuly ve skutečný postrach „železných nestvůr“, jiné ale technologický pokrok vyřadil ze hry.

Prostředky používané proti obrněné technice se dají rozdělit do dvou základních skupin a sice na pasivní prostředky jako jsou např. protitankové příkopy, betonové jehlany, miny, a aktivní prostředky, které jsou reprezentovány především dělostřelectvem a dále speciálními zbraněmi. V tomto článku se nebudeme zabírat pasivními prostředky boje proti obrněné technice a rozhodně vynecháme i takové speciality jako byli např. minoví psi.

Je nepochybné, že mnoho obrněné techniky padlo za oběť protitankovým kanónům, ale také mnoho zničené techniky mají na svědomí jiné typy a druhy zbraní. Nás zajímají zbraně typu pancéřové pěsti (u nás je patrně nejznámější německý panzerfaust), ručních protitankových granátů, zápalné lahve (jinak zvané Molotovův koktejl), kumulativních střel a protitankové pušky, které mají společného uživatele – pěšího vojáka – a odtud i své pojmenování pěchotní protitankové zbraně.

Společným je také pro všechny protitankové pěchotní zbraně účinek, který je přímo závislý na obsluze té které zbraně. Krom jisté zručnosti, musí být obsluha patřičně schopna překonat zejména psychologické aspekty v útoku na obrněný cíl. Občasně je také pro označení uživatele pěchotních protitankových zbraní používán termín tankoborník, patrně převzatý ze slovníku Rudé armády a označující specialistu pro boj s obrněnými nebo jinými dopravními pozemními cíly. Lze se setkat také s označením pancéřovník nebo tarasník (původně zřejmě podle zbraně, kterou byl vyzbrojen).

V dnešním článku je mým cílem hlavně představit „hlavně“, které sloužily pěšákům za 2. světové války v boji proti obrněné technice a které také nalezly užití v jiných oblastech, jako jsou pouliční boje, pozemní střelba na letící cíle, střelba na lehká opevnění, střelba na nepancéřované cíle a které jsou označovány termínem protitankové pušky.

Protitankové pušky lze považovat za určitý okrajový druh puškových zbraní. Přestože patrně nejznámější jsou protitankové pušky používané Rudou armádou, protitankové pušky byly ve výzbroji téměř všech armád a je paradoxem, že protitankové pušky Rudé armády se začaly rozšiřovat v době, kdy jiné státy od využití takovéhoto typu zbraně upouštěly. Bylo by však nespravedlivé neuvést, že sovětské konstrukce byly podstatně životaschopnější než jiné.

Rudá armáda měla a používala ve své výzbroji především své dvě protitankové pušky - PTRD 41 a PTRS 41. V rámci vojenské pomoci byly dodány do Sovětského svazu protitankové pušky britské výroby ATR Boys v ráži .55, z 30. let. Přestože svými parametry nedosahovaly výkonnosti PTRD a PTRS byly úspěšně používány.

Protitankové pušky PTRD a PTRS byly vyvíjeny paralelně a byly také schváleny současně do výzbroje Rudé armády (Usnesením státního výboru obrany byla dne 29. srpna 1941 PTRD 41 schválena do výzbroje Rudé armády).

Již ze samotných zkratek zbraní je jasné, která konstrukční skupina byla jejich rodičem - konstruktérem. PTRD byla dítě konstrukční kanceláře Děgťjarjeva a PTRS vyvinula konstrukční kancelář Simonova. Při konstrukci pušky S.G.Simonov přijal jednoduché a neočekávané řešení – zvětšil již existující konstrukci tak aby bylo možné použít náboj ráže 14,5 mm. Sám Sergej Gavrilovič Simonov později vzpomínal na projektování PTR : „Čas na experimentování nebyl, vždyť nám byl dán termín pouze měsíc. Proto byly při konstrukci použity mnohé již dobře fungující části vojenské automatické pušky. Bylo nutno je pouze zvětšit do velikosti, která umožňuje použití náboje ráže 14,5 mm, který byl již vyráběn. Pracovali jsme, nevycházeje z výrobního provozu den a noc…“
Při vývoji PTRD 41 se měnila konstrukce, zdokonalovala technologie, ale samotné zadání bylo realizováno: nová protitanková puška byla samonabíjecí s rychlostí střelby do 15 ti výstřelů za minutu. Automatické nabíjení pracovalo na principu odběru prachových plynů z hlavně zbraně. Díky automatickému nabíjení mohl střelec vést palbu proti rychle se pohybujícím cílům nepřítele bez ztráty času na opětovné nabíjení. Puška neumožňovala střelbu dávkou. Nabíjení bylo realizováno pomocí zásobníku vkládaného ze spodní části zbraně a zásobník měl kapacitu 5 nábojů. Použitý náboj byl standardní 14,5 mm x 114 mm. Zbraň byla ovládána dvoučlennou obsluhou.

