DetektoRING - Vzpomínky na válku roku 1866

Pátá část knihy Josefa Volfa - Vzpomínky na válku roku 1866 která byla vydána v roce 1927. Přepis knihy poskytl pan Libor Kraus.

Pruský korunní princ Bedřich Vilém, velitel II armády pruské

Kapitola dvacátá pátá: Prudké a krvavé jezdecké srážky

Po obou nezdařených rakouských útocích na Chlum, kdy Prusové vnikli opět do Rozbřezic, Světí a Všestar a od Nechanic podařilo se z armády gen. Herwarta z Bittenfeldu jednotlivým oddělením vniknout až do lesa Boru nad vsí Rosnicí. Železný kruh nepřátelský sevřel celou armádu rakouskou tou měrou, že stávající dosud volná mezera, jíž bylo této armádě prchati, měřila vzdušné čáry ne celé 4 kilometry. A tu, aby získala armáda rakouská času celá touto úzkou mezerou odejíti, nastal úkol jízdě, hlavně pak dělostřelectvu, zdržet co možná nejdéle postup nepřítele.

Od Rosnic ze zálohy vyrazilo pět pluků rakouské jízdy, aby se vrhlo proti nepřátelské pruské jízdě, pěti plukům, je v patách se snažila prchající vojsko rakouské pronásledovat. A tak, ač odstřelována byla jízda rakouská od Probluze ze severní strany vsi dvěma bateriemi pruských děl, vrhla se prudce mezi nepřátelské jezdce v rovinaté poloze na východ od vsi Střezetic. Po tuhém boji muže proti muži, ujeli prustí jezdci použivše lsti, aby přivedli tím pronásledující je jízdy rakouskou na dotřel pěchoty pruské, tou dobou již ve vsi Střezeticích a v úvozech cest usazené, což se jim plně povedlo. Rakouská jízda, pronásledujíc prchající jezdce pruské, ocitla se pojednou v tak prudkém dešti kulí pruských, že donucena byla k nejrychlejšímu ústupu.

V kratičkém tom boji, několik minut trvajícím, utrpěli obě strany velikých ztrát; tím, že jízda rakouská octla se v dostřelu pruské pěchoty, utrpěla daleko větších ztrát než jízda pruská. A však na koních byli zde větší ztráty než na mužstvu, z něhož zůstalo po útoku 1700 mrtvých na bojišti. Tento zde se odehravší útok jízdy byl až dosud největší, jaký kdy historie válečná zaznamenala.

O několik minut později odehrál se druhý útok jízdy o menších sice silách, ale neméně krvavý, po severní straně státní silnice od Rozbřezic k Lípě vedoucí, a od silnice ke Chlumu vedoucí (od této na západ). Zde útočily tři pluky rakouské proti jízdě pruské téže síly. I zde jízda pruské ustupujíc, mínila vlákat jezdce rakouské v dostřel své pěchoty, což se jí také podařilo. Jízda rakouské pronásledujíc jezdce pruské, daleko za Dlouhodvory , vjela zde mezi řady pruské pěchoty, která jízdě té způsobila rychlopalbou velikých ztrát.

Také při tomto útoku byly ztráty na obou stranách velké. Tak udávají pluky své ztráty: pluk kyrysníků Stadionových na mrtvých, raněných a zajatých 6 důstojníků, 157 mužů, 204 koně; kyrysníci Františka Josefa 5 důstojníků, 69 mužů a 262 koně, a husaři cara Mikuláše 5 důstojníků, 78 mužů a 131 koně. Půda byla poseta mrtvými jezdci a koni.

Třetí útok jízdy odehrál se po levé straně státní silnice mezi Dlouhodvory a Rozběřicemi; zúčastnily se ho dva pluky kyrysníků rakouských a dva pluky jízdy pruské. Pruská jízda však brzy ototočila a měla v úmyslu opět vlákat jezdce rakouské v dostřel své pěchoty, což pluky ty, majíce trpké zkušenosti z boje u Vysokova (pluk kyrysníků Ferdinandových č. 4), po krátkém pronásledování jezdů pruských zpozorovaly a nazpět se obrátily.

Těmito bravurními útoky jízdy rakouské, jež došli vesměs uznání všech kritiků i ze strany nepřátel, zadržen byl na chvíli postup nepřítele.

