Hlavní nabídka
· Domů
· Ankety
· Archiv článků
· Často kladené otázky
· Diskuze a Inzerce
· Doporučte nás
· Encyklopedie
· Napište článek
· Praktické odkazy
· Připomínky
· Seznam uživatelů
· Soubory ke stažení
· Soukromé vzkazy
· Statistiky webu
· Témata článků
· Top 10
· Váš účet
· Vyhledávání
Kdo je přihlášen ?
Stránky prohlíží 85 anonymních a 3 registrovaných uživatelů.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma zaregistrovat zde
Webhosting

Provozováno na síti WEBSTEP

Celkem návštěv od spuštění webu

TOPlist

Vše za odvoz
Věnujte vše co už nepotřebujete někomu jinému "Za odvoz"

U Tří vrahů

Přijal: mcmlxxx - Čtvrtek, 08.09. 2011 - 13:27:20
Téma: Příběhy
soucek

nám napsal(a): Na počátku všeho bylo prý slovo, jen to není možné dokázat, ale na druhé straně ani popřít. Zatímco na počátku tohoto příběhu byl chlap, přesněji seděl chlap, a proto mi můžete věřit, i když vyprávěl věci téměř neuvěřitelné. Všimli byste si ho sami a hned, takový výrazný typ s jizvou na lebce a zplihlými chomáčky vlasů, šedivá unavená tvář lemovaná aureolou neoholených chlupů.

Rozhlédl jsem se pečlivě po hospodě, poslední volné místo u stolu zbývalo právě vedle něj. Souhlasně bliknul mdle modrýma očima, vyfoukl dým ze svého retka, ale své krákoravé vyprávění nepřerušil. Cigaretu bez filtru držel zvláštně, třemi prsty ohněm do dlaně a dokázal dokouřit vajgla na půl centimetru. Vlastně to není důležité, víckrát jsem toho chlapa neviděl, ani nevím, jak se jmenoval, důležité bylo to, co chtěl všem říct. Když přede mě číšník prsknul půllitr vodnatého piva stydlivě pokrytého lehounkou vrstvou pěny a navíc pod míru, ani jsem si ho nevšimnul a nepoděkoval.
Ten hlas nešlo přeslechnout, takový žalující monolog, ale o soucit nežádal. Vyprávěl o Hamburgu, tam musel nastoupit z důvodů ročníku svého narození, o nočních náletech, ponížení a buzeraci, o přídělovém systému, o štěstí a smůle. Jak ho převeleli do Čech, to byla klika, ale dostal se do koncentračního tábora, jenže zase měl štěstí. Sice žil za dráty, jen jako dobrý elektrikář dostal kabelu s nářadím a pásku údržbáře. Ani heftlink, ani mukl, Todtálně nasazený specialista a na ty si nikdo moc nedovoloval. Proto tam, kde všichni pochodovali nebo se hnali klusem, mohl chodit, nikdo na něj nemířil a na příděly si nemusel stěžovat. Teda, pokud bez výhrady a mlčky plnil všechny úkoly.
Líčil bídu života, který viděl za ostnatým drátem, práskání výstřelů na střelnici, kdy nikdo netušil, do jakých terčů se střílí, kolik lidí se nevrátí do baráků. Už toho měl dost upito, přeskakoval útržkovitě od popisu transportního seřadiště náklaďáků u řeky, posledního pilota, který utrhl podvozek přetíženého letadla, prý zastřelili na místě. Líčil, jak hluboké jámy museli vězňové kopat často dnem i nocí a hloubka byla taková, že si podávali hlínu z lopaty na lopatu. Tvrdil, že celý rok se v tom prostoru shromažďovaly bedny se zlatem, technologie a dokumenty, a to všechno zmizelo pod zemí. Že Štěchovický archiv ve srovnání s jednou každou bednou byl jen dětská kartotéka. Nechtělo se mi věřit všemu, i desetina byla dost, ale nikdo chlápka neopravoval a on na požádání přidával detaily. Musím přiznat, že jsem sám a osobně přispěl k ukončení toho poutavého monologu. Podpořit otázku panákem becherovky byla blbost. Chlápek, místo aby se víc rozpovídal, do sebe zvrhl panáka a během minuty položil hlavu na umakart. Trochu mě to zklamalo, ale nedalo se nic dělat, jen se poučit pro příště.
Do té doby mě zajímaly jen drobné krejcary a grešle poztrácené na mezích a v dosahu detektoru kovů nanejvýš na délku zahradnické lopatky. Ale tohle byla docela jiná liga. Hledat se má tam, kde něco je, a i mizerný detektor najde, když ho položíte na správné místo. Tady nebyla řeč o pitomých grešlích, ale pokladech Třetí říše a že jejich hledání není blbost, mě tenkrát přesvědčovaly všechny televizní programy. Uvěřil jsem a věřím dodnes.

