Třetí část knihy Josefa Volfa - Vzpomínky na válku roku 1866 která byla vydána v roce 1927. Přepis knihy poskytl pan Libor Kraus.

Kapitola jedenáctá: Bitka u Svinišťan

Téměř současně s bojem o Dvůr Králové nad Labem svedena byla bitva u Svinišťan, kde utkaly se jednotlivé oddíly IV. rakouského armádního sboru s pruským V. sborem generála Steinmetze, jenž postupoval od Skalice do určeného položení ke Hradišti Choustníkovu. Od IV. armádního sboru rakouského srazil se zde v boji 37. uherský pluk a 30. a 8. prapor myslivců a utrpěl velkých ztrát. Jediný pluk č. 37 ztratil u Svinišťan /hájil panský dvůr) na mrtvých, raněných a zajatých 29 důstojníků a 1114 mužů. Celkem ztratil IV. armádní sbor rakouský v boji u Svinišťan na mrtvých, raněných a zajatých 39 důstojníků a 1411 mužů, z těchto bylo 500 zajato. Prusové ztratili v boji tom celkem 15 důstojníků, 379 mužů a 18 koní.

Kapitola dvanáctá: Benedek s armádou ustupuje

Generál Benedek, jenž přesídlil z Josefova do Dubence a zde se na faře ubytoval, vydal rozkaz pro večer 29. června, dle kterého se měly všechny rakouské sbory postavit na hornatém hřebenu táhnoucím se od Jaroměře na západ k Miletínu čelem k severu. Jen VIII. sbor, jenž byl položen mezi Kašovem a silnicí zaloňovsko-litičskou, měl se postavit čelem k severovýchodu. Zároveň oznámeno, že armáda zůstane ještě příští den v tomto položení nad Dubencem, aby přijala hlavní bitvu. Bylať se II. armáda pruská pod velením kor. prince soustředila a utábořila kolem Dvora králové n. L. a Hradiště.
V té chvíli, kdy Benedek uvedený rozkaz v pátek vydal, nevěděl ještě o porážce a neuspořádaném ústupu armády gen. Clam-Gallase a Sasů. A proto, když druhý den, v sobotu 30 června se o tom dověděl, poznal, že jeho armáda je na levém boku I. armádou pruskou korunního prince Bedřicha Karla ohorožena, a proto vydal nový rozkaz, dle kterého se měla celá armáda stáhnouti zpět a zaujmout postavení na západ od Hradce Králové kol Chlumu. Vojsko se mělo dáti na pochod třemi směry a sice: silnicí přes Vřešťov, Cerekvici k Sadové, druhý směr přes Dubenec, Žiželoves, Máslojedy, třetí směr po státní silnici od Jaroměře ke Trotině. Třetí armádní sbor, té chvíle u Miletína tábořící, měl tam nejdéle vydržet a krýti tento ústup.
Bylo to v neděli 5. července v 5 hodin ráno, kdy spal jsem se starším bratrem Václavem (Tento můj jediný bratr se stal za Rakouska plukovníkem a velitelem hřebčína v Čechách. po převratu pak jmenován ředitelem státného ústavu koní v Kladrubech a později inspektorem všech státních ústavů pro chov koní v čsl. republice), pojednou budí nás matka slovy: "Hoši, vstaňte honem, pojďte se podívat, co jede po silnici oficírů!" Postel naše stála u okna, jež vedlo k silnici, tesně vedle stavení vedoucí. Vyskočili jsme a vidíme, že po silnici po celé šíři jela po různu na koních dlouhá řada důstojníků. Byly tu ke spatření všechny pestré čáky v armádě rakouské užívané, a mezi nimi mnoho dvourohých klobouků se zelenými chocholy. (V rakouské armádě nosily tyto zelené chocholy nejen generálové, nýbrž i všichni důstojníci generálního štábu od setníka nahoru.) Byli to důstojníci všech zbraní, počtem 400, kteří tvořili štáb a suitu generála Benedeka, jenž tudy jel v čele do Hradce Králové, kam z Dubence přesídlil, aby se tam v hostinci "U města Prahy" usídlil. Hostinec byl na Pražském Předměstí a byl později zrušen.
Až do této neděle, 1. července, prošly naší vsí jen jednotlivé prapory pěchoty a oddělení jízdy a dělostřelectva, ale vozatajstva tudy přejelo velké množství. Po několik dnů v tomto posledním týdnu měsíce června jela po celý den nepřetržitě řada čtyřspřežních vozů. Lid vesnický byl zcela nečinný práci, a přihlížel stále před staveními pochodujícímu vojsku. V zahrádce naší kvetly tou dobou stolisté růže, a tu mnozí vozatajzi žádali o růži. Jini volali: "Nebojte se nic před Prušákem, vždyť my ho čepicemi utlučem!". Jelikož panovaly po celý poslední týden v červnu, až do 1. a 2. července parné, slunné letní dny, byla na silnicích spousta prachu, a hrozná žízeň trápila pochodující vojsko, nechali snést hospodářové, jejichž usedlosti jsou u silnice položeny, veškeré dřevěné nádoby, škopky a podobně před svá vrata, a nechali je z rána naplnit vodou, pokud ji ještě ve studni měli, aby, až některému pochodujícímu oddělení bude dovolen odpočinek a rozchod, mohli se vojáci dle žízně napít.
V neděli dne 1. července, od časného rána hned za suitou generála Benedeka počal pochod pěchoty po silnici přes naši ves k Nedělišti a Chlumu. po celý den trval nepřetržitě tento pochod, takže přes silnici na druhou stranu se nikdo nedostal. Byli to většinou pluku IV. armádního sboru, jenž se utábořil kolem Všestar a Rosnic. Kol naší vsi Máslojed rozložil se táborem IV. armádní sbor, většinou Maďaři , Rumuni a Slováci, VIII. armádní sbor tábořil od vsi naší na východ k Sendražicům a k Nedělišti.