Kapitola dvacátá šestá: Dělostřelectvo kryje obětavě ústup své armády

Ale ještě vydatnější a mnohem déle trvající záštitu prchající armádě rakouské tvořilo její dělostřelectvo. Toto jen vždy z dostřelu jehlovek ustoupilo před nepřítelem, aby se opět na vhodném místě postavilo a sypalo nepříteli zhoubné střely vstříc. Mezi Všestary a Světí stálo toto dělostřelectvo po 4 hodiny neohroženě v boji, až nakonec většina mužstva padla pod bodáky pěchoty pruské.

Mezi Lípou a Chlumem postavil se proti Chlumu, obsazenému Prusy, setník Groeben se svojí baterií na 200 kroků před Prusy. Vypálil jen 10 ran, ale náboji, tzv. kartáči, způsobil nepříteli 400 mužů ztrát, a obětoval se sám, téměř se vším mužstvem, koni a sedmi děly. Z celé baterie vyvázlo toliko 7 mužů, 1 důstojnický zástupce a ohňostrůjce Horák a jedno dělo. - Neméně udatně držel se setník Kühn, jehož baterie stála na místě, kde u panského dvora za Lípou, na severní straně, se dosud zachovávají zákopy po této baterii. Když zde, již po několikahodinném boji proti Sadové a na les Holou vedoucím, byla baterie napadena ze vsi Lípy vyrazivší pruskou pěchotu, objevivší se na 200 kroků před děly, tu setník Kühn, vida že většina koní jeho padla, a že děla již zachrániti nelze (mužstvo děla obsluhující bylo však zákopy kryto proti kulím nepřátel), požádal vznětlivými slovy zbylé mužstvo k vytrvání a obsluhování děl, což ono splnilo až do okamžiku, kdy Prusové mezi ně vnikli a statečného setníka Kühna i veškeré mužstvo bez pardonu bodáky pobili. (*/ Je ku podivení, že i tato baterie, jako Groebenova, nebyla důstojným pomníkem zvěčněna.)

Dělostřelectvo také do posledka vytrvalo v boji, vytrvale pálilo proti nepříteli až do 7. hod. večer od Plotišť a Svob. Dvorů, dokud poslední zbytky rakouské armády neodtáhly z bojiště. O rakouském dělostřelectvu vyslovila se odborná kritika pruská velice pochvalně. Dověděl jsem se z úst několika důstojníků pruských, kteří po válce přišli si prohlédnouti místa, kde v bitvě té bojovali, že rakouské dělostřelectvo budilo mezi jejich vojskem všude postrach, kdežto pěchota naopak, při vší své udatnosti že nečinila obav. Pruské dělostřelectvo bylo ve výkonnosti daleko za rakouským a bylo všude brzy umlčeno a ústupu donuceno.

Kapitola dvacátá sedmá: Útěk rakouské armády

Při ústupu rakouského vojska opomenul Benedek pro případ ústupu řádně naznačit směr, ba odjel z bojiště, aniž by byl dal rozkaz, kterak ústup zařídit, což se mu z kruhů odborných vytýká. Tím stalo se, že mužstvo armády rakouské ve hrozném zmatku prchalo k městu Hradci Králové, jenž byl v tehdejších kotlinách kol do kola vodou z Labe a Orlice zatopen. Přes silnici od Pražského Předměstí ležela pokácená, do set čítající těla věkovitých lip i s korunami. Vojsko přebrodilo se ke hradbám a shledavši, že průchod uzavřenou pevností není mu dovolen, vrhalo se v zoufalství do vln Labe vysoko vodou nadrženého, kdy veliké množství vojínů se utopilo.

Armáda rakouská překročila Labe částečně u Lochnic, Předměřic a Plácek, kde byly postaveny loďkové mosty. Veliká část vojska utíkala až ku Pardubicům, kde se dostala za Labe. Když generál Weigl, velitel pevnosti Hradec Králové, viděl, co se před hradbami děje, poručil otevříti postranní branku u tzv. "hučavého mostu" a pustil přes tehdy dřevěný most vojsko, jež musilo jít kol pevnosti a moravskou branou opět přes most orlický ven.

U Holic a Třebechovic se teprve rakouská armáda zastavila, aby se trochu uspořádala. Druhý den táhly rakouské oddíly dále směrem k Vídni.

Nepřítel se rozložil táborem hlavně kol Všestar a Břízy a druhý den zde trávil odpočinek; nepronásledovalť za tyto dvě vsi dále vojsko rakouské.

