DetektoRING - Pobaltí pod cívkou aneb expedice Kurland

Tož bez úhony na zdraví jsme se vrátili z expedice Kurland domů. Bohužel bez úhony na majetku se to neobešlo. Hned první den po náročné fotodokumentaci Wolfschanze (hitlerova vlčího doupěte) jeden z nás doplatil na dobrý zvyk pokládat věci na střechu auta.

Hned bylo o jeden drahý foťák v autě méně. Ale co už. Brzo se na to zapomnělo a šlo se na další bunkry německých papalášů. Jinak než potajnu lesem se to ale nedalo. Všude seděl nějaký ten polák a za všechno vybíral prachy. Za vstup do lesa, za ohlížení nálezů včetně příplatku za jejich focení. I za foto nedokončeného ponorkového doku chtěl po nás chlápek prachy. Přestalo nás to teda bavit a jeli jsme se ubytovat do lesů. Komárů nesnesitelně a hyc jak na jihu. Stejně mi to nedalo a poprvé jsem vybalil detík. Navlečený do maskáču, zpocený jsem se prodíral haluzama a křakama a přece jsem absťáku ulevil. Pár prázdných patron. To bylo moje první hledání v Polsku.
Další dva dny byly pouze opět přesunové, památky, města. Nicméně každý spací flek jsem musel prohledat. Třetí den jsme se vydali hledat očima jantary na kurskou kosu. Pochopitelně plné hrsti žlutých kamenů a nic z toho. Mají pry plavat ve vodě, Všechy šly ke dnu. Tak aspoň jsme si je ohlídli v obchodě. Jantar se mi podařilo nalézt až nazpátek u hradu Trakai, kde je prodávali a někdo ho hned po koupi ztratil.
Konečně přišlo to hlavní z výletu. Kurland. Lotyšsko. Pochopitelně začlo pořádně pršet. Ale neodradilo nás to a po hlíněné dálnici jsme se blížili k první vytipované lokalitě. Obrovské nadšení a zajímavá atmosféra. Tak jsme teda dohrkali, zaparkovali do bahna a rozešli se. Začal jsem se prodírat neprostupným březovým lesem, bažinama a komárama.
Poslední člověk v tom lese byl určitě nějaký ten Otto od Wehrmachtu. Po chvíli ticha první signály. Nadšeně jsem je všecky kopal. Bohužel vše střepiny. Ale co, úžasně to na mě dýchalo dobou. Za chvíli jsem došel do pásma, kde se válely květiny od kaťuší, jako by tam spadly včera. Po hodince se ale nálezy druhově neměnily a tak jsem přešel za silnici do druhé části. Zemljanky jak pro tank. A co jsem neviděl. Díry po hledačích, ale ne jak tady u nás, ale sovětských rozměrů. A kolem poházené bedny, železa a jiné nežádoucí nálezy. Po chvíli jsem začal mít takový divný pocit, že přece jen to už je východní lokalita a že tu můžou být i agresivnější hledači, co by možna i napadli svou konkurenci.
No blížil se čas jít k autu. Přesun na další lokalitu. Popojeli jsme teda o pár desítek kilometrů dál. Opět rozchod. A jen jsem čuměl. Válka jako by tam skončila před chvíli. Mraky zákopů, zemljanek… a komárů. U prvního byl hned opřený zásobník do děktarjeva. Pochopitelně všude opět strašně kopané, Hrabyně hadr. Ale i přes to jsem ty zákopy procházel. Začlo do toho opět prudce pršet. A ejhle. Na dně zemljanky slabší signálek. Čisté železo a hluboko. Už jsem byl v půl metru a nic, ale náhle se objevila rez a něco podlouhlého. Po otření rukou napětí vzrostlo. Prokoukl typický kryt špagina ! pár kopanců před a za a hned nato spatřil po šedesáti letech světlo světa v celé své kráse. V tom jsem si však uvědomil, že je problém. Před náma bylo ještě 14 dní výletu a šestero přejezdu hranic. Sice všude je Schengen, ale celní správa nikdy nespí. Později jsem si však všimnul, že je nejspíš přejetý tankem, protože přes místo pro zásobník je ohlý do esíčka.
