DetektoRING

Šest hodin
Publikováno: Friday, 23.05. 2008 - 08:31:39
Téma: Příběhy


Letošním jarem je to 93 let od doby, kdy se na východním bojišti odehrávaly nelítostné souboje mezi vojsky carského Ruska a Rakousko-Uherska ve východních Karpatech během I. světové války. Je složité připomínat události, které už dávno ztratily svou aktuálnost. Ti, kteří se oněch bojů účastnili, již nejsou mezi námi a tak je celkem pochopitelné, že vzniká jakási propast mezi nynější realitou a minulostí, byť relativně nedávno odehranou. Rád bych využil své pozice, amaterského hledače, abych alespoň svou malou zkušeností a fantazií přispěl k malému oživění těchto událostí, o kterých už dnes ví jen hrstka historiků a nadšenců.

„11. dubna 1915: Těžký bojový den začal. Bylo pochmurno, deštivo a opět sobota. Od brzkého rána začal nepřátelský dělostřelecký oheň s velkou spotřebou munice na pozice při kótě XX. První těžké síly postupovaly v 8 hodin ráno k útoku a přiměly tamní bojující jednotky v 9 hodin před polednem k ústupu. Nastala tam velká krize. Všechny dostupné rezervy poslal jsem společně ve spěchu k severním přístupům vesnice FA a přikázal jim, aby v jednotě s plukem, který ustoupil na YX vrch, podnikli protiútok na XX vrch. Tímto se připojily od západní kóty ještě 4 roty. Po neústupném zápasu byl XX vrch ve 2 hodiny odpoledne opět v našich rukách a byly zde tak obnoveny staré pozice."

Tak na ony události vzpomíná generalmajor Z., který měl tento úsek fronty na starosti. Tak popsal šestihodinové boje, během kterých si držení jedné kóty „vyměnily" dvě armády. Co se tam ale během těch šesti hodin vlastně odehrálo? Kolik životů tam bylo zmařeno a za jakých okolností?

Na tom kopci je dnes krásný bukový les. Míst s nepříjemným porostem tam najdete jen velmi málo. Několik nedávno prosekaných pásů lesa táhnoucích se od hřebene až dolů k údolí přímo vybízí k nádherné podívané na čerstvě se zelenající Karpaty. Chvíli sedím na poměrně širokém pařezu a vychutnávám ten klid. Udělám pár fotek a jdu zkoušet štěstí dál. Přecházím k severnímu svahu – tak tudy museli „Moskali" nastupovat... Snad nejprudší svah celého hřebene a podle maximální hustoty vystřeleného i ostrého střeliva je bez pochyb, že Rusové museli udeřit skutečně z tohoto směru.

Snad se to zdá být neuvěřitelné, jak mohli vojáci v takovém terénu jít na zteč, ale tak už to v krásných, byť nehostinných Karpatech bylo. Nezdržuji se na malém prostoru delší dobu a středem mého dalšího pochodu je západní okraj kóty. Přecházím sedlo a zanedlouho narážím na linii, která vede přímo jeho prostředkem. Nejsem tu první, ani ne druhý, to mě je jasné. Snažím se proto chodit spíše mimo pozice. Když ale dosahuji onoho konce, jsem trochu na rozpacích – je to vůbec to správné místo? Další volba je vrátit se podél jižního svahu k východu a konečně důkladně sondovat okolí vrcholu, kde byly patrně boje nejtěžší. Když tu mě z rozumování vyrušil krásný jasný signál. Podívám se pozorně kolem sebe a nevidím v blízkosti žádnou terénní nerovnost.
To už je taková deformace z „povolání". Jakmile je blízko pozice, člověk cítí větší naději na úspěch. Nevadí, odhrnuji pravou kanadou humusovitý povrch a dostávám se k půdě samotné. Letmá kontrola cívkou – paráda, předmět je hloub, nebude to smetí. Lopatkou opatrně obkopávám místo signálu, ale není to jednoduché; ostří mojí „feldšpátky" se nezarývá ani pět centimetrů do hloubky a už naráží na překážku - kamení. Ale jaké! Tvarem skoro jako žulové kostky. Začíná problematické vytahování jednotlivých fragmentů z mozaiky, jako když odhalujete jednotlivá políčka a doufáte, že konečně poznáte tvář, která se pod nimi skrývá. Během vytahování kamenů v díře nahmatávám kus jakési kůže, nebo snad zetlelé kůry? Opatrně ji vytahuji a začínám zkoumat. Její povrch mě připomíná úpravu vojenských patrontašek. Zklamání nebo nadšení? Nevím, ale to hlavní se v zemi stále ukrývá. Velká část kamení už je venku, tak si beru na pomoc znovu lopatku. Odhrnuji další vrstvu kypré půdy a v tom se na dně díry cosi zazelená – adrenalin stoupá a vzhledem k rovné ploše předmětu mě napadají různé možnosti. Žeby konečně opasková přezka?!

Na nic nečekám, prsty rychle nahmatávám kraj předmětu a ten vzápětí snadno vytahuji. Držím v ruce jakousi mosaznou placku čtvercového tvaru se dvěma dírkami v horních rozích. Snad mě v tu chvíli přepadává trochu zklamání, protože celková úprava o zručné práci mnoho nenapovídá. Zvědavost ale na rozdíl od radosti nepolevuje a tak předmět dál čistím, všímám si totiž jakýchsi symbolů, ve kterých brzy poznávám mimo jiné pravoslavný kříž. Tak osobní ikona! Radost opět stoupá, ale co je v ten moment nejpodstatnější – člověk získává pocit, že to nemusí být jediná věc v okolí a další zkoumání ikony tak nechávám na večer. Pokračuji v průzkumu bojiště dál.