Začít hledat poklady bez informací každého odsoudí jen ke zmatenému pobíhání po terénu. Archivy dávno nepochybně vybrali jiní, tak jsem začal shánět pamětníky. Na vlastní pěst a s maximálním nasazením, než vymřou. Zcela logicky mě tahle činnost stále zaváděla do hospod a jiných pochybných lokálů, ale nebouřil jsem se. V hospodě je líp než na světě a neprší tam, hlavně se v nich lidé rádi rozpovídají. Pomalu jsem o víkendech obcházel prostor popsaný abonentem Todtovy organizace, až to mě logicky dovedlo do poslední haluzny na konci světa a drátů. Tak daleko, že po zapnutí varné konvice pohaslo světlo v lokále. Podlaha z udupané hlíny, páni do křoví napravo a vlevo padal prudký svah pokrytý trnkami a hložím, snad proto v lokále neseděla ani jedna dáma. Půllitry myté jen ve škopku a chlazení pípy nestíhalo.
„Kafičko? Kdopak si dá kafičko?“ zahalekal hostinský z přítmí kouta, který si říkal výčep. Zvedl jsem ruku, abych projevil zájem a podíval se zblízka na dvě žárovky oběšené pod prkenným stropem. Beznadějně prohrávaly svůj boj. Všechny mouchy světa, které se kdy odvážily srát na obrazy císaře pána, se spojily a na skleněných baňkách zanechaly své tečky. Sem nedosahovala nařízení Evropské unie a kde by se tu vzala nějaká klimatizace, tady nebylo ani větrání, proto žalostný svit žárovek pohlcovala mračna dýmu nejlevnějších tabáků. Hostinský na všechny dobré konzumenty pochvalně kývl a roztáčel další pivo do mizerně opláchnutých půllitrů.
Usadili mě na čestné místo téměř do středu rozeřvané a rozkurážené společnosti a nehodlal jsem si stěžovat, osazenstvo mi zobalo z ruky. Přímo naproti mně dřepěl vrásčitý stařík a ovíval si zpocenou pleš mysliveckým kloboukem.
„S rumíčkem,“ zamával na hostinského a ukazoval odrolené střípky zubů v širokém úsměvu. I mně bylo veselo. Řezal jsem do místní kytary, křáplého krámu, která zněla spíš jako plechovka od sardinek, ale svou úlohu plnila. Chlapi tu rádi zpívali a vzduch duněl medvědími hlasy. Chtěli hlavně Matušku, znali i trampské, trocha dechovky a já se snažil ze všech sil. Hostinský pochopil můj posunek a hrnek s kafem mi položil k volné židli vedle dědíka. Tak se mi podařilo dostat ke zdroji a zády ke stěně, abych nemusel řvát přes stůl. A abych mohl hrát víc podle jeho vkusu.
„Pane Mádl, jak si to tak dobře pamatujete? Je to už tolik let.“
„Já sem Tonda,“ stařík si narazil klobouček zpátky na lebku a šťastně se zubil. „Je mi osmdesát devět a nevím, co jsem měl včera k obědu, ale tohle mi z hlavy nikdy nevypadne.“ Potkat takového pamětníka a přímo svědka bez sklerózy je ohromná vzácnost. Místní domorodec a vyprávěl válku, přesně ta mě přece zajímala. „Zahraješ mi ještě „Pytláky“?“ žadonil už potřetí. Jako bývalý hajný měl k tématu kladný vztah a dusil se smíchy od první sloky písně až k poslední. Na stůl mi přistál další tácek s panáky od sousedního stolu, to abych zmáčkl „Jó třešně zrály“ a „U tří louží stará žába kváká“. Co bych nezmáčkl, a ještě rundu otočil. To je dobrá investice, jen se nesmí přehánět a ledviny neregenerují. Po třech písničkách jsem si dal oddych a vrátil se nenápadně k výslechu pamětníka. Takový se nenaskytne jen tak. A hlavně detaily konce války.
„To byla příšerná střelba,“ stařík zaklonil hlavu a položil prázdnou sklenku zpět na tácek. „To musely pálit dva nebo tři samopaly, dávky jedna přes druhou a já jsem seděl u řeky a tohle bylo na druhé straně.“
„A viděl jste něco? Třeba plameny od hlavní?“ Tahat z lidí rozumy a především vzpomínky je přece můj obor.
„To ne, muselo to být za hranou svahu. Svítilo se tam, stromy se rýsovaly proti obloze, ale nic víc od řeky nebylo vidět.“
„A vzpomenete si, kdy se to stalo?“