Hledání však pokračovalo, ale už s menším úspěchem. Kolega donesl sumky do K98, a spoustu drobné německé a ruské výstroje. Odebrali jsme se pak tedy na spací flek. Tam jsme samozřejmě taky zapli detíky před spaním. Hned ze startu se T. ozývá, že má Ag kopějku. Minutu na to ho volám zase já, že se na mě vylouplo černé německé zranění. A už se dohledávalo. Jenže nedalo to už nic. Krom teda výstrojní klasiky Wehrmachtu.
Zákopy byly opět ukázkové. Jen kolega M. donesl z lesa ruský blembák, co našel na stromě. Třetí hledací den jsme jeli zas o kus dál, na pozice SS. Ještě předtím jsme se stavili do jednoho lesíka. Opět džungle. Hnízdo sedmi 45mm minometek, opět mraky okopů a zemljanek, zbytky helem, patrony z děl. Komáři. Po chvilce sms, že T. má mrtvého rusa. Lebka na padrť, stejně jako jeho helma. Sumář u auta bídný. Jen spousta nafocené munice. Jeli jsme teda na SS. Snad krom kulometného hnízda plného patron klid a mír. Tím jsme Kurland zakončili a další dny opět věnovali památkám a přesunu. Riga. Tallin.
Po pár dnech opět k detektoru ! Na řadě je Narva. Vpodstatě náš cíl trasy i hledání. Dvě místa jsme měli vytipované. Obě jsme vyřídili asi během 20-ti minut. Neskutečné množství komárů. To není ani v zoo. Jen co se otevřely dveře auta, už jsme byli jimi doslova obalení, v lese nemluvě. Z lesa jsem musel po pár minutách prostě utíkat rychlým během. Párkrát jsme to ještě zkusili jinde, ale bylo to nereálné. Tak jsme si teda aspoň za 10 EEK vyrazili každý svou pamětní mincičku v Narvské pevnosti a upalovali jsme dolů, pod čudské jezero.
Vytipovaná třetí lokalita. Klid a mír. A komáři a ovádi černobylských rozměru. Sršeň je proti nim celkem malý. Zhruba do půl hodiny byly klacky uklizeny k přesunu a zastavili jsme se až před Vilniusem. Opět obhlídka památek, Trakai, poslední pohledy na Pobaltí a tradá na záložní lokalitu v polsku. Na místo bitvy u Tannenbergu (dnešní Olsztynek). Vzhledem k tomu, že dobře víme, jaká je na toto v polsku vyhláška, tak jsme hledali spíše se staženou prdelí. Postupně ale přicházelo uvolnění. Nepředstavitelně kopané. Pak jsem dokonce načapal při činu dva polské hledače. Prohodili jsme pár slov a prchli. Byli snad ještě víc vystrašeni než my. Nálezově to dopadlo jinak bídně. Jedny napaskované mausry a konec. Ale prvoválečné zákopy byly jako z příručky. Krásné, mechové, co kousek betonová střílna. U nich jen botka z flinty.
Po pár hodinách bylo rozhodnuto. Jedeme si spravit chuť na duklu. Tahle etapa se mě však už bohužel netýkala. V polovině cesty telefon hlásal naléhavý hovor. Vykradli nám barák. Takže okamžitý návrat do vlasti, kontrola veškerého svého majetku, policie….kolegové se na druhý den ráno na tu duklu pak nakonec vydali, dorazili včera, jaký to mělo průběh, to sám ještě nevím.
A tak byl splněný opět úkol, jednou za rok vyrazit s detektorem za hranice - Nálezově nic moc, ale oči toho viděly až moc, zas je na rok klid.
Jinak co se týče s legislativou o hledání v pobaltí, tak osobně jsme se s nikým nesetkali, čili na vlastní kůži jsme jejich zákony nepoznali. Jen před odjezdem se kolega písemně ptal na tamních ambasádách a zjistil: Litva- hledání zákonem zakázáno, stejně jako v Polsku, Lotyšsko- hledání není nijak omezeno ani zakázáno, pouze na archeolokalitách je hledání s detektorem zakázáno. Estonsko- neodepsali, takže těžko říct. Ale zákon nezákon, od Ostravy po Narvu je to po hledačích samajama, a i v místech, kde by ani pes nevlezl.
Snad si z toho udělá obrázek ten, kdo se do těchto zemí chystá, psaní článků není rozhodně moje parketa, tak jsem spíše polepil dohromady, co jsem pochytil.

Hodně štěstí a bystrozrakou cívku přeje Panzer z Místku.