DetektoRING - Příběh jedné medaile

Dne 21.9.1944 osvobodily jednotky 3. horského střeleckého sboru I. gardové armády generálplukovníka A. Grečka, který byl podřízen 4. údernému frontu, první obec na území Československé republiky - Kalinov. Toto místo mne dlouho lákalo k návštěvě, až jsme se s kolegou domluvili a v příznivém jarním čase se vydali na dlouhou cestu.

Tak, jak u nás bývá zvykem, vyjeli jsme k večeru a ráno už jsme se ubytovávali v Medzilaborcích. Po krátkém odpočinku, spočívajícím v šálku kávy jsme vybalili detektory, zásobili se jídlem a pitím a nedočkavě jsme se vrhli do terénu. Počasí bylo ideální, svítilo slunko, vedro ale zdaleka nebylo, na severních svazích ještě místy ležely zbytky sněhu. Tráva dosud nezačala růst, co víc bychom si mohli přát.
Cestu do Kalinova jsme zdolali za pár minut. Již cestou jsme si všimli němých pozůstatků války, tanků, nejrůznějších kanonů a houfnic pietně rozmístěných v okolí, podobně, jako je tomu na Dukle. Kalinov samotný je malá vesnička, vlastně jen řada domků po každé straně potoka, táhnoucí se podél toku v délce asi jeden kilometr. Potok, nesoucí honosný název Hlboký potok, se vine z nedalekého karpatského hřebene neširokým údolím a mimo svůj nejprudší tok v zalesněném území v blízkosti hranice, je lemován z obou stran pastvinami. Ty přechází do strmých svahů okolních kopců, které jsou porostlé typickými bukovými lesy. Kalinovo znamená konec civilizace. Končí tam i silnice, dál vede údolím jen polní cesta, pomalu stoupající k státní hranici. Podařilo se nám vyšplhat autem až na hranici souvislého lesního masivu, pár set metrů od hranice. Ihned jsme se nedočkavě vrhli do lesa. Prudké svahy jsou dodnes rozryté pásmy zákopů, hustě proloženými kulometnými, či minometnými okopy. Nálezy na sebe nedaly dlouho čekat. Samá klasika WW2. Náboje nejrůznějších ráží, granáty, minometky obou válčících stran, zásobníky do pěchotních zbraní prázdné i plné, helmy, převážně ruské a popraskané výbuchy. Ve strmé stráni jsme vydrželi několik hodin. Když už nás od samého lezení nahoru a dolu chytali křeče do nohou, sešli jsme k potůčku na pastvinu. Tady navíc i drobné zbytky techniky. Kolegovi se povedl pěkný odznak Gvardia. Pilně luxuji. Na kraji pastviny, kousek od lesa signál. Opatrně kopu. Co to je? Mince. Trochu otřu hlínu, houby mince, odznak! Za obranu Stalingradu! Země ještě vydává závěsný plech, stuha pochopitelně nepřežila, pár knoflíků, přezku z opasku a část boty. O tři metry dál leží v zemi ruský bodák k SVT 40 a všude v okolí rozervané zbytky drobných součástek automobilového motoru. Pomalu se stahujeme k autu, dne už moc nezbývá. Večer, když jsem si lehl, přemýšlel jsem, co všechno ten neznámý voják, říkejme mu Saša, asi prožil. Mohlo to být třeba nějak takhle.

Je polovina července 1942. Největší bitva v dějinách - bitva o Stalingrad zuří ve své nejdramatičtější formě. Situace ve městě je velmi kritická. V této době je do armády povolán i Saša. Nejprve pomáhá při opevňovacích pracech, v krátké době se však s jednotkou, ke které byl přidělen, zúčastňuje prvých střetů s nepřítelem. Měl veliké štěstí. Svůj bojový křest přežil, dokonce nebyl ani raněn.
Koncem měsíce srpna se němcům podařilo prolomit obrannou linii a vniknout do ulic města. Tady byl Saša poprvé zraněn. Naštěstí lehce. Pokračuje se svou jednotkou v bojích, účastní se i slavných obranných bojů v prostoru Stalingradského traktorového závodu. Za tyto boje byl povýšen do hodnosti mladšího seržanta. 19. listopadu přešla sovětská vojska do neočekávaného velkého protiůtoku.
Průlom německých postavení se podařil a 23. listopadu byla celá 6. armáda - 22 fašistických divizí obklíčena ve stalingradském kotli. I těchto bojů se Saša účastnil. O necelý měsíc později byl znovu povýšen, tentokrát do hodnosti seržanta, za účast na tzv. kotělnikovské operaci, která skončila úplným zničením německé skupiny v prostoru Kotělnikova. Posledními boji v oblasti Stalingradu byl úkol rozbít a postupně likvidovat obklíčené jednotky 6. armády maršála Pauluse. Tyto boje pro Alexandra skončily koncem měsíce ledna. Následoval krátký odpočinek, dovolenka a po návratu k jednotce je vyznamenán medailí Za obranu Stalingradu. Poté následuje dlouhá, strastiplná, dvouletá bojová cesta jeho jednotky územím rozlehlé Ukrajiny, časté střety s nepřítelem, osvobozená města Charkov, Kijev, Termopol, Lvov. To už je Saša ostřílený voják, "starý mazák", už je v hodnosti staršiny. Mladší vojáci ho uznávají, on je jim tátou. Koncem měsíce září 1944 se jeho jednotka přiblížila na dosah k hranicím Československa. Na pravo od nich zuří kruté boje o Dukelský průsmyk.
Jeho jednotka dostává rozkaz překročit hranici v prostoru kóty 844 a zničit německou obranu v údolí Hlbokého potoka. 21.9. v časných ranních hodinách zahajují vojska Rudé armády mohutnou dělostřeleckou přípravu a zasypávají kótu 576, na níž je zakopán štáb německé obrany, nepřetržitým sledem výbuchů dělostřeleckých granátů. Ještě v průběhu dělostřelecké přípravy nastupují do akce i jednotky 3. horského střeleckého sboru, Sašova mateřského útvaru. Poměrně rychle postupují dolů zalesněnými svahy, podporováni technikou, která využívá horských potoků jako cest.
Němci je neustále obtěžují palbou z kulometů a minometné granáty téměř bez ustání vybuchují v okolí. Probíjí se až do míst kde končí les a začínají pastviny podél potoka. Celé údolé je hustě zaminované. Z lesa vychází v rojnici s chlapci své jednotky, kryjí se za vůz, který vyjel z řečiště potoka. Pomalu postupují loukou. Několik vozů před nimi už najelo na nastraženou minu. Jak se blíží k hořící zničené vsi, palba nepřítele pozvolna ustává. V tom slyší známý, tolikrát slyšený svistivý zvuk a než stačí zalehnout, záblesk. Víc neví. Minometný granát vybuchl až příliž blízko. Kamarádi se k Sašovi hned vrhají, strhávají z něho oděv prosáklý krví, pokouší se zastavit krvácení, ošetřit. Přibíhá ošetřovatel, chvíli se snaží. Marně. Alexandr umírá, stejně tak jako 3000 jeho druhů, kteří zaplatili osvobození prvé obce Československa a prolomení německé obrany svým životem.

Nebo byl jen zraněn a přežil? To se už nikdy nedozvím. Prosté medaile "Za obranu Stalingradu" si ze všech odznaků, které jsem kdy našel, vážím nejvíc.