Když ve čtvrtek, dne 5. července Prusové ležení u Břízy opustili a táhli přes Pardubice po většině za vojskem rakouským, dostihli je až na Moravě a došlo tu a tam jen k menším potyčkám. Když se u Bratislavy vojsko rakouské utábořilo, přidružila se k němu armáda bojovavší a zvítězivší v Italii, sestávající ze tří armádních sborů (V., VII., a IX.), celkem asi 70.000 mužů.

Kapitola dvacátá osmá: Smutná bilance války

Dne 22. července započalo mezi oběma stranami ujednané příměří, když byla celá rakousko-saská armáda u Vídně a Bratislavy přkročila Dunaj a rozložila se na pravém břehu řeky. Velení nad spojenou armádou a armádou jižní převzal arcivévoda Albrecht. Mezi příměřím jednáno pilně za působení císaře Napoleona o míru, jehož hlavní podmínkou bylo, že Rakousko přistoupiti mělo na rozpuštění dřívějšího německého spolku "Bundu" a nesmělo protiviti se znovuzřízení Německa. Mimo to zavázati se musilo se svými spojenci k náhradě válečných útrat.

Prvé pětidenní příměří bylo pak o měsíc prodlouženo a dne 23. srpna byl v Praze podepsán mír. Sjednocení Německa, po čtyřech letech na to válka prusko-francouzská, po 44 letech válka světová, a z této vyšlý národ český svobodný, je výsledek války prusko-rakouské z r. 1866.

* Ztráty jedině v této bitvě ze dne 3. července u Hradce Králové udávají se následovně:

Rakousko ztratilo mrtvých a pohřešovaných (většinou byli mrtví): 373 důstojníky, 12.600 mužů a 4 890 koní; raněných celkem, v zajetí i mimo zajetí: 738 důstojníků, 16 137 mužů a 1 012 koní. Do zajetí padlo: 202 důstojníci, 12 680 mužů a 106 koní.

Celkově ztratila rakouská armáda: 1 313 důstojníků, 41 499 mužů a 6 010 koní. Dále ztratila: 187 děl, 621 povoz, 21 ponton a 11 praporů.

Sasové ztratili: 13 důstojníků, 546 mužů mrtvých; raněných 40 důstojníků a 900 mužů. Celkem 53 důstojníky a 1446 mužů.

Prusové ztratili: 100 důstojníků a 2 113 mužů mrtvých, a raněných 260 důstojníků a 6 700 mužů. Celkem 360 důstojníků, 8 812 mužů a 939 koní.

Kapitola dvacátá devátá: Jak to vypadalo doma, ve vsi , na poli a v lese po válce

Když vyšli jsme ve středu, dne 4. července as po 8. hod. ráno ze dvora Zderaz, byl opět slunný červencový den, ale chvílemi se slunce skrylo za mraky. U dnešní okresní silnice, vedoucí od cukrovaru smiřického ke Trotině, při samém ústí jejím na státní silnici po pravé straně v příkopě ležel zabitý rakouský voják. Prvý to, ke kterému jsme přišli. Všichni lidé, kteří s námi šli, se kol něho seskupili a já po chvilce váhání jsem se naň šel také podívat a pak jsme si jej důkladně s bratrem prohlédli, nechajíce ostatních odejíti. Byl oblečen v plášti, ležel obličejem dolů obrácen, obě ruce měl podél hlavy natažené v pěstě s prsty ležely ve dvou jamkách, v drnu v příkopu vyhrabaných. Tato posice mrtvoly prozrazovala těžký skon muže. Dále po panských polích od státní silnice k Rodovu se táhnoucí bylo viděti tu a tam osamotnělého zabitého vojína, dle odhadu staršího bratra viděli jsme jich tu 15-20. Mezi nimi po polích pobíhalo několik psíků, malých pudlíků, kteří čuchajíce nosem po zemi, hledali své pány. Padlí zde vojíni náleželi ku brigádě Henriquez, jinak také "černožluté brigádě", jež zaujímala nejkrajnější postavení rakouského křídla. Byly to pluky 14. a 27. (prvý měl černé, druhý žluté výložky). Celá brigáda tato, k níž patřil také 9. prapor myslivců, měla proti sobě celý pruský VI. armádní sbor slezský; této čtyřnásobné přesile mez velikého odporu ustoupila a v Lochenicích přešla za Labe. Celkové ztráty měla nepatrné.