„Jak by ne. Přesně týden po tom, co zařvaly Drážďany.“ Staříkovi se na tváři objevilo uspokojení, které zapil mohutným lokem piva. „A nekoukej na mě takhle,“ usmál se. „Tenkrát nám bylo jedno, že hořelo město a v něm lidé a památky. To dneska kňučí humanisti, co nezažili Protektorát. Pro nás to byli Náckové a Německo dostávalo zaslouženě na držku. Nikdo se už nemohl dočkat. Když to tam padalo, tak se u nás doma klepaly okenní tabulky.“
„A co bylo dál?“
„Dál, to už byla cítit svoboda, narovnali jsme se. Taky sem už přestaly lítat letadla, jen občas to trochu práskalo na střelnici, ale to už nic moc. Na seřadišti tenkrát přibylo aut,“ skoro mi přejel mráz po zádech, jak kamínky mozaiky zapadaly, „protože Luftwaffe byla v troubě a amícký hloubkaři provrtávali každou lokomotivu. Proto mi vlastně vrtá hlavou ta střelba za řekou. To už tu byl klid a najednou tohle.“
„Hele, kecy jsou na koledu,“ hostinský přišoupl další půllitr, „Válku na Itálii neumíš!“ Provokoval tím prohlášením bez otazníku.
„No, vzpomněl bych si,“ připustil jsem opatrně, abych dělal trochu drahoty. Tahle píseň patřila k téměř povinnému repertoáru. Rozněžní každého pamětníka První republiky, pak následovala Marta, kterou znala celá parta.
„Sákriš, ty seš ale dobrej čundrák,“ liboval si stařík Tonda. „Ty mladý jen jezděj autama, americký uniformy jak z čistírny a plastový pistulky. A jinak umí hovno. Ani voheň, ani hrát. Jen chlastají v hospodě a pak do kempu.“
Přikývl jsem, abych nemusel lhát nahlas. Mluvil skoro o mně. Na pořádným čundru jsem nebyl snad deset let a nahoře ve vesnici za kostelem na mě čekalo auto. Žádnej bourák, jen takový střep, se kterým se nemusíte bát parkovat v lese, ale auto. Také motyka s rýčem, dva detektory kovů a touha něco najít. I ta má orvaná usárna okázale pohozená v koutě byla jenom kamufláží. Hledač pokladů a lovec pamětníků. Od toho památného rozhovoru s maníkem s jizvou jsem vyrostl z romantického toulání po lesích a polích. Žádná rez nebo knoflíky.
Hostinský sundal z kamen velký hrnec, lovil v něm vidličkou a nandával na tácky něco voňavého. K mému údivu první porci šoupl přede mě.
„Ale já jsem nic neobjednával,“ bránil jsem se, také šlo o peníze, rozpočet mám vždycky trochu našponovaný.
„Nekecej a žer, Pražáku. Zasloužíš si,“ s potěšením mě zpražil. Hospoda se otřásala sborovým smíchem. Nezlobil jsem se, takové zvěřinové klobásky pečené s cibulí a v pivu, to bych si dal líbit každý den. Promaštěné prsty mi potom lehčeji klouzaly po strunách, chlapi si poručili Argusovu legii, já zpíval Brežněvovu a taky bylo dobře. Refrén zněl stejně: „Blbci, tupci šplhouni, notoričtí blbouni, ze všech konců světa bestie.“ Každý si našel, komu to patří, a smál se. Za tři hodiny osazenstvo lokálu konečně zplihlo, i já byl na dně s hlasem, nespravil to ani panák zelené. Chlapi pokládali dobrovolně malátné hlavy na stůl a hostinský začal vybírat útratu. Žádné účty, prostě řekl sumu a host bez odmlouvání platil. Tohle zavánělo průserem smluvních cen, jenže ten se nekonal.
„Sto pade,“ hodil bradou směrem ke mně a já nevěřil svým uším.
„Moment, měl jsem asi osm piv, táhl dvě rundy a ty báječné klobásky! A tu zelenou.“
„A co má bejt? Zasloužil ses o zdar večera a tady hosty nedřeme.“
„Dvě sta,“ nasadil jsem dýško. „Přece musí bejt nějaká tržba.“ Hostinský se nebránil. Nahodil jsem si usárnu na záda zamířil do lezavé tmy. Stinná stránka barevného podzimu.
„Kam valíš?“
„Dolů k řece. Najdu nějakej plac.“
„Hele, to nemusíš. Otvírá se obloha a zmrzneš. Dej si žebřík ke dřevníku, na půdičce je seno.“ Taková nabídka se neodmítá, protože klepání kosy a zvlášť u vody nemám rád.