Tehdy na kopci jsem nad tím tolik nepřemýšlel, ale co vlastně bylo oněch šest bojových hodin z pohledu majitele této ikony?

…byla ještě noc. Zatažená obloha dávala postupujícím ruským vojskům značnou výhodu. Připravoval se mohutný úder, ale teď, teď je třeba připlížit se v prudkém svahu zakopané rakouské pěchotě a vyčkat svítání. Oleg Alexandrovič Antoněnko ze Solygaliče se držel poněkud vzadu, tvořil se svou jednotkou zálohu. Okolo šesté hodiny ráno všechno živé a snad i neživé probudil těžký dělostřelecký oheň, který chrlila ruská děla odněkud ze zadu. Oleg Alexandrovič, stejně jako ostatní, netrpělivě čekal na nevyhnutelné. V rukou třímal mosaznou ikonu a v duchu se modlil, aby mu byla štěstěna nakloněna a dožil se dalšího večera.

Rusové byli na přední rakouský zákop zastříleni výtečně! Přiblížila se osmá hodina ranní a Slunko již osvětlovalo bojiště tak, jako když se zvedne opona při zahájení velkolepé hry. V tom dělostřelba ustala, polní telefony zařinčely a padly první povely - „Vpřed!". Za mohutného „Urááá!" se zvedly všechny řady ruských rot a praporů, jako když se mořská vlna blíží k písčité pláži. Snad i kulometný a puškový oheň, který se okamžitě rozezvučel z vrcholu hřebene, nebyl v prvním okamžiku během toho strašného křiku ruské pěchoty zřetelný.

První linie byla už po dělostřelecké přípravě takřka rozbitá, zbývající obránci ustupovali a většinou nestihli víc, než odhodit zbraň a vydat se na pospas divoce útočícímu protivníku. Oleg Alexandrovič běžel do strmého svahu a s nabitou karabinou míjel skupinky modrokabátníků, kteří s rukama nad hlavou prosili o slitování. Nevšímal si jich. Kolem praskaly výstřely tisíců pušek na pozadí ucelené palby kulometů a do toho všeho se ze všech směrů ozýval strašný řev. Bylo to známkou toho, že už se všude bojuje na bodáky.

Ani ne za hodinu rakouský odpor povolil a poslední protivníkovy části své pozice vyklidily. Rusové postupně obsadili celý hřbet kopce a začali na jeho jižním a jihozápadním svahu kopat potřebné kryty. Oleg Alexandrovič byl se svou rotou poslán na západní konec hřbetu, kde se okamžitě pustil do výkopových prací. Za necelou hodinu byli carští vojáci hotovi s jednotlivými okopy a tak je začali prozřetelně spojovat v jeden dlouhý zákop. Dál už svého protivníka nepronásledovali. Čekali, jak dopadnou jejich druzi na východní výšině, kde měl útok teprve začít.

Jenomže Rakušané si byli vědomi důležitosti tohoto kopce coby opěrného bodu. Bez něj by bylo současné postavení jejich divize na delší dobu neudržitelné. Zanedlouho začali podle očekávání kousat.
Nejprve přitlačila na pilu rakouská artilerie, pak se rozezvučela po celé délce širokého hřbetu i pušková střelba. Rakušané uděřili ze tří směrů. Nejtěžší atak byl veden z údolí na jihu a z jihozápadního sedla. Další rakouská část o síle zhruba praporu zaútočila na čerstvě zakopané Rusy ze západu. Ti se ještě nedokázali v nově zbudovaných pozicích pevně opřít a Rakušané se rychle vklínili mezi jejich jednotlivé části. Došlo tak k těžkému a nemilosrdnému zápasu, ve kterém už nešlo o službu vrchnosti, ale o vlastní holý život.

Blížila se druhá hodina odpolední, když Olega Alexandroviče a dalších 12 ruských vojáků postihlo obklíčení ze všech stran. Byli chabou ruštinou vyzváni, aby se vzdali, což vzhledem k okolnostem ochotně učinili. Rakušané jim okamžitě odebrali pušky, servali z nich torny a později došlo i k osobním prohlídkám. Jeden vojín tak prohledával i Olega Alexandroviče, snad hledal nějaké kuřivo. Z náprsní kapsy vytáhl koženou taštičku. Zvědavě z ni vyjmul zlatavě mosaznou placku a když spatřil pravoslavnou symboliku, s nezájmem ji pohodil na zem a strkáním vojáka poslal dál k rakouskému týlu...

Dost možná právě tak, celých 93 let a k tomu dalších 18 dní, čekala pravoslavná ikona na to, než se ji opět dotkla lidská ruka a na ní zobrazené postavy byly opět pojmenovány.


Požádal jsem jednoho odborníka, jestli by se nepokusil identifikovat symboliku, která je na ikoně vyobrazena a zde je výsledek:


Avers: Na ikoně je vyobrazen Svatý kříž s nápisem "Král slávy", může se jednat o odkaz na prorocký žalm "zvedněte brány, přichází Král slávy."



Revers: Na druhé straně jsou tři biskupové v byzantských rouchách, pravděpodobně to budou svatý Basil Veliký, svatý Řehoř Naziánský a svatý Jan Zlatoústý"





Tento článek si můžete přečíst na webu DetektoRING
http://detektory.hantec.cz

Tento článek najdete na adrese:
http://detektory.hantec.cz/clanky/sest-hodin-157.html
Magic SEO URL - Optimalizace pro vyhledávače
Poznejte další produkty Magic SEO URL
osCommerce SEO | phpBB SEO | phpBB3 SEO | ZenCart SEO