U Sendražic na pravém břehu za silničním příkopem leželo plno papírků po vystřílených rakouských patronách; mezi nimi bratr nacházel patrony plné a také měděné zápalky. Než jsme došli do vsi, měl nábojů plné kapsy. Střílel odtud 9. prapor myslivců ke kostelu na Prusy. Avšak mrtvý zde žádný neležel. Když došli jsme do vsi k hospodě rodiny Černých, objevili se před námi od kostela cestou jedoucí na koních první Prusové. Zastavili nás, důstojník nechal prohlédnouti ženám rance na zádech, a když nic podezřelého nenašli, pustili nás dále. Aby podobné nepříjemnosti se nám neopakovaly, šli jsme cestou nahoru ke kostelu a po polích kolem severní strany celé vsi Sendražic k Máslojedům. Žádnou mrtvolu jsme zde také neviděli.

Již od státní silnice od Trotiny bylo obilí většinou zcela přišlapané, za vsí Sendražicemi jen tu a tam úzké pruhy obilí zůstaly státi nepošlapány od vojska. V údolí, táhnoucím se od Máslojed k Sendražicům, mezi stráněmi panského pole, stál rakouský vůz naložený potravinami. Bratr vylezl na vůz a volal matku, aby se šla podívat, co tu je homolí cukru. Matka však zakázala bratrovi se čeho dotknout a sehnala jej s vozu dolů. Poblíž naší vsi, na panské louce (nyní majetek naší rodiny), ležel mrtvý rakouský setník, oblečen v plášti, jenž byl od bláta celý zamazaný. Opodál na poli ležel zabitý důstojnický kůň se sedlem, v němž v pouzdru zastrčen byl revolver, a s pěknou uzdou na hlavě. Dle úsudku mého otce, který, když se vrátil ve čtvrtek po bitvě domů a vzal bratra, jenž otce vybízel, aby se šel podívat na koně s tím pěkným sedlem, tou uzdou, až tu pistolku uhlídá, a šel se pod zahradu po svých polích podívat, až došli k zabitému setníku a koni, byl to setník od dělostřelectva; byl raněn, spadl s koně a za nohu ve třmenu byl koněm vlečen, až byl kůň zastřelen. Pak si asi setník nohu vyprostil, odvlekl se nedaleko od koně a skonal.

Když došli jsme do naší zahrady, za stodolou našeho statku spatřili jsme dvě nedonesená telata a vnitřnosti ze dvou kusů hovězího dobytka. Matka, majíc zlé tušení, šla přímo do chléva a zděsila se. Dvě nejlepší krávy, sedm měsíců obě březí, tu scházely. Prusové je vyvedli a za stodolou obě porazili. Na dvoře statku u stodoly leželo několik zpřerážených pušek a mezi nimi blyštily se kalužky sedlé krve. Odehrál se tu boj pěchoty. Také 13 rakouských husarů s důstojníkem se do dvora našeho uteklo a zde s pěchotou pruskou se utkali. Při útěku husarů byl zastřelen důstojník i s koněm v západní naší květinové zahrádce. Důstojník ten padl jediný od 7. pluku husarů a byl to hrabě Wreda.

Domovní dveře byly dokořán otevřeny a závora silného zámku seknutím přeražena. Ve sklepě spatřila matka ležet oblek rakouského dělostřelce i jeho tesák, kterým zámek u dveří přetnul, aby se v domě ukryl. V domě našel otcovy starší šaty, vlezl do sklepa, zde se do nich přestrojil a prchl.

Ve třech obytných světnicích leželi na zemi 42 ranění vojínové. Byli to většinou Maďaři, Rumuni a Slováci. Ve veliké světnici leželi na postelích dva ranění důstojníci. Uprostřed světnice stál veliký stůl, na kterémž se prvý čas prováděly operace, hlavně amputace, neb vyjímaly kule z těl. V některých usedlostech byli ranění vojáci i ve stodole na mlatě položeni. Všechny peřiny, jež matka měla v zásobě, byly Prušáky prostřeny pod raněné vojíny. My, celá rodina, ubytovali jsme se v malé kuchyni a spali jsme na půdě na slámě z olejky, přikrývajíce se šatstvem neb plachtou. V celém hospodářství nebyla otýpka slámy ani sena. Abychom nemusili spáti na tvrdém klenutí, nechala matka přinésti s pole něco vytlapané olejky.

Nejvíce se zděsila matka, když vešla do chléva, jak zmučený byl všechen dobytek žízní a hladem. A nápadným bylo, jak matka říkala, že nebylo slyšet bečení ani zařičení koní, ani u nás, ani nikde v sousedství. Zajímavé bylo, když matka vylezla na kurník. Slepice všechny stály tu v koutku k sobě schoulené. Spatřivše matku, rozběhly se k ní, vítajíce ji svým ko-ko-ko, a některé z nich slétly hned dolů na hnojisko. Prusové, sotvaže spatřili slepice, vytáhli šavle a všem zutínali hlavy a hned si drůbež uvařili.

