DetektoRING - Pohledem jednoho

„*41. divize je atakována těžkými údery nepřítele a její linie je prolomena. Spolu s oddíly z prostoru severně od řeky YX ustupuje na linii kóta A – kóta B.
28. střelecký prapor, tudy se společnými útrapami táhnoucí, musí vyklidit kótu C a je mu ode mne nařízen ústup na kótu D. Vezmi zpět pravé křídlo mé skupiny na linii D - E a navaž zde opět spojení s levým křídlem 41. divize!"

Už zase jdou! Celý řetězy nepřátelských vojsk se tlačí na naše zákopy. Vidíme je zatím jen z dálky. Máme držet druhou linii a neustoupit, dokud nebude dán rozkaz. A tak tu sedíme a v hrůze čekáme, kdy přijdou. První linie má těžký ztráty a jednotlivě se stahuje. Kontroluju popotáhnutím závěru, mám-li nabito. Taková panuje v našich hlavách nervozita a strach. Co bude dál? Nevím proč, ale v tak napjatým okamžiku si všímám, jak mě padající sníh taje na zpoceným, špinavým obličeji. Jak dlouho jsem se vlastně neholil? V tu ránu hvízdá kulička těsně kolem mý hlavy a dává mi tím nevybíravě najevo „těd tě netrefím, ale příště dávej pozor!". Srážka s první linií se vyvíjí špatně. Nemůžeme mnoho do toho chaosu střílet, hrozilo by, že trefíme našeho. K nemilýmu překvapení se Rusové dostávájí do našeho okopu. Je zle. Okamžitě střelbou podporujeme ustupující druhy a sami se připravujeme ke krvavý zteči. Do toho všeho se začíná zvedat vítr. Je zle...

Události berou rychlý spád. Byť se u nás daří nepřítele držet shrbenýho v dolním zákopu, jinde to nevychází. Nervózní poručík dává rozkaz k všeobecnýmu ústupu. Jdeme rádi a ochotně. Za hřebenem se lehce formujeme a urychleně klesáme po vyšlapaných zásobovacích stezkách směrem k údolí. Je už nad nulou a ze ztvrdlý hlíny se začíná tvořit hnusná břečka. Pojednou na tom uklouzl jeden voják přede mnou a vzal s sebou další čtyři. „Vy se tam dozadu nějak těšíte!" sarkasticky odsekl jeden starý landvérák. Však se vezli dolů jak na saních.
Brzy se dostáváme do údolí, kterým vede vozová cesta. Mnoho vozatajstva prchá ve stejným chaosu do nejbližších vesnic. Nikdo z nás neví, kam jdeme. Kdosi hovoří, že nás určitě stáhnou do trénu na odpočinek. „Houby, na další kopec půjdem a tam nás nejspíš potká odpočinek...věčný!". Kdo měl trochu vůle, kysele se těm žertům usmál. Dlouho nás filozofovat nenechali a skutečně jdeme hustým porostem k protějšímu svahu. Snad tam jsou nadělány nějaký dekunky.
Jak těžce se šlo dolů, hůře se jde nahoru. Hlavně aby Rusy nenapadlo na nás házet další šrapnely. Poměrně brzy se dostáváme na pozice. Jakýpak vlastně pozice! Pár hrobečků pro jednotlivce. V tomto chtějí hájit Uhry? Hned však dostáváme příkaz kopat si další díry. Nikomu se moc nechce. Občasný šrapnel, který vybuchuje v naší blízkosti, ale všem lenochům připomíná, že mají kopat.
Tak tu trávíme poměrně v klidu noc. Jakýpak klid to ale vlastně je? V noci teplota opět klesá hluboko pod nulu a veškerý přístřešky s malými kamínky jsme zanechali naproti. Nikdo nemůže pořádně usnout. Kdo může, jde ochotně na stráž, aby nemusel v tom mrazu sedět. Během toho si vzpomínám, že jsem už druhý den nic nejedl. Plnou dávku patron, to nám dají na podívání, ale něco k jídlu, to nikoho nenapadne. Voják není olovem a prachem živ!
Probouzím se. Sám se tomu divím, ale asi se mi podařilo na chvíli zabrat. Jak je ten spánek vůči všem útrapám člověka milosrdný!
Jdu na stráž. Se mnou ještě Kocfelda z Újezda. Všímáme si velkýho množství důstojníků. Něco se chystá, letí nám hlavou. Po chvíli nás volají z patroly. Budeme útočit zpět, abychom Rusům vyrvali včera ztracený kopec. Než si stačím uvědomit, co to vlastně obnáší, vzpomínám si na kamna, která jsme tam zanechali a kterými si teď zatápí moskal!
Je mnoho povyku, jdeme v několika zástupech zpět do údolí. Tentokrát na cestach nevídíme žádnýho povozu. Tedy kromě tech rozstřelených. Je tu mnoho našich padlých. Mezi nimi koně. Ten sníh nasáklý lidskou i koňskou krví asi nikdy nezapomenu...
Není však mnoho času se ohlížet a spěcháme se skrýt pod svah v hustých lesích. Zde se formujeme do rojnic a za nerovnostmi terénu se prozatím ukrýváme. O celý hodině začíná mohutná palba. Rakouská artillerie rozhodně nepřítele nešetří, ale nikoho z nás to neuklidňuje. Vedle mě sedí nějaký Maďar. Jsme tu promísení z několika praporů. Dívám se mu do vyděšených oči. Jeho čistá uniforma mluví za všechno. Vzpomínám na německá slovíčka a jen co dopadne poslední granát z první várky střel, ptám se „Wie heißt du? Jak se jmenuješ?". Neodpovědel mi. Jestli rozuměl nebo ne, to mi bylo jedno. Rychle jsem si konverzaci rozmyslel. Třeba mi to ještě poví, budeme-li oba živi.