Náboje byly pro PTRD a PTRS shodné a používaly průbojně zápalných střel dvou typů a to s ocelovým kaleným jádrem B-32 a kovovým keramickým jádrem BS-41. Střela BS-41 disponovala větší průbojností a používalo se jí pro střelbu proti tankům a údajně byla i nákladnější její výroba a proto se s ní „šetřilo“. Náboje byly hodnoceny jako spolehlivé.

Zaměřování cíle se provádělo sektorovým hledím a muškou. Hledí bylo označeno 1 – 15 označující vzdálenost ve stovkách metrů u pušky PTRS a PTRD měla stavitelné hledí na 400 a 1000 m a mířidla byla umístěna na levé straně zbraně. Největší vzdálenost pro střelbu činí 1500 m (u PTRD jen 1000 m), ale nejlepšího výsledku bylo dosahováno do vzdálenosti 300 m, na tuto vzdálenost průbojná střela prochází pancířem síly 35 mm.
Začátek výrobního programu PTRS byl zahájen ze Stalinova rozkazu v Tulském zbrojním závodu č. 66 a dobrá výrobní jednoduchost dovolila výrobci ve zkrácených termínech zvládnout výrobu. Potřeba vojsk této zbraně přinutila zorganizovat výrobu PTRS ještě v Iževském strojním závodu č. 622. Společnou výrobou PTRD a PTRS bylo v r. 1942 dosaženo výroby více než 20000 ks pušek měsíčně.

Za vývoj protitankové pušky PTRS byl S. G. Simonov vyznamenán Stalinovou cenou. Protitanková puška získala v bojích vysoké ocenění na všech frontách. Disponovala dobrými bitevními vlastnostmi jako je jednoduchost ovládání, bezporuchovost při střelbě a vysoká průbojnost. Existence zásobníku a využití samonabíjení zvýhodňovali PTRS před PTRD Děgťjarjeva. Bojové a provozní vlastnosti PTRS převýšily prakticky všechny podobné systémy užívané nepřátelskými vojsky a umožnily sovětské pěchotě s úspěchem bojovat proti lehkým a středním tankům nepřítele. O bojových kvalitách sovětských protitankových pušek svědčí fakt, že v případě ukořistění těchto pušek německou armádou byly okamžitě zařazeny do výzbroje a nasazeny do bojů. Německá armáda používala PTRS pod označením Panzerbüchse 784(r) nebo PzB 784(r) a PTRD pod označením PzB 783(r). Puška však měla i své nedostatky a to selhávání podávacího mechanismu zásobníku v extrémních mrazech, řešením bylo nabíjet zbraň po jednom náboji.

TTD PTRS
Ráže: 14,5 mm
Celková délka: 2,108 m
Hmotnost: 20,9 kg
Počáteční rychlost: 1010 m/s
Průbojnost: 25 mm pancíře ve vzdálenosti 500 m

Po bitvě u Stalingradu význam protitankových pušek jako prostředku pro boj s tanky upadá, ale přesto např. v bitvě u Kursku 1943 jsou ještě mnozí tankoborníci ověnčení slávou (S. G. Simonov: „Já jsem věděl o tankoborníkovi – mladším poručíku Jablonkovi a vojínu Serdjukovi, kteří za jeden den dokázali zničit 22 fašistických tanků…“) V době, kdy se ochrana pancířem středních a těžkých německých tanků zvýšila více než dvakrát a někdy dokonce i trojnásobně, už tyto pušky nedokáží střelou pancíř prorazit, ale lze je ještě použít efektivně proti střílnám v opevněných bodech, proti vozidlům, nízkoletícím cílům, lehce pancéřovaným vozidlům.