Kapitola třináctá: Nedostatek vody

Vodou zásobovalo se vojsko od IV. sboru ze studánky "haltýře" v lese Svíbu, jízda a dělostřelectvo musilo koně napájet až v potoku Bystřici, vojsko od VIII. sboru našlo vydatný proud vody ve studánce Fejglově v louce u Sendražic. Též zde musila jízda a dělostřelci s koňmi až do potoka Trotinky dojet a zde je napájet. Četné jízdě u vsi Břízky a Rosnic rozložené bylo s koňmi k nápoji dojíždět až do panského rybníka u Světí, u mlýnka. Byliť následkem parných dnů a stálého odběru vody množstvím pochodujícího vojska studny většinou vyčerpány. V neděli, kdy po celý den vojsko procházelo a mnohé oddíly mněly v naší vsi odpočinek, byly až na dvě studny (naši a studnu hořeního mého strýce Volfa ve statku č. 17 na zahradě stojící), všechny ostatní studny vyčerpány. Voda se tehdá vesměs vážila okovem. Okov dřevěný, měřící 15-20 litrů, upevněn byl na řetěze neb provaze, který se navinoval na dřevěný válec "rumpál" zvaný, na němž při jedné straně u delšího čepu byla připevněna železná klika, pomocí níž se točilo rumpálem a voda se vytáhla. Studna naše je 20 metrů hluboká, a tak se stalo, že vojáci, aby nemusili prázdný okov dlouho dolů spouštět , pustili kliku a okov se řítil prudce dolů, často se utrhnul od řetězu a spadnul dolů do studny okov, řetěz i válec. Přihlížel jsem výjevu v neděli, kterak jeden voják dostal bití od houfu žíznivých vojínů proto, že zavinil, že všechno vodu čerpací náčiní spadlo do studny. Vojáci šli a přinesli náčiní čerpací z jiné studny, kde vody nebylo, a vážili zase. Do naší studny napadlo tolik věder a rumpálů, že se již ani vědro pak potopit a vodu nabrat nemohlo. Když otec se po bitvě ve čtvrtek domů vrátil, musil nejdříve sehnat člověka, jenž do studny vlezl, náčiní kus po kuse navazoval a nahoru se tahalo. Jak otec vyprávěl, bylo ve studni sedma okovů a pět válců rumpálů se řetězy. Sousedi pak přicházeli, aby sobě své věci odnesli. Tak bylo zle o vodu ve všech obcích, kudy vojsko šlo. proto se musilo pro vodu jezdit do potoka, rybníka a vydatných studánek.