Ráno mě probudily rány sekerou. Slunce právě vylézalo za čáru lesa a každý úder do dřeva mi rezonoval v hlavě.
„Dáš si kafe a vyprošťováka?“ Hostinský položil sekeru.
„Kafe bych moc rád, ale k pití spíš sodovku. Docela bych se potřeboval opláchnout.“
„Tak to leda ve vaničce,“ k mému údivu na cestě stála vanička na vozíku a plná vody, „tu vozím od studny. Přece jen je ranní „hyena“ trochu potřebná.“ Asi tak hodinku jsme klábosili, já zkoušel jeho paměť, ale nechytal se na žádné podstatné události. Mladý a jen místní náplava. Hlava mi pomalu přestávala třeštit, jenže do řidičské střízlivosti zbývala ještě dlouhá cesta.
„Podívám se k řece,“ oznámil jsem hostinskému, který odmítl dvacku za kafe a neochotně se loučil. Přišel tak o záminku k plkání a nezbylo mu než vzít zase za sekeru.
Přibližně stejnou cestou tenkrát šli Jeníček s Mařenkou. Orientovali se po zvuku, až se ztratili. Když zvuk sekery utichl, ještě jsem se prodíral pichlavým mlázím a jediným vodítkem byl svah. Možná, že se jen hostinský unavil a přestal sekat, ale mě silně zmáhala panika, až se ukázala klidná hladina řeky a dole vedle keře zasvítila známá pleš. Zasvítila a hned ji zase zakryl myslivecký klobouček, mnoho vrásek, ale většina od smíchu. Jak jsem ho mohl přehlédnout. „Pane Má…, Tondo, kde se tady bereš?“ Tohle setkání mi připadalo jako dar z nebes, v noci mě toho hodně napadlo.
„Já se tady beru skoro pořád,“ ujistil mě. „Teda, když berou ryby.“
„To je máš tak rád?“
„Ale houby. Občas si nějakou usmažím, jenže je daleko lepší je prodat svátečním rybářům. To víš, penze nestojí za nic.“ Přikývl jsem a pomalu začal tlačit konverzaci válečným směrem.
„Tondo, kde jsi slyšel ty samopalový dávky? Myslím ty po Drážďanech.“
„Jo, tady kousíček dál, tak dvě stě metrů.“
„Jak si tohle můžeš tak přesně pamatovat, přece kraj se mění, stromy se kácí a i cesty vedou jinak?“ „To máš pravdu, ale na tom místě se říkalo „U kroužků“, voraři tam přivazovali vory na poslední noc před Prahou. Ještě teď je najdeš, skoby zaražený do skály a snad i těsněný olovem. To si nespleteš.“ Pochválil jsem mu dobrou paměť, nabídl cigaretu a počkal. „Jó, tenkrát jsme byli takový radostný,“ zřejmě navazoval na včerejší Drážďany, „jak se blížil konec a Náckové chodili vzteklí, ale uvnitř se báli. Táta tenkrát říkal, že až skončí válka, tak si uvaříme hrnec bramboračky, postavíme na schody a kopneme do něj.“ Tázavě jsem se podíval, výslech tímhle směrem nevedl k ničemu. „No,“ Tonda se rozřehtal nad mým nepochopením, protože mě bramboračka vždycky chutnala, „měli jsme jí za celou válku plný zuby.“ Nezbylo než pokrčit rameny.
„A nakonec jste ten hrnec uvařili?“ Tonda smutně zavrtěl hlavou.
„Ono toho po válce bylo tak málo, přídělovej systém, UNRA, potom bolševik a fronty na všechno a najednou jsem v penzi a zase je dales. Fronty sice nejsou, ale prachy taky ne.“ Zesmutněl v hlase. Mlčky dokouřil a nedopalek zasunul pod kámen. Dal jsem mu chvíli času a zkusil další otázku. „A když se tam nahoře svítilo, neslyšel jsi agregát? Tam přece není elektřina.“ „Ne, úplný ticho, ani agregát, ale ani oheň, to bylo takový bílý světlo jako od zářivek a transformátor je tam skoro kilometr daleko.“
„A zhasli, když skončila ta střelba?“ Káravě se na mě podíval.
„Ne, svítili dál a já sbalil fidlátka. Kdyby šel po břehu nějakej „šutcpocaj“, tak mě mohl zbalit třeba jako nepohodlného svědka a navíc jsem pytlačil. Vona ta doba stála za pendrek.“ Vytáhl pomačkané pouzdro na cigarety, Startky bez filtru a znovu se káravě podíval, ale mě do očí. „Ty seš určitě hledač pokladů,“ a nabídl mi. Chtěl tak naznačit, že nic ve zlým. „Jo, hledám, mám rád tajemství a záhady, a kdyby se našel nějaký poklad, tak nebudu dělat drahoty.“ „Něco tady určitě bude,“ připálil mi věkovitým zapalovačem se závanem benzinu. „Přece by tady Náckové nemařili, jak říkali, „válečný úsilí“ a nezabíjeli lidi celý poslední rok války. To se nám doneslo. Zlato tady bude, ale krvavý a pořád se nic nenašlo. Co se tady potloukalo nejrůznějších hašašírů, ale jen kalili vodu. Ohradili si placy a nikoho tam nepouštěli. Pořád ty hlášky, že už to mají, už kupují mrazáky na dokumenty a pak táhli o kus dál. Šlo jen o zdržení, aby čísla kont ve Švýcarsku propadla, padesát let potřebovali na promlčení a za to jim bankéři platili. Taky skončili přesně v pětadevadesátým. Nepotřebuješ najít zlato, stačí odhalit tajemství, kam se ztratily prachy za Pandury, za ty španělský letadla, za firmu Promopro. To je sice tajemství, ale žádná záhada a hned bude všem líp, když se přestane krást.“ Na to jsem musel s úsměvem přikývnout a v duchu před panem Mádlem smeknout. Měl to v hlavě srovnaný.