Zatímco začínají dělostřelci další kanonádu, víme, ža nadešel čas i nám. Rozepínám si patrontašky, aby byly náboje snadněji přístupný okamžitýmu nabití. A především se natahuju pro bodák, který nesnadně nasazuju na karabinu. Mnohým z nás se klepou ruce. Přijde nám, jakobychom v tento moment nebyli součástí světa. Jakobychom němeli žádnou budoucnost. Na někoho to spadne dřív, na mě to padá později. Teď už taky nevím, jak se jmenuju, taky nerozumím německy.
Jeden příkaz a celá vlna se zvedá. Valí se do strmýho kopce a já jsem její součást. Nevím, jestli běžet rychleji nebo pomaleji. Má-li si mne nějaká proradná kulka vybrat, pak se to stane kdykoliv. Běžíme do ostrýho kopce a z boku střílíme směrem k ruským zákopům. Natahuju pošestý a dívím se, že závěr cvakne naprázdno. Zalehávám a vytahuju rámeček s pěti náboji, v tom mi padá na zem druhý, ale nemám nervy ho ve sněhu hledat. Láduju a střílím vleže. Může to být na čtyřicet kroků od Rusů. Kryju se za balvanem a sleduju, jak naši doběhli až k zákopu. Začíná se boj na bodáky. Mohutná střelba splývá v jeden neskutečný rachot, který trhá sluch všech zúčastněných. Milosrdně nás ale šetří od nářku raněných. V tom se zvedá nepřítel ze svýho zákopu a podniká protizteč. Tahám z patrontašky pátý rámeček s náboji a uvědomuju si nebezpečí. Mířím pečlivěji, dva klesají po mých střelách k zemi. Jeden se už ani nehne, druhý za ním hýbe rukou a cosi ukazuje rukou směrem ke svým. Vzápětí se Rusové stahují zpět. Střelba se poněkud uklidňuje. Výstřely už jde počítat. Utrpěli očividně težký ztráty na lidech jako my...
Ležím za tím balvanem a pozoruju okolí. Mnoho z nás se za rozvalinami a v kráterech kryje stejně jako já. Posunky si dáváme najevo, že žádný pohyb nemá smysl a že vyčkáme. Za hodinu naši útočí znovu. Nalevo i napravo od nás se rozpoutává další peklo. Pak se i za námi objevují modrý uniformy. A tak se i my, s minimem munice, stáváme svědky dalšího krveprolití. Nepřítel vrhá na obranu svou druhou a třetí linii tak, aby nedošlo k obsazení linie první. V tom riskantním manévru mnoho Rusů do zákopu nedoběhlo. Ale přece to stačí. I tento atak končí naším fiaskem. Ti, kteří dosud zraněním naříkali, navždy umlkli – nebylo možný jim pomoci – a tak nám nesmyslný boj přináší sténající jiný. Šílenost! Tímhle se ničeho nedosáhne!