Ve vsi byla pruská posádka, již tvořili zeměbranci, starší to již vojáci, zprvu počtem 200 mužů se 4 důstojníky, několika poddůstojníky a také řezníkem. Lékařů bylo zde několik. K ošetřování raněných vojínů přišly sem i pruské jeptišky z kláštera v Nise ve Slezsku. Ubytovaly se v usedlosti č. 27 u Vacků, kde z velké obytné světnice upravily si modlitebnu, kde jim hoříněvský farář Kozák sloužil dvakráte mši, při níž jemu posluhoval Jos. Čepek, žijící dosud v Hoříněvsi. Strava pro raněné a pro posádku vařila se ve dvou kotlích, postavených na dvoře hospody Kadečkovy č. 1. Dozor nad vařením měla paní von Simon, všeobecně "Saská paní" zvaná; ubytována byla v Hoříněvsi na faře a často sem docházela. Tato paní byla velmi lidumilná a stala se v celém okolí populární. Později o 4 roky, za války francouzsko-pruské, jíž se též tato paní zúčastnila, psaly o blahodárné činnosti její pruské časopisy mnoho chvalitebného. - V hospodě u Kadečků nebylo raněných, byly tam složeny zásoby potravin a porážel se rekvirovaný dobytek. Byli tam ubytováni důstojníci a část mužstva posádky; ve stodole na mlatě pak bylo uvázáno 13 pruských koní, které Prusové honili na pastvu na panské pole k Hoříněvsi.

Kapitola třicátá: Nouze o potraviny

Poznenáhlu domů se vracející občané našli domy své povětšině vydrancované a cenné věci vykradené. Zvláště živobytí všude scházelo, nejvíce chléb. Po příchodu do domu jsme po mnoho dnů byli živi jen mlékem, pokud matka neb služka předstihla Prušáky, aby podojila a schovala trochu mléka, kteréhož ostatně velmi málo od hladových a zanedbaných krav nedojila. Chléb nebyl vůbec ke koupi. Rodiče uschovali před válkou několik pytlů žitné mouky pod podlahu do parádní světnice, jež se nacházela nad klenutím sklepa; zde byla prostora na 70 cm vysoká. Avšak na tuto podlahu položeni byli ranění vojíni a tekoucí krev z jejich ran kapala mezi štěrbinami podlahových prken na pytle s moukou. Když po 4 týdnech tato světnice byla od raněných vojínů vyklizena, ubytován zde byl pruský lékař, náš jmenovec Wolf, jenž zde bydlil až do odtáhnutí Prusů z Čech, což bylo za osm týdnů po válce. Když potom mohlo nepřibité prkno podlahy být vyzvednuto a zásoby mouky byly vytaženy, shledáno, že některé z pytlů byly krví prosáklé, všechna pak mouka byla stuchlá, ku požívání zcela nezpůsobilá. Mimo zásoby naše měly zde uloženou mouku rodiny Mikulkova, čís. 28, Hlavatých, č. 50 a Kratochvílova č. 4. Na této podlaze lez až do dnešního času vidět černé skvrny po krvi.

O chléb byla v prvé chvíli po celé vsi veliká nouze. Za drahé peníze prodávali jej markytáni, kteří jeli v patách za Prusy se svými jedno- i dvouspřežnými vozy. Avšak zásoby těmito lidmi dovezené hned rozebrali Prusové, občané nedostali nic. Vzpomínám, jak jsem, jsa velmi hladov, matce vyrval krajíček chleba z klína zástěry, když ona jej dostala od Prusů, aby jej raněným rozdala. Starší chlapci z celé vsi chodili na znamenité sušené ovoce, jež bylo v síni Kadečkova hostince ve mnoha pytlích uloženo. V zadu u zdi byl rozříznutý pytel a dírou se ovoce sušené tahalo, ovšem že za veliké opatrnosti. Přiznávám, že tenkráte za celého mého života zkusil jsem, co to je trpět hlad.