Slunce stoupalo výš a moje zvědavost s ním. Rozloučil jsem se a vyrazil zpátky do svahu pro auto. Nachytrovanej a s nejvyšším odhodláním si všechno ověřit v praxi.
„Hele, mladej, zajdi zase večer do hospody, zahraješ mi Pytláky!“ ozval se ještě jednou dědík. „Když to vyjde, tak určitě,“ nechtělo se mi moc napevno slibovat a játra mám jen jedna.
„Jo, eště jsem si vzpomněl. Když dozněly ty dávky, právě jsem balil nádobíčko, tak se zval takový hluboký rachot, snad traktor, ale nevím.“ Ještě jednou jsem mávl na díky a pozdrav a vyrazil zpátky do svahu. Za kostelem se stydlivě krčilo moje omlácené auto, a dokonce bez potíží nastartovalo. Čekala mě dlouhá a nepříjemná objížďka přes řeku, kočárky, cyklisté a psi.
V Davelské jídelně mi nabídli čerstvou a vynikající sekanou a Kolu. Jestli pojedete okolo, to si nenechte ujít. Plus tři plechovky piva „Starouše“ na později a špekáčky.
Projel jsem se kolem seřadiště, tam se s přehledem mohlo vejít padesát náklaďáků. Tak tady řidiči nechávali auta i s klíčky a zcela jiné jednotky s nimi přejížděly do „prostoru“, kde je vykládaly. Řidiči zatím čekali v ubytovně SS, pěkně v pohotovosti, ani pivo nesměli, protože rozkaz mohl přijít každou vteřinu. Někde ve skále poblíž měla být, teda podle místních, tajná fabrika, jenže takový keců naposloucháte v každé vesnici tunu. Přejel jsem kolem letiště, pak minul bývalý koncentrační tábor, kde jen sundali ostnáč a natáhli na sloupky nové pletivo. Tak vznikla šťastná chatová osada, ani se nenamáhali opravit původní mostek. Trochu stranou, aby nebila příliš do očí, postavili informační tabulku, která připomínala minulé události, ale jen tak trochu. Na střelnici kluci pouštěli draky.
Blížil se les, polní cesta mi prověřovala trosky tlumičů a napravo se ukázala rezavá kisna s transformátorem. Tak jsem hodil pohledem k tachometru a po kilometru zabočil do pološera lesa. Vysoké stromy, většinou borovice a pod nimi náletový porost listnatých keřů mi vadil v orientaci. Slunce se šplhalo k poledni a řeka musela téci někde severně, tam pan Mádl asi už něco chytil a já si otevřel jednu plechovku piva. Zasyčela dvakrát. Jednou při otevření a potom když jsem ji do sebe lil. Hned se mi udělalo dobře, utajená kocovina potřebovala trochu lihu. Druhou plechovku jsem sice načal, ale jen upil.
Čekala mě příjemná procházka lesem s pivem a cigaretou. Za hradbou zeleně keřů korzovali milenci ruku v ruce, pokročilejší s kočárky. Taková sobotní polední idyla a vidět mě nemohli, na tohle jsou maskáče dokonalé.
Každé hledání začíná jako bezradné bloudění v neznámém terénu. Není se čeho chytit. Rovina se náhle zlomila doprava svahem k řece, tak jsem se otočil zpátky k cestě a od ní cikcak zpět. Pivo už mi začalo teplat v ruce, když jsem se zastavil před hromadou kamení. Hodně starou hromadou, déšť vyplavil hlínu k její patě. Čistá hlušina, na jejích svazích nerostla ani zelina, a ani skauti by podle ní nemohli určovat sever. Vůbec jsem se nepozastavil nad ohromnou jámou otevírající se za hromadou. Vypadala, přesně jak měla. Strmé stěny se částečně sesypaly, přesto hloubka vyvolávala menší závrať. To by dnes stěží zvládl bagr. Od jámy na dohled se dala přes křoví rozeznat další hromada jalového kamení a za ní zela druhá jáma. O kousek dál v polovině kmene vývratu trčely dvě kramle, na ty se určitě dal připevnit reflektor a kabel. Mozaiku mám rád.
Srdce mi poskočilo vzrušením. Zdroj z Todtovy organizace měl zatraceně dobrou paměť a snad nelhal. Jámy měly být tři, kopaly je dvě čety heftlinků čtyři dny. Přirozeně pod dohledem černých uniforem. Třetí jáma teď chyběla a to mi připadalo jako poslední kus mozaiky, jen ho najít.
Vrátil jsem se pro auto a šetrně mezi pařezy dokličkoval na místo. Než začnu kopat, vždycky si flek ověřím. Detektor s velkou cívkou mlčel, pískl jen na rozšlápnutou aluminiovou lžíci. Tady se nic nedělo, ale ticho mi vynahradil za hromadou u druhé jámy. Pištění na plné koule, stáhl jsem zvuk, aby všichni na cestě nevěděli, že se v lese potlouká nějaký hledač pokladů. Určitě jich tu viděli dost.
Zásadně nekopu bezhlavě, je to ztráta času a bolí ruce. Přeladil jsem detektor na rozlišení, vyměnil cívku za menší a polovina cílů zmizela, zůstaly jen tři výrazná místa hlásící barevný kov, ale v intenzitě starého smeťáku. Ani na takovém místě nekopu. Vrátil jsem se k původní velikosti cívky a zkoušel otestovat rozdíly v hloubce indikovaných předmětů. Mnoho drobných mělkých a několik výrazných signálů ozývajících se z velké hloubky. Tohle je nejlepší řešit nedestruktivním mapováním terénu, to se člověk doví víc a nemusí ani kopnout a přesto získá přesnou představu o rozložení kovu pod zemí. Jednou mě s touhle metodou vypískali archeologové, ale to je jejich problém. K zvýraznění a odlišení odezvy nálezů se používají