Kapitola čtrnáctá: Setkání s bratrancem

Když v neděli 1. července stál jsem s bratrem Václavem a otcem před vraty u několika škopků, hned ráno naplněných vodou, procházeli obcí myslivci. Pojednou vykřikne z řady vojín: "Strejčku!" Otec po hlase poznal synovce a mého bratrance Jana Volfa z Hoříněvsi. otec nabral do nádoby vody a běželi jsme za ním. Leč bratranec ani napíti se v v chůzi nemohl, ač měl velikou žízeň. Byl to 14. prapor myslivců od VI. armádního sboru. Prapor ten ve vsi ani nezarazil, táhl až ke Všestarům, kde se utábořil. Cestou po vsi nám bratranec jen napověděl, vlastně mému otci, jak se měli v bitvě u Náchoda, kde byli na hřbitově na Václavicích, co jich padlo, jak řádí pruské jehlovky. Bratranec Jan Volf byl dne 3. července při útoku na Chlum v Rozběřicích lehce raněn a zajat od Prusů. V noci ze dne 3. na 4. července byl držen ve veliké oplotěné ovocné zahradě mého strýce Volfa č. 17, kde se narodil. Sháněl civilní oblek, aby se mohl přestrojit a utéci, a však ve statku nebyl nikdo doma, a oblek nesehnal. Druhý den byl s mnoha jinými zajatci hnán do Pruska. Tento bratranec Volf, známí jako dlouholetý hoříněvský "policajt", je narozen roku 1840, tedy nyní 86 let starý, a žije v obci Lužanech zdráv a stále veselé nálady. Dle jeho sdělení pochodovalo tehdáž veškeré vojsko v šestistupu, a když myslivci kdekoliv v bitvě z úkrytu stříleli, tedy lepší střelci stříleli a slabší jim vzadu nabíjeli. Lze sobě představiti, jak vojáci byli po dlouhém pochodu v šestistupu po zaprášených silnicích prachem obaleny.

Kapitola patnáctá: Uprchlíci z pohorských obcí

Druhý den po bitvě u Náchoda a Trutnova, ve čtvrtek 28. června, přišlo do obce naší mnoho rodin, uprchlíků z pohorských obcí. Mnohé rodiny se tu zdrželi, přespali po stodolách, kde ještě po vojácích trocha slámi zůstalo, mnoho rodin táhlo ještě dále ke Hradci Králové. Četné rodiny jeli na voze a vedli dobytek s sebou, a vezli si též mouku a málo nejnutnějšího živobytí. Před několika lety sdělil mi p. učitel Kraus, rodák z Dolan u Jaroměře, působící nyní na obecné škole v Jaroměři, že jeho matka často vypravovala, jak na útěku před "Prajzema" u nás se zastavili a pobyli, a také sobě u nás chleba napekla a zde sobě tele zabít nechala.
Hůře bylo o píci pro dobytek. jak již v předu podotknuto, po předchozím suchém roku 1865 nebylo nikde trocha slámy a také mladé jetely toho roku vyschly, takže ani jetele nebyly. Dobytku se musilo sekat zelené žito, nežli směsky vyrostly. Lidé cizí i domácí jezdili sobě nasekati píci na "panské" do Hoříněvsi, kde měli i jetel pěkný. Lidé rozebrali v panském tom dvoře poslední dny před válkou všechnu slámu ze stohů a stodol, a rozebrali si též všechno zbylé obilí ze špýcharu, ano i krávy sobě lidi ze dvora odvedl, k čemuž dál správce pokyn. Správce dvora poslal též ovčáka s velikým houfem ovcí pryč, aby ovce Prajzi nesebrali. Sám pak ujel i s ostatními dozorci. Ovčák dohnal stádo ovcí až do nedalekých Sendražic a zůstal tam s nimi cítě se již bezpečným. Prusové mu však všechny ovce pobrali. Lidé, kteří z panského dvora Hoříněvsi krávy odvedli a prodali dobře pochodili. Kteří si však krávy ty ponechali, byli později soudně k navrácení jich donucováni. Avšak na konec těmto lidem byly krávy ponechány.
Prchající lid přinesl a všade rozhlašoval zprávu, že "Praiz" bere všechny zdravé muže do 45 let věku na vojnu. Zprávě této tak poplašné, leč nerozumné, povětšině bylo uvěřeno, a mladí, zdraví mužové, povětšinou otcové rodin, odešlo i již 30. června a 1. července z domova směrem ke Hradci, zanechavše manželky s dětmi doma. také můj otec, statný šestatřicátník, odešel v neděli, zjednav za sebe k nám svého staršího bratra Jana Volfa z Hoříněvsi.
My chlapci byli jsme po dva dny v neděli a v pondělí stále mezi vojáky. Na polích, na jh a západ kol vsi rozložena byla brigáda Brandensteinova, 12. pluk maďarský, v tom byla polovina Slováků, a 26. pluk samých Italů, pak 27. prapor myslivců, Štýřanů. Starší chlapci vytrhali doma kde jakou zeleninu a nosili ji vojákům prodávat. Vařiliť vojáci menáž, a sice vždy 5 společně v jedné plechové čtyřhranné nádobě. Dříví brali si vojáci po staveních, kde vůbec bylo.