Teprv as po týdnu vzpomněli rodiče (otec se ve čtvrtek 5. července vrátil domů), že by mohli míti chléb ve Vilanticích od mého děda a jeho syna, tehdy již hospodáře, Havrdy. Poslali tam služku, ta vskutku dva pecny chleba dostala, a když je na zádech domů nesla, Prusové ji potkali a chléb jí vzali. Později přece se podařilo několik pecnů chleba z Vilantic domů dostat. Mnohé z dětí ze vsi, a také my, živili jsme se drobnými hruškami Jakubkami z velikého stromu v naší zahradě; byly sice dosud nezralé, ale přece hladovým chutnaly. Často jsme na strom ten se utekli, když po zahradě běhali, pasouce se, pruští koně.

Po příchodu otce, který mluvil německy, bylo nám veseleji. Za krátký čas seznámil se s Prusem, řezníkem, který pod kolnou v hospodě porážel dobytek, od něhož pak nosil některé odpadky, držky, kosti, také i hlavu. Nám, dětem, se však stýskalo po stravě přírodní, o maso jsme moc nestáli.

Kapitola třicátá první: Lupiči

V pátek, dne 6. července přišli k nám dva Prusové, pěšáci, vešli do stáje a odvázali tu dvě roční, velmi pěkné, světlehnědé hřebičky a vedli je ven. Můj otec, silný muž, zastoupil jim cestu a ptá se jich německy, kam je odvádějí, že viděj přece, že nejsou ku práci schopny, že to jsou hříbata. Tu otci jeden z Prusů odpověděl: "nedáš-li nám, ty, selskej chlape 100 tolarů, tedy obě zastřelíme." Otec se vymlouval, že nemá ani 100 krejcarů, natož 100 tolarů. Nemohouce z otce peníze vynutit, pustili Prusové hříbata. Otce pak jeden z nich pažbou ručnice do prsou prudce udeřil a jej na záspi do hnojiska shodil. Na to se rychle vzdálili. Později příběh ten otec vyprávěl pruskému důstojníkovi, ale čísla na náramenících vojáků těch si však otec nepovšimnul, a tak lupiči zaslouženému trestu ušli.

Kapitola třicátá druhá: Jak se zacházelo s raněnými

V prvou neděli po bitvě připadla v Hořiněvsi pouť na sv. Prokopa, jehož svátek připadá na 4. července. Matka sehnala trochu jahel a mléka, a upekla k obědu jahelník. Mezi polednem, když jsme jahelník v kuchyni pojídali, amputovali pruští lékaři v obytné světnici raněnému vojínu na stole, uprostřed světnice stojícímu, nohu. Prvý řez zdál se být lékařům nedostatečný, uřízli po druhé ve stehně ještě kus kosti as 5 cm výše. Pojednou otervou se dvéře u kuchyně, jeden z Prusu podává ve stehně amputovanou nohu i s druhým kouskem u oběda sedícímu otci se slovy: "Pane hospodáři, vezměte to a zakopejte!". Otec bez jakékoliv domluvy vzal nohu a za stodolou v zahradě ji zakopal. - Když po letech, již co hospodář, v těch místech jsem vyvážel hlínu, přišel jsem na kosti z této nohy, vzal jsem oba kousky stehenní kosti a uschoval.

Amputování údů raněným vojínům odbývalo se u nás zticha. Vojíni byli uspáni. Jinak bylo tomu, když z těla vojína dostávali lékaři kuli. To dělo se asi bez uspání vojína. Při tom po dvakráte způsobili nešťastní vojíni hrozný křik, že zacpavše sobě s bratrem uši utíkali jsme za stodolu, až na panskou louku, a odtud ještě jsme slyšeli ten hrozný řev. Jeden z raněných vojínů měl šavlí rozťatou hlavu. V horečce tloukl na strany kol sebe rukama. Vedle ležící ranění vojíni prosili, aby jej odtud odnesli, že nemohou podle něho ležet. Dva lidé přinesli dvířka od záchodu, položili těžce raněného vojína na ně a odnesli jej na mlat do stodoly, a zde bez pomoci jej nechali na dvířkách ležet. Po tři dny jsme s bratrem za vraty stodoly naslouchali hroznému smrtelnému chrapotu nešťastného vojína, až čtvrtý den utichl - dokonal. Opět dva muži mrtvého odnesli a za stodolou na poli zakopali. Jiný raněný seděl ve výměniční světnici u kamen v koutku na židli, opřen byl zády o zeď a o kamna, a byl mrtvý. Po několika dnech po bitvě postaveny byly od Prusů dva velké plátěné stany na vrchu za stodolou Fejglovou, čís. 11, na tzv. Obícce. Sem byli snesení všichni těžce ranění vojíni, a zde pak byly konány všechny operace. Jak jsem se později dozvěděl, velké procento amputovaných vojínů tehdáž umíralo. Mrtvoly, následkem poranění zemřelé, pohřbívány byly od civilních osob často na poli za stavením, v němž vojín zemřel, avšak většina jich pohřbena byla u sochy Matky boží, a nejvíce pohromadě jich pohřbeno jest - říkalo se ve vsi 64 muži - na obecní zahradě proti usedlosti č. 49.