barevné fáborky, obyčejně se dělí odezvy na barevný kov a na železo, ale tohle byl případ dělení hluboké – mělké. Kromě toho, že se nemusí kopat, u mapování není třeba ani chodit po nějakém předem určeném rastru, dokonce ani zapichovat fáborky nějak přesně. Pracuje statistika většího množství, prázdné místo si samo řekne o prohledání. Brousil jsem křížem krážem lesem s malou cívkou a detektorem nastaveným na malou citlivost a pohazoval na zem kousky žlutého krepového papíru přilepené na kousek špejle. Zapichovat je, to by mi způsobilo housera během půl hodiny. Tolik jich bylo. Rozloha prohledávané plochy přesahovala dva ary a na nich se ukazovaly tři oblasti, kde žlutá vítězila, dokonce tak intenzivně, že odstínila možné odezvy hlubokých a velkých předmětů.
Zbytek prohledávané plochy jsem projel velkou cívkou, to jde rychle. Stačí najít odezvu a pootočit cívku o devadesát stupňů. V případě, že signál zmizí, jedná se hluboko uložený předmět. Prosté a jednoduché, hluboké jsem značil červeným fáborkem. Takových hlubokých se mi ozvalo necelých dvacet, víc než stovka mělkých mi spolkla všechny žluté fáborky. Plošné rozdělení barev vytvářelo podivný obrazec a nic mi neříkalo. Tři fleky mělkých a hluboké rozložené přibližně do kruhu o průměru deseti metrů.
Tam, kde si hlava neví rady, dojde na ruce a došlo k nejhoršímu, tam je třeba kopnout. Před každým zásahem do terénu se nejdřív pořádně rozhlédněte, je lepší být sám. Nevrlý hajný může každé rýpnutí ohodnotit jako porušování kořenové vrstvy a chtít se hádat.
Tady neležela žádná lesní hrabanka, jen hlína spečená létem, těžká jílovitá s břidlicovými kameny, takže polní lopatka se ohnula hned na druhý pokus. Lépe dopadly zahradnické hrabičky. Jejich hroty se spolehlivě zarývaly a odhazovaly hlínu i s kameny, na třetí záběr vyletělo něco černě zelenavého, co bych přehlédl jako úlomek kořene. Kdyby necinkl při dopadu na kámen. Zkorodovaná nábojce MP 40 s nádechem měděnky. To nejběžnější smetí v téhle oblasti pocházející z německého „šmajzru“. Následující hrábnutí zaznělo cinknutím přímo v zemi, další zašlá hilzna, a pak snad přes deset dalších. To nemělo cenu. Přešel jsem k dalšímu hnízdu mělkých cílů a jen ta nazdařbůh hrábl a vyletělo další nadělení nábojnic. Stejné to bylo i u třetího místa, zase jen hilzny. Zhodnotil jsem orientaci hnízd, připomínaly elipsy a jejich osy mířily přibližně stejným směrem. Ti, kdo tady stáli, stříleli do hromady hlušiny vybrané se sousední jámy.
Poodešel jsem k jalovému kopečku, abych přelízl povrch cívkou. Ozvala se silná odezva, jenže ta nepatřila k přirozené mineralizaci. Na dvě kopnutí botou do svahu se materiál svezl a odhalil kulku. Nepochybně ráže devět milimetrů. Měla silně poškozený plášť, ale zřetelné rýhování prozradilo, že kdysi proletěla hlavní a docela určitě patřila k nábojnicím odnaproti. Otočil jsem se a pochopil. Červené fáborky pokrývaly plochu mezi mnou a hnízdy rozsetých nábojnic. Slunce kleslo pod hranici korun lesa a prodloužilo stíny. Fáborky označující místa hluboko uložených předmětů ležely v mírném dolíku. Po letech zem slehla, stál jsem u hromadného hrobu. Vedle každého fleku s hilznami stál chlap, vrah a nábojnice vystřelené ze šmajzru odletují doprava. Viděl jsem i místa kde stáli. Tady kosili skupinu nevinných stojících na okraji jámy. Kdybych chtěl provokovat, dohledal bych kulky zachycené v hromadě hlíny, spočítal nábojnice a vyšlo by, kolik zůstalo v tělech. Ale kdo by ocenil námahu. Ti lidé možná něco viděli, možná věděli, jen nesměli mluvit.
Střelci si po dobře odvedené práci asi zapálili, traktor s radlicí jámu zahrnul a zeminu srovnal, možná někdo napsal protokol o útěku elektrikáře a vyslal stíhací komando. Vrazi zatím měli dost času na odchod k demarkační linii k Američanům, kde se vzdali a mateřská organizace Odesa se o ně postarala, aby život dožili jako vážení občané. Určitě byli hrdí na svá vyznamenání, vnoučatům vyprávěli o hrdinských činech a vinu necítili. Jen dobře a přesně plnili rozkazy.
Udělalo se mi na zvracení, takhle jsem si hledání pokladů nikdy nepředstavoval. Večer na krku, ale mně se nechtělo vůbec nic. Hlavně ne pařit v dřevařské boudě, daleko do smíchu a veselí. Zbývala mi třetí plechovka piva a žízeň jako trám.
Není dobré nechávat fáborky v terénu napovídat neznámým, že se asi něco dělo. I tentokrát mi posloužily k rozdělání ohně. Dřepl jsem si na vývrat s kramlemi, vypil na ex poslední pivo a doufal, že si s ním metabolismus poradí, než vyjedu na silnici. Špekáčky pouštěly sádlo na zahradnických hrabičkách, kouřil jsem a přemýšlel. Teprve po jídle se mi udělalo dokonale šoufl. Ne z kouření, ne ze špekáčků, ale z přemýšlení. Ke všemu mě přepadla neuvěřitelná únava.