Po mnoha hodinách se začíná šeřit. Ležím ve sněhu již promočený na kost, hladový a žíznivý. Je relativní klid. Lze rozeznat ruských slov. Ozývá se též maďarština a němčina. Po češtině ani slechu. To jen umocňuje mou zoufalost. Co tu pohledávám?! Otáčím se na záda a vidím skrz holý a místy hodně polámaný větve stromů jasnou oblohu. Hvězdy a měsíc poměrně silně osvětluje místo zkázy. Mráz začíná opět úřadovat. Klepu se od paty k bradě, ale mnoho s tím nenadělám. Jak dlouho ještě budeme muset takhle trpět? Utěšuju se tím, že všechno špatný jednou musí skončit...
Jestli jsem si myslel, že hůř být nemůže, vše se ještě zkomplikovalo. Z údolí je slyšet po celý dýlce svahu praskot větví a jiný hluk. To je snad další nástup! Sluch se nemýlí a tentokrát bez dělostřelecký přípravy se snaží naše prapory překvapit protivníka a zmocnit se jeho pozic! Velmi kvapně se pohyb zrychluje a za strašnýho řvu útočníků začíná třetí dějství. Tisknu se více k ledový půdě karpatský a v tom si uvědomuju, že mám v kapse hrstku dalších nábojů. Rychle je nabíjím, ale chuť bojovat rozhodně nemám. Vídím před sebou jen černý postavy a jejich stíny. Hluk střelby a lidskýho řvu přináší další oběti a při slovech „Zurück! Visszá! Zpátky!" si uvědomuju příležitost uniknout z toho pekla. Zvedám se ale po několika pokusech o krok mne nohy vůbec neposlouchají a kutálím se ze svahu jako balík sena, dokud se nezastavím o strom. Jen co se vzpamatuju, uvědomuju si, že nade mnou hučí střely zepředu i zezadu a tak jsem hned rád, že mám nohy mrazem nehybný a s nepopsatelným pocitem naděje se plazím někam dolů. Kamkoliv, jen pryč!
Dole se pokouším vstát a k mýmu překvapení už jsem schopen pomalu a malátně jít. Okamžitě přecházím ke skupině vojsk, která se připravuje k odchodu na výchozí kopce. Nestárám se, kde je moje rota nebo prapor. Na to bude času dost jindy.
Mám štěstí, se skupinou nejdu zpět na pozici, ale do nejbližší vesnice. Pár domů hoří. Máme si zde najít nějaký nocleh. Přidávám se k několika Maďarům a jdeme do dosud nezbořený stáje, kde si každý bere kus místa ve slámě. Do ní přímo padám, pracně se zavrtám. Oči se mi zavírají únavou sami, ale tíhou zážitků přece usnout nemohu. V tom se ke mně obrátí jeden z honvédů a říká:
„Imre Kíraly, Vezprem". S úsměvem mi podává ruku. Nevím, co říct, jsem šokem překvapený. Náhle v něm poznávám toho vyděšenýho jinocha z rána. Všímám si, že jeho uniforma je už špinavější než za úsvitu, zato v očích už není patrný ten strach...

„*9. dubna 1915 zkusila 41. divize za podpory našich praporů (II./28, III./29, III./11) ve spolupráci se skupinou podplukovníka Haase posílenou o maršbatalion 41. divize získat zpět včera ztracené pozice. Po celý den i noc trvajících těžkých bojích musela 41. divize přes menší úspěchy ustoupit přesile protivníka a zůstat na výchozích pozicích..."*