Nechci tady ale psát o žádné (v současné době platné či chystané) právní normě, ani žádnou úvahu na téma případné vyhovující „úpravy“ používání detektorů kovu. Jste trochu zmateni a nevíte o čem tedy chci hovořit ? Pokusím se Vám to vysvětlit, ale dříve bych chtěl upozornit, že to, co bude dále uvedeno, je přepis historických textů, zde využitých k dokumentování podstaty článku, nesloužících k jakékoli propagaci jakéhokoli hnutí. Dále uvedené texty vás, kolegové, mají pouze zaujmout, a umožnit vám poznat, že se nás, i když si to nechceme připustit, činnost zástupců politických stran v zákonodárných orgánech může velmi úzce týkat, myslíme-li to se svým koníčkem vážně.

Když popisujeme na našich webových stránkách (díky, že jsem se mohl stát součástí tohoto společenství) svůj vztah k detektoringu, většinou nikdo neuvádí, že mu jde pouze o sběr, čištění, třídění, popis a případný prodej „barevných kovů“; naopak, většinou současně deklarujeme svůj vztah k historii, k dějinám lokálního, ale i celostátního významu. Když jsem se začal zabývat historií kraje, ve kterém žiji, a konkrétně historií zaniklých obcí, narazil jsem na poměrně zásadní nedostatek. O zaniklých obcích, jako takových, lze zjistit určitou sumu informací. Někdy je jich více, jindy méně. Existují ale např. soupisy majetků, ve starých mapách lze zjistit, kolik statků a stavení v dané obci stálo atp. Po odsunu původních obyvatel, znovuosídlení pohraničí a následném opětovném jejich vysídlení z důvodu ochrany státu a budování vojenských prostor, se ale „ztratily“ významnější informace - informace o konkrétních lidech, kteří zde v určité době a na dané lokalitě žili. Jaká byla jejich jména? Jak žili ? Jak se někteří z nich, svými činy, zapsali do místních či celostátních dějin?

A tady se již blížím k meritu věci: zabývám se právem, a tak jak jsem mohl poznat při svých studiích, mezi historické prameny, z nichž můžeme velmi dobře načerpat řadu informací o událostech (nejen) místního charakteru, patří např. i záznamy z jednání Národního shromáždění Republiky Československé, resp. jedné z jeho komor – Senátu. Národní shromáždění republiky Československé bylo ustaveno jako dvoukomorové a skládalo se z Poslanecké sněmovny (300 členů) a Senátu, který měl 150 členů, přičemž jeho činnost probíhala od roku 1920, formálně až do 21. března 1939, kdy byl prezidentem Háchou -již za existence protektorátu- zcela rozpuštěn. (Formálně proto, že po 16. 9. 1938 se Senát již nescházel ke svým jednáním).

Zajímavé jsou nejenom návrhy příslušných zákonů a jejich důvodové zprávy, ale zejména interpelace senátorů a odpovědi příslušných resortních ministrů. Pod pojmem interpelace rozumíme dotaz poslance, učiněný vůči členům vlády ve věci působnosti vlády nebo určitého resortu (ministerstva). Je to forma kontroly zastupitelských sborů (poslanců či senátorů) vůči orgánům výkonným (zastoupeným příslušným resortním ministrem). Interpelovaný člen vlády je pak povinen odpovědět na dotazy poslanců ve stanovené lhůtě.

A tady jsme již u možného zdroje našich informací. Myslím, že ani níže jmenovaní netušili, že se navždy zapíší do lokálních, resp. celostátních dějin, a že jejich jednání se stane nedílnou součástí našeho kulturního dědictví, zde formou uchovaných záznamů z jednání Senátu.

Já ale od té doby vím, jak se někteří z těch, kteří tu žili přede mnou, jmenovali, a co udělali tak zásadního, že jejich causy byly projednávány v nejvyšších státních orgánech.

Chcete-li, začtěte se, a nahlédněte do historie. A pokud budete mít zájem, mohu příležitostně přidat další causy.

skaj.

Píše se rok 1936…

Senátní tisk č. 284/13 (překlad z jazyka německého)

Interpelace senátora K. Bocka na pana ministra vnitra

stran protizákonného zabavování a pozastavování praporů a vlajek sudetoněmecké strany.

Není zákona, který příslušníkům politických stran zakazuje nositi, veřejně ukazovati a vyvěšovati prapory a vlajky.

Není zákona, který pro takovéto případy předepisuje vyžádati si úřední povolení.