Ono takové hledání vypadá jako libové potloukání se po terénu, není vidět, kolik toho jeden nachodí, kolikrát se ohne. Nakonec i to mávání cívkou se po půl dni zajídá, a to nehovořím o kopání. Ulil jsem oheň z vlastních zdrojů, a abych moc neupozorňoval na podpolní činnost, botou zahrábl svých pár mělkých sond.
Dva milenci sedící na vývratu se velmi vyplašeně zvedli, když jsem na ně posvítil reflektory své popelnicí při kličkování směrem z lesa. Kdybych padl na hajného, tak by mi mohl napařit pokutu. A to dvakrát, kdyby si vzpomněl na ty včerejší „Pytláky“. Jenže ten docela určitě právě zasedal v haluzně za řekou. Ještě byla vhodná doba tam zajít a užít si večera, ale už bych se nedokázal patřičně rozpálit. Fakt jsem měl všeho plný chrup. Naštěstí na silnici panoval nulový provoz a domů mi to netrvalo ani půl hodiny.
Kocour neuznal za vhodné se ani zvednout z pelechu, protože mu v misce zbyla ještě polovina křupek. Navíc vůbec nemá rád, když ho opouštím a vracím se uprášený a smradlavý od ohně. Také ho štvou detektory, jejich zvuk mu asi připomíná konkurenční kocoury. Tak jsem zůstal doma docela sám. Ve vzdálenosti metr od postele jsem do sebe nalil jednoho lahváče přímo z hrdla a dokonale utahaný usnul. Kdo hádal, že bez mytí, vyhrál.
Ráno se mi vůbec nechtělo lézt z postele. Každý sval bolel jak při chřipce, až mě vyhnal prostý tlak na močovém měchýři a chuť na kafe. Sledoval jsem s odstupem svou obytnou sluj jedna plus jedna a vrtěl nesouhlasně hlavou sám nad sebou. Kdybych do bydlení vrazil tolik času a materiálu jako do honění pokladů, tak mám mahagonové parkety, sametové tapety, křišťálový lustr a kdovíco ještě. Popadlo mě velké pokušení zajít k Čangům do večerky, nakoupit si pivo, hodně piva a nedělat nic. Užít si neděli u bedny, posmívat se všem programům, kouřit a říhat navzdory. Snad bych zapomněl na včerejší události anebo snad poznatky.
To se nepodařilo. Vyhrabal jsem v komoře dvě delší latě, kdysi se měly stát základem poličky na nádobí, ale ke kutění nějak nedošlo. Vypižlal jsem dva zářezy, které do sebe zapadaly a po chvíli námahy se z konstrukce vyklubal roubený kříž, tak akorát veliký, aby se vešel do auta. Teda nic moc, učedník by dostal za takové dílo pár pohlavků, ale určitě výrobek vypadal líp, než kdybych se pokoušel o poličku. Jenom to špatně ohoblované smrkové dřevo nevypadalo ani trochu pietně. Chtělo to nátěr. Po půl hodině hrabání v komoře se mi nepodařilo nalézt nic vhodnějšího než pixlu černého vojenského krému na boty. Daleko od pravého ořechového, ale nic černějšího neznám. Na druhé straně, výsledek zase nebyl tak špatný a kříž získal neuvěřitelně pochmurnou patinu. Ruce také a nespravila to ani půlhodina drhnutí Solvinou.
Přestože vůbec nevěřím na energetické zářiče a magické symboly, kříž vypadal přesně jako varování a mučící nástroj zároveň. Dobře, že se vešel do auta, vézt takový výtvor na zahrádce by se mi opravdu nechtělo.