Civilní osoby, zvláště ženy, mezi které patřila i moje matka, byly donuceny raněné vojíny ošetřovat, ba bylo jim konat službu tu nejodpornější, o které se matka za života často vyjádřila, že sobě se diví, že to vše snesl tehdáž její žaludek. Vše to a že i veškeré mrtvoly na bojišti padlé musily civilní osoby pohřbít, zavinilo Rakousko tím, že nepřistoupilo krátce před touto válkou na smlouvu v Ženevě uzavřenou, dle které měl ve válce vítěz vzít na sebe úkol, ošetřovat raněné, a pohřbít padlé vojíny. Prusko na smlouvu tu sice přistoupilo, ale úkol vítěze plně nekonalo.

Kapitola třicátá třetí: Pohřbívání mrtvých

Hned po bitvě druhý den shánění pruskými vojíny po vsi lidé k zakopávání mrtvol. Leč s počátku byla ves skorem liduprázdná. Vždyť jen šest rodin a as pět jednotlivých osob zůstalo přes bitvu doma. Teprve třetí, čtvrtý. pátý den, kdy lidé, zvláště muži, počali se domů vracet, začalo se pilně s pohřbíváním mrtvol. Vojíni pruští žádné rakouské vojíny nezakopali a v houští lesním ležely i mrtvoly vojínů pruských. Vždy ráno chodili pruští pěší vojáci s puškami od domu k domu a vyháněli všechny práce schopné muže, a když těch nebylo, často i ženy, zakopávat. Domácímu lidu musili pomáhat i lidé, které Prusové kdekoliv potkali neb chytili. Hospodář obyčejně (také můj otec) byl od Prusů jmenován "Parteiführer", jemuž vždy přiděleno bylo několik osob, a on řídil práci. Zvláště mu bylo určovat místa způsobilá pro kopání hrobů. Byla to práce uvnitř lesa mezi dubovými keři, kde zem byla hustě kořeny prorostlá, velmi těžká. Z těch příčin vynášeny byly mrtvoly, pokud se pro rozklad vynášet daly, z okraje lesa na pole a zde pohřbeny. V lese obyčejně vykopána jáma jen na "štych" hluboko, 30 až 35 cm, a sem narovnány byly mrtvoly a vyhozenou hlínou trochu přikryty. Kde půda dovolila, např. na širších cestách v lese aneb v místech holých bez porostu, pak v polích, kopaly se jámy metr i více hluboké, a vždy se do hrobu kladlo více mrtvol, tu a tam až 100. Mrtvoly ležely oblečeny vesměs v pláštích, jen mrtvoly oloupené byly svléknuté, a tak stalo se, že při pohřbívání dozor mající Prus pokynul, aby sobě lidé pláště s mrtvol svlékli, že jich mohou dobře upotřebit. A proto teprve pozdější dny si mnozí chudší lidé pláště svlékali a brali domů.

Ve vsi Máslojedech žil, a při zakopávání mrtvol se pilně zúčastnil Jan Kučera, muž poněkud zatížený, choromyslný. Kučera všechny mrtvoly, jež parta, v níž byl zařazen, pohřbila, v hrobech pěkně narovnal a ruce na prsou jim zkřížil. Jelikož mrtvoly byly již ve vysokém stupni rozkladu, zapáchal jimi hrozně. Když přišel domů, nesměl jíti do světnice, a jídlo mu bylo podáváno oknem do jeho komůrky. Týž Kučera mi v pozdějších letech ukázal všechny hroby, kde mrtvoly rovnal. Tak na poli Jos. Válka č. 34, u samého lesa Svíbu, u tzv. "šraňku" (závory) se nachází hrob, označený pískovcovou pyramidou, kde Kučera srovnal třikrát na sebe po 33 mrtvolách, a aby bylo jich rovných 100, položil jednu mrtvolu ještě na vrch. Z této šachty, jakož i z mnoha jiných velkých hrobů, jež ležely výše nad cestami neb příkopy, prosakoval a cestou neb příkopem odtékal po několik roků z četných těch mrtvol mladých a silných mužů zelenavě-fialový mastný výtok.