Přes to stává se opětovně, že podřízení orgánové správní tyto symboly sudetoněmecké strany pozastavují, ba dokonce zabavují, což příslušní okresní hejtmani trpí.

Poněvadž interpelanti zásadně zamítají vyslovovati paušální podezřívání, uvádějí několik typických případů z nesčetného počtu takovýchto případů:

a) Dne 9. března 1936 jel Richard Neuber, šofér, Praha II, Hybernská 4, s autem poslance dr H. Neuwirtha k polednímu městem Ústí nad Labem. Na autě byla vlajka sudetoněmecké strany, tedy malý trojhranný, červený praporeček, který měl uprostřed na bílém poli červeným písmem označení strany "SdP". Když Neuber obědval, svinul vlajku drátem, aby nebyla odcizena. Když se Neuber vrátil k autu, nalezl na autě lístek se slovy "Hlaste se u nejbližšího strážníka na křižovatce". Neuber hlásil se na to u jmenovaného strážníka, který chtěl vlajku zabaviti. Neuber prohlásil, že pro to není právního důvodu. Na to šel strážník s Neuberem k policejnímu inspektorovi. Tento prohlásil, že je vlajka zabavena. Na to žádal Neuber písemný výměr o provedeném zabavení. Pak telefonoval inspektor s místem, Neuberovi neznámým, při čemž Neuber učinil poznámku, že auto patří poslanci dr H. Neuwirthovi. Po skončení telefonického rozhovoru poznamenal úředník: "Promiňte, že se tak stalo." Prohlásil, že Neuber v policejním okresu ústeckém s vlajkou jezditi nesmí, ježto tam všechny politické odznaky jsou zakázány.

Důkaz: Richard Neuber, šofér, Praha II, Hybernská 4, jako svědek.

b) Dne 5. dubna 1936 o půl 10. hodině dopolední byl František Thumser, pekař v Chebu, který se nalézal v doprovodu svého švagra Adama Wilflinga z Chebu, zadržen dvěma četníky v Horních Lomanech u Chebu. Jeden četník poznamenal k Thumserovi: "Dejte to dolů!" Při tom ukázal četník na vlajku na kole. Thumser vyhověl tomuto vyzvání.

Důkaz: František Thumser, pekař v Chebu, Adam Wilfling v Chebu, jako svědkové.

c) Dne 13 dubna 1936 byl Josef Ott, okresní zástupce sudetoněmecké strany v Chebu, poblíž chebského hřbitova svědkem následující příhody:

Poblíž školy v Reichersdorfu pozastavila četnická hlídka motocyklistu s přívěsným vozíkem, poněvadž měl na svém kole vlajku sudetoněmecké strany. Četnictvo pozastavilo osobu sedící v přívěsném vozíku, protože měla připnutý odznak sudetoněmecké strany. Oba odložili pak ihned pozastavené odznaky. Pan Josef Ott vyptával se pak ve své vlastnosti jako člen okresního zastupitelství sudetoněmecké strany u četnictva a obdržel tuto odpověď: "Podle zákona je zapovězeno nositi odznaky a vlajky strany, ať je to kterákoli strana; četnictvo že to bude vždy pozastavovati."

Důkaz: Josef Ott, člen okresního zastupitelství v Chebu, jako svědek.

d) Dne 1. května 1936 zabavila pátračka z Chebu v osadě Steinhof u Kynšperka nad Ohří třem členům sudetoněmecké strany, kteří jsou pak uvedeni jako svědkové, po jedné vlajce sudetoněmecké strany, kterou měli na kolech. Auto pátračky mělo číslo P 2548.

Důkaz: Jan Bauer, klempířský pomocník v Kynšperku nad Ohří, Antonín Eberl, horník v Kynšperku nad Ohří, Rudolf Kühnel, dělník v Liboci-Pochlovicích.

e) Dne 3. května 1936 zabavil policejní strážmistr Alois Dackal u jednoho cyklisty jménem Josef Andres, bytem ve Starém Sedle 260, okres Loket, poblíž mostu vedoucího z Rybářů do Karlových Varů, resp. potom na policejní strážnici cyklistickou vlajku sudetoněmecké strany.

Důkaz: Josef Andres ve Starém Sedle č. 260, okres Loket.

f) V neděli dne 9. května 1936 potkal pan Václav Wagner, kamaník v Křišťanově, na procházce velitele četnické stanice v Křišťanově, pana Václava Šindeláře. Tento zpozoroval, že Wagner měl odznak sudetoněmecké strany a odňal mu tento odznak s odůvodněním, že odznak je zakázán. Dále se tázal Šindelář pana Wagnera, co odznak stál.