Pokud na své cestě k bohatství a za poklady Třetí říše narazíte na pochmurný černý kříž ukrytý v šeru lesa mezi cestou řekou, položte k jeho patě kámen, ať stojí pevněji. Dalo hodně práce zatlouct zaostřený konec jen pár centimetrů do země. V jeho okolí se vám s lepším detektore a velkou cívkou ozvou hluboké větší předměty, které vás nebudou zajímat, lopaty, krumpáče, sochory. Místu dopřejte klid. Necelých deset metrů od kříže se narazíte na plochy tvářící se jako barevný kov plochy, dlážděné prázdnými nábojnicemi ráže devět milimetrů. Také nic pro hledače pokladů a vyhněte se místům, kde stáli tři vrazi. Jak už víte, šmajsr odhazuje nábojnice doprava.
Podle skutečné události sepsal Zdeněk Jarchovský.

 
Přihlásit se
Přezdívka

Heslo

Bezpečnostní kód: Bezpečnostní kód
Do tohoto pole vložte bezpečnostní kód:

Vytvořit účet.
Související odkazy
· Více o tématu Příběhy
· Další články které přijal mcmlxxx


Nejčtenější článek na téma Příběhy:
Cyril aneb příběh hledače pokladů

Hodnocení článku
Průměrné hodnocení: 5
Účastníků: 4

Výborný

Zvolte počet hvězdiček:

Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti

 Vytisknout článek Vytisknout článek

Související témata

Památky, podzemí, příroda

"U Tří vrahů" | Přihlásit/Registrovat | 7 komentářů | Vyhledávání v diskusi
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se.

Re: U Tří vrahů (Hodnocení: 1)
Od: mcmlxxx (detektory@hantec.cz) - Čtvrtek, 08.09. 2011 - 16:14:13
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu) http://detektory.hantec.cz
Luxusní příběh, gratuluju.
Re: U Tří vrahů (Hodnocení: 1)
Od: Himbajz (himbajz@email.cz) - Čtvrtek, 08.09. 2011 - 18:49:33
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
 
Pěkně jsem si početl! Děkuji.

Re: U Tří vrahů (Hodnocení: 1)
Od: hač (phac@seznam.cz) - Čtvrtek, 08.09. 2011 - 22:17:01
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Paráda počtení.Díky

Re: U Tří vrahů (Hodnocení: 1)
Od: pajik (retrix@email.cz) - Pondělí, 12.09. 2011 - 18:27:16
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Hezky napsané, nadání a cit z toho jen srší, takový dar má málokdo.

Re: U Tří vrahů (Hodnocení: 1)
Od: Beowulf (leosk@centrum.cz) - Úterý, 13.09. 2011 - 16:12:44
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu) http://treasurehuntervideos.com/
Dlouhé čtení, ale stalo to za to!!!

Re: U Tří vrahů (Hodnocení: 1)
Od: mackojojo (mackojojo@gmail.com) - Sobota, 19.11. 2011 - 21:59:46
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Velmi pekny pribeh. Vdaka

Re: U Tří vrahů (Hodnocení: 1)
Od: maraxp (maraxp@seznam.cz) - Čtvrtek, 06.12. 2012 - 21:22:11
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
jen tak brouzdám článkama,venku je nečas doma nuda a narazil jsem na toto dílečko.Děkuji moc za těch pár minut mého života co mě přečtení tohoto díla stálo....Stálo to opravdu za to!!!
Detektory kovů články návody recenze hledání field testy záhady tajemství pozvánky na akce manuály návody galerie detektorů inzerce diskuzní fórum
Tesoro Compadre Cibola uMax Silver Cortes Eldorado Garrett Teknetics Bounty Hunter Fisher Troy Shadow MD3009 ACE 150 ACE 250 GTP1350 Tejon Vaquero Fieldmaster Compass Rutus Solaris XP GMAXX XP GOLDMAXX GOLDMAXX Power ADX Adventis Zetex JOKR Mikel Minelab Musketeer Advantage Explorer Quatro MP X Terra Whites White's IDX XLT DFX MXT QXT Spectrum Eagle MD3815B AD3018 Explorer SE Fisher F75 Teknetics T2 Fisher F4 Titanium Adonis Fisher F2 Fisher F4 Fisher F70
Kanál RSS 2.0
| Obsah: Bronislav MAREK | e-mail: detektory (zavináč) hantec (tečka) cz | Jabber: mcmlxxx (zavináč) hantec (tečka) cz |
Design layout by Jakub Dubec and Michal Krajcirovic.
Web pohání Copyright © Redakční systém UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.02 sekund
Magic SEO URL - Optimalizace pro vyhledávače
Poznejte další produkty Magic SEO URL
osCommerce SEO | phpBB SEO | phpBB3 SEO | ZenCart SEO