Panským hajným na velkostatku Liebigově, jemuž 101 jitro lesa Svíbu tehdáž patřilo, byl jistý Řehák, pěkně urostlý muž, jenž nosil "císařský vous". Kdekoliv byl přítomen při pohřbívání v lese, znamenal si, kolik rakouských neb pruských vojínů bylo ve hrobě pohřbeno. Podle záznamů Řehákových byly pak na tyto hroby postaveny pískovcové pyramidy s nápisy, kolik tam leží rakouských a pruských vojínů. Prusové měli u sebe již tehdáž legitimační lístky v plechovém pouzdru v kapsičce u kalhot; Řehák tyto lístky sbíral a schovával. Rakušané tehdáž ještě legitimačních lístků neměli.

Mnozí hospodáři, řídící pohřbívání padlých, dbali o to, aby se hroby nekopaly na jejich louce, protože povstaly by nerovné hrbolaté drny, což by při sečení vadilo. Také můj otec nechal odstranit mrtvoly se své louky u lesa Svíbu pod "Prokopkou" položené, kol níž bylo 72 stoletých vrb, za kterými se kryli v bitvě rakouští vojáci, i za kupami sena, takže za každou vrbou a kupou sena leželi 2-3 mrtví. Na sousedícím obecním pastvišti dal otec vykopati tři veliké a hluboké hroby, do nichž sneseno a pohřbeno bylo 282 vojínů, mezi těmi veliké procento 27. myslivců, Štýřanů. Podobně jako na naší louce, bylo také v lese Havranci, malé to lesní stráni na severní straně lesa Svíbu, poblíž Benátek. O tento les bylo urputně bojováno, a střídavě jej opanovali několikráte Rakušané a zase Prusové. Proto také zde zůstalo mnoho padlých s obou stran. Les Havranec patřil, a až dosud patří, rodině Nálevka z Lípy. Občané zdejší obce sobě vyžádali od Prusů, aby rolník ve svém lese padlé vojíny pomohl také pohřbíti. Když rolník přišel se svojí čeledí, aby pomohl při pohřbívání, uteklo již kolik dnů a těla byla ve velikém stupni rozkladu. I poslal domů pro koně a řetěz, a když kůň byl přiveden, zadrhnul mrtvému vojínu řetěz na obě nohy a táhl jej tak z lesa do hlubokého příkopu po dolní (severní) a východní části lesa. Do tohoto příkopu, přes 200 m dlouhého, byli kladeni dva mrtví vespod a jeden navrch. Až na malé mezery byl celý příkop v řadu hrobů proměněn. Když příštího jara r. 1867 před květnou nedělí jsme my, chlapci, hledali "kočičky" ku posvěcení v lese Havranci, spatřil jsem na východní straně lesa toho v příkopu mezi dvěma hroby ležet rakouskou kuli od pušky. Skočil jsem do příkopu a spatřil jsem celou holou nohu (chodidlo) z hrobu vyčnívati; byla úplně černá. Uleknuv se hrozně, volal jsem ostatní chlapce, a ti běželi k dělníkům nedaleko od nás pracujícím. Byli to dělníci od naší obce najatí, kteří měli za úkol všechny hroby v katastru obce důkladně opravit, protože v zimě země na mnohých hrobech tak se slehla, že části mrtvol z hrobů vyčnívaly.

Pohřbívání mrtvol trvalo až včetně do 21. července, tedy po 18 dnů. Poslední dny byly prohledány husté části lesa, jako se děje o honech, procházeli totiž muž podle muže na několik roků od sebe, aby tak v houští lesním zapadlé mrtvoly byly nalezeny. A přece zůstalo pět mrtvol až do jara r. 1867 v lese Svíbu nepohřbených. Můj starší bratr Václav byl stále mimo dům se staršími chlapci na bojišti. Bylo to ve čtvrtek 5. července, kdy také mne vzal s sebou na naši louku do "Obory", neboť "Obora" se všeobecně les Svíb mezi lidem nazývá. Šel jsem za bratrem pomalu kus v zadu, ohlížel se na obě strany, co vojáků po polích leží, co tornister, rakouských čák, mysliveckých klobouků, pušek, šavlí, bodáků, všude je rozházeno. Nejvíc ovšem mne zarazilo, když jsem uhlídal naši louku, co tu vojáků leží za vrbami a za kupami sena, které byly zcela nízké, slehlé a rozcuchané. Všimnul jsem si, jak z vrb visí četné snětě dolů, kulí prostřelené.

pokračování příště ...