Pokusy vylepšit protitankové pušky v pozdější době se nezdařily. Takto vzniklé pušky systému S. E. Raškova, S.A. Ermolaeva a V. E. Sluchockova (RES) a M. N. Bljuma, přestože disponovaly velkou průrazností byly velké a těžkopádné proti PTRD a PTRS. V roce 1945 bylo definitivně jasné, že protitanková puška jako prostředek boje s tanky je nepoužitelná.

Jak jsem se již zmínil Děgťjarjevova protitanková puška byla jednoranná označená jako PTRD-41 a podle dostupných pramenů byla vyrobena za 22 dní od zadání projektu. V době svého nasazení se ukázala silnější a efektivnější něž německé pušky. Praktický dostřel byl 200 - 400 m. Obsluhu tvořilo družstvo dvou mužů. Hlavními výhodami konstrukce byla odolnost, jednoduchost obsluhy a provedení, které umožňovalo používání delší dobu. Zbraň měla dobrou přesnost a byla praktická. Hlavní nevýhodou byla hlučnost. Frontový voják – kapitán Krikvin poslal konstruktéru Děgťjarjevu dopis ve kterém uvádí: „na frontovém úseku, který jsme bránili zaútočili fašisté s 20 tanky. My jsme se do nich pustili protitankovými puškami a zničili 8 strojů, 50 vojáků a důstojníků. Nepřítel se na nás více nepokoušel zaútočit. Kolik takových epizod jsme zažili během bojů. Pěkně děkuji Vám Vasiliji Alexsejeviči za protitankovou pušku…“

TTD PTRD
Ráže: 14,5 mm
Celková délka: 2,02 m
Délka hlavně: 1,2 m
Hmotnost: 16,3 kg
Počáteční rychlost: 1010 m/s
Průbojnost: 40 mm pancíře ve vzdálenosti 100 m, 30 mm pancíře ve vzdálenosti 500 m

Za povšimnutí také stojí také způsob jakým se konstruktéři vyrovnali s velkým zpětným rázem při výstřelu. Obě pušky jsou vybaveny velkou úsťovou brzdou, navíc u PTRS je zpětný ráz zmenšen o energii odebranou k natažení závěru a má také mohutnější botku pažby z pružného materiálu.

POUŽITÍ PROTITANKOVÉ PUŠKY (volný překlad z původního anglického dokumentu)

Pro ničení německých tanků dostávají Ruští protitankoví vojáci následují soubor pokynů, který je zde uveden ve zhuštěné formě informací:

"1. odvážná obsluha. Nechejte nepřátelské tanky přiblížit na 200 yardů nebo blíže. Nejlepší rozsah je 100 až 200 yardů. Nenechávejte se zmást nepřátelskou palbou a dbejte aby jste nevystřelili příliš brzo.“
"2. protitanková puška může vystřelit 8 až 10 ran za minutu, jestliže střelec a jeho nabíječ dobře plní svou práci. Střelec otvírá a zavírá závěr, míří a střílí; nabíječ leží na pravé straně, uklízí a nabíjí náboje.“
"3. pamatuje si, že pro vzdálenost až 400 yardů, nemusí být účinek větru považován za důležitý.“
"4. pamatuje si odchylkovou opravu pro pohyb tanku. Rychlost 22.5 mil za hodinu, oprava o 1 yard je požadována pro každých 100 yardů vzdálenosti.“
"5. mířít na záď věže – jsou tam střelec a střelivo. Jestliže zasáhnete střelivo, můžete tank vybuchnout.“
"6. střílet na střed zadní poloviny tanku-jsou tam motor a chladič. Jestliže zasáhnete jednu část vyřadíte tank z činnosti.“
"7. dobře maskovaná obsluha děla může nějaký tank vyřadit z činnosti dobře mířenými výstřely a tak může zablokovat cestu celé koloně tanků."

Zdroj: Internet
• westfront.narod.ru
• ois.org.ua
• zvezda1941.narod.ru
• www.gunpics.net