Důkaz: František Czech v Křišťanově, Hanuš Heinrich v Křišťanově, jako svědkové.

g) Willibald Lanzendörfer, kupec v Tachově, správce okresu sudetoněmecké strany, vyvěsil dne 19. května 1936 na domě v Tachově, ve kterém se nalézá okresní vedení sudetoněmecké strany, všem úřadům známý prapor sudetoněmecké strany. Dopoledne dne 19. května 1936 dostavili se dva četníci, kteří z rozkazu šéfa politického úřadu v Tachově nařídili sejmouti prapor. Tomuto nařízení bylo vyhověno, samozřejmě však vyžádáno vydání výměru s poučením o právních prostředcích, podána stížnost a vzneseny námitky a odvolání.

Důkaz: Willibald Lanzendörfer, kupec v Tachově jako svědek, spis č. 17.481/36, 18-2T-342.

h) Dne 20. června 1936 o 8. hodině dopolední byl Jiří Stingl z Littengrünu na okresní silnici Littengrün-Kynšperk nad Ohří zadržen četníkem z četnické stanice Kynšperk nad Ohří a donucen sejmouti svou vlajku sudetoněmecké, strany se svého kola. K jeho námitkám, že vlajka není zákázána, nevzal četník zřetele.

Důkaz: Adam Renz v Littengrünu č. 77, jako svědek.

Všechna tato pozastavení a zabavení nejsou v žádném zákoně odůvodněna. Jsou tudíž nepřípustna a musí býti předmětem disciplinárního vyšetřování. Žádnému podřízenému úřadu nenapadne pozastavovati anebo dokonce zabavovati odznaky, vlajky a prapory některé jiné politické strany. Jen sudetoněmecká strana, nejsilnější strana ve státě vůbec, je cílem takovýchto protizákonných opatření.

Tážeme se tudíž pana ministra vnitra:

1. Je pan ministr ochoten dát tuto věc vyšetřiti?

2. Je pan ministr ochoten poučiti vhodnými pokyny všechny podřízené úřady, že ani prapory, ani vlajky, ani odznaky sudetoněmecké strany nejsou zakázány a že tudíž jak jejich pozastavování tak také zabavování je nepřípustno?

3. Je pan ministr ochoten dát zavésti disciplinární vyšetřování proti všem úředním osobám, které ve vytýkaných případech provedly anebo zařídily pozastavení nebo zabavení odznaků sudetoněmecké strany?

V Praze, dne 14. července 1936.

Bock, ing. Weller, Liehm, Keil, Tschakert, Michler, Frank, Krczal, Pfrogner, Schmidt, dr Tischer,Krommer.

A jak byla interpelace vyřešena příslušným ministrem ?

Odpověď ministra vnitra na interpelaci senátora K. Bocka stran protizákonného zabavování a pozastavování praporů a vlajek sudetoněmecké strany (tisk 284/13).

K případům v interpelaci uvedeným předem podotýkám, že státní policejní úřad v Ústí n. L. zakázal již v r. 1933 ve svém obvodu s ohledem na veřejný klid a pořádek používání praporků (vlajek) politických stran na jízdních kolech, automobilech a pod. Tím jest si též vysvětliti, že šofér Neuber byl vyzván orgány jmenovaného policejního úřadu, aby odstranil s automobilu vlajku sudetoněmecké strany. Pokud se pak interpelace zmiňuje o zakročení četnictva proti motocyklistovi v Richersdorfu, nebyl přes zevrubné šetření žádný takový případ zjištěn. V jiných v interpelaci uvedených případech bylo bezpečnostními orgány nařízeno odstranění praporků, resp. odznaků jedině proto, že jejich používáním mohl býti vzhledem k místním poměrům porušen veřejný klid a pořádek, čemuž byli bezpečnostní orgánové povinni předejíti. K trestnímu stíhání nebylo v žádném případě přikročeno. Pokud jde o odstranění praporu v Tachově (které se stalo rovněž jedině z dúvodů zachování veřejného klidu a pořádku), dal zemský úřad okresnímu úřadu v Tachově příkaz, aby ve věci vydal dodatečně písemný výměr, čímž jest zajištěna možnost instančního přezkoumání případu.

Vzhledem ke zjištěným okolnostem neshledávám příčiny k nějakému opatření a podotýkám ještě, že veřejné používání vlajek, odznaků a jiných symbolů bylo mezitím upravena zákonem ze dne 21. října 1936, čís. 269 Sb. z. a n.

V Praze dne 5. ledna 1937. Ministr vnitra: Dr. Černý v. r.