Kapitola šestnáctá: Před velikou bitvou

Bylo v neděli dopoledne 1. července, kdež před našimi vraty zarazil hlouček asi 30 důstojníků, sesedli z koní z šli do našeho domu. Všichni vešli do světnice a žádali matku, zdaž by pro ně měla mléko a chléb. Matka měla ve sklepě kolik krajáčů mléka, a i chléb měla napečený. Nosila mléko a důstojníci si krájeli chléb a brali si sběračkou do hrnéčků a sklenic mléko, z něhož počali prví počali svrchu sbírat smetanu. Když to matka zpozorovala, zkočila a mléko v ostatních krajáčích zamíchala. Když platili, požádal jeden z důstojníků, patrně Festetičuv adjutant, zdaž by mohla matka pro jeho Excelenci prodat pecen chleba, což učinila. To vše pozorovali jsme my, chlapci, stojíce u postele, na níž leželo 11 dvourohých klobouků se zeleným peřím. Bratr zkoušel, zdáž některé péro povolí, ale nepodařilo se mu to. Byl to generální štáb důstojníků IV. armádního sboru ode všech zbraní, s podmaršálky hrabětem Festetičem a baronem Molinárym v čele. tento štáb jel odtud do Nedělišť, kde ubytoval se v zámku. Po celý tento nedělní den 1. července byla ves plná vojska, jež skrz procházelo, jiné v zahradách a dvorcích odpočívalo, jiné docházelo z blízkého ležení v poli, aby si životní potřeby koupilo. Sháněli hlavně mléko, máslo, chléb, uzené maso, zvláště pak slepice a husy. Bylo vidět, kterak tu a tam v zahradách měl voják slepici neb husu za provaz pověšenou a škubal a kuchal ji, aby si ji 3-4 vojíni společně uvařili. Téže neděle přišel k nám do světnice vojín pěšák, Rumun neb Maďar, snad Ital, a nesrozumitelnou řečí matku o něco žádal. Matka jemu nerozuměla, on však stále svou opakoval. Tu jedna z přítomných žen řekla matce, aby jej nechala, že je beztak ožralý. Po těchto slovech hodil voják po ženě otevřeným kapesním nožem, jež v ruce držel. Žena uskočila, a nůž zabodnul se do postele podle mne stojící. My jsme se rozutekli, voják zde zbyl sám, za chvilku pak odešel, ale nůž nechal v posteli vězet. Téže neděle bylo nejhůř o vodu ve vsi. Jen z mělkých studen bylo možno nasáklou vodu čerpat buď hákem, nebo uvázanou nádobou na provaze. Čerpací zařízení bylo všude buď ve studni, buď rozbité. Také do naší hluboké studně spouštěla se putynka na provaze uvázaná, nemohla se však dole potopit pro množství naházeného čerpacího nářadí. Dobytek hovězí se nenapájel, ač parna byla veliká. Většina kočích s koňmi a povozy byla již několik dnů na přípřeži. Až u Trutnova byly povozy z naší obce s vojskem. Jednotliví přihlíželi z povzdálí boji u Trutnova, avšak byli přísně střeženi, aby neujeli. Někteří čeledínové neb synkové přijeli za několik dní po válce, některý přišel bez koní a vozu, jiný si vzal tu a tam ponechané koně s povozem zas jiné a přijel s nimi domů. Můj otec, pokud doma ještě byl, dal na přípřeží jednu kobylu a čeledína, soused Mikulka dal druhou kobylu a vůz a takto se spřáhli. Každý z nich jednu kobylo zapřel, a však musil ji dobře schovat, aby ji vojáci nenašli. U nás byla schovaná na Špýchárku. V tom týdnu ke konci měsíce června ještě se sušila sena. Leč nikdo nedbal, aby seno domů odvezl. Spíše obstála na vzdálenějších kupkách, než doma. Nejen vojsko, ale i uprchlíci skrmili dobytkem, kde co bylo. V tom čase se selo v naší krajině mnoho řepky - olejky - a právě v tom roce byla řepka velmi uroděná, a vše ostatní obilí také. Otec měl jí 5 korců na poli pod zahradou, kterou než odešel, nechal požnout svázat a postavit do řad. Těšil, že namlátí této řepky 50 korců (korec=90 litrů). Když pak po válce zbytky rozdupané řepky svezl a vymlátil, naměřil jen 9 korců.
Mnohem klidnější než nedělní den byl den pondělní, 3. července. Byl to skutečně klid před bouří. Ani z blízkého ležení v polích nedocházelo mnoho vojáků do vsi. Nebylo ovšem již nic k jídlu k dostání, vše bylo snědeno. Podotýkám také, že neslyšel jsem po celou tu dobu války hrát nikde vojenskou hudbu, ač mnohu vojenských kapel naší vsí prošlo, a v poli se svými pluky tábořilo. I lid domácí byl zaražen, nikdo nepracoval, ba ani dobytek ve chlévech nebyl dostatečně obsloužen.
Odpoledne dne 2. července dostala se do vsi zpráva, že "Prajzi" jsou již v Cerekvici. A skutečně týž den dorazil od I. armády pruské, prince Bedřicha Karla, od 7. divize 1, prapor 27. pluku pod vedením plukovníka Zichlinského do Cerekvice. Když matka uslyšela, že jsou Prusové v Cerekvici, vazal nás chlapce, abychom se s ní šli pod zahradu podívat k Cerekvici, zda je uhlídáme. Matka tvrdila, že je vidí za Cerekvicí v poli tábořit, mi jsme však neviděli ničeho, a skutečně byli Prusové tito ve vsi ukryti, aby ušli pozornosti Rakušanů, neb plukovník Zichlinský se velmi strachoval, že za jeho odvahu, přiblížit se s jediným praporem na dostřel rakouských děl, bude těžko pykat. Plukovník Zichlinský, který z věže kostela cerekvického dalekohledem pozoroval pohyby vojska rakouského, netušil, jak klidnou bude míti noc. Ač Rakušané věděli, že Cerekvice je Prusem obsazena, neučinili ani nejmenší pokus je vypudit, nebo znepokojovat.
V ten den v pondělí 2. července v poledne pozval si Benedek do Hradce všechny generály a vrchní velitele armádních sborů a brigád. Celkem se jich tam dostavilo 72. S napětím všichni očekávali, že budou jim dány rozkazy pro zítřejší bitvu, ale byli velmi zklamáni. Benedek jim zdělil, že v tomto položení míní popřáti unavenému vojsku několikadenní odpočinek. Jediný generál hr. Edelsheim-Gyulai, měl odvahu Benedekovi odpověděti "Excelence, zítra máme rozhodnou bitvu." Benedek řekl jenom: "Bude-li zítra moje armáda napadena jen jednotlivými oddíly nepřátelskými, zůstanu zde. Bude-li armáda napadena na celé čáře nepřítelem, budu se nacházet na výšině chlumecké." Když pak v noci docházeli Benedeka stále určitější zprávy o blížícím se nepříteli, nechal zpracovat před půlnocí generálem Baumgartenem, šéfem generálního štábu, nově jmenovaným od císaře toho dne na žádost Benedeka místo generála Krismaniče, bitevní dispozice, jež byly jednotlivým armádním velitelstvím po druhé hodině noční rozdány. Dle nich měl se rakouský osmý sbor postavit od Charbusic ku Přímu, od tu přes Probluz Sasové, od těchto až po silnici hradecko-hořickou X. armádní sbor, od tohoto přes Lípu a Chlum III. armádní sbor, odtud přes Neděliště , Trotinu po Smiřice IV. a II. armádní sbor, a I. a VI. armádní sbor se mají postavit od Všestar ke Dlouhodvorům do zálohy. 1. divize lehké jízdy - 4 pluky husarů - má se postaviti mezi Sendražice a Lochenice, ostatních 5 divizí záložní jízdy, celkem 22 pluků, jakož i dělostřelecké záloha, jež pozůstávala z 240 děl, postaviti se měla za oba sbory u Břízy a kol Rosnic, a měli býti Benedeku samému k dispozici. Tímto postavením armády rakouské od Charbusic po Smiřice utvořen půlkruh v délce 16 km, a na každý jeden metr připadlo 17 rakouských vojínů. Prusů, v jich větším půl kruhu, připadlo na běžný metr 14a1/2.

Kapitola sedmnáctá: Rozhodná bitva u Chlumu dne 3. července

Již den pondělní, dne 2. července, počal se odpoledne chmuřit, obloha zatahovala se lehlými mraky. Slunce již nepálilo. Noc byla tichá, lidé slyšeli proniknout častěji jednotlivé výstřely z pušek. Byly to výstřely na sebe narazivších jednotlivých předních stráží. Starší lidé měli vesměs tušení, a také se od důstojníků a vojáků dozvěděli, že zítra dojde jistě k velké bitvě, a proto buď nespali, anebo spali jen málo. Každý měl starost, kam se schová, neb kam uteče. Ráno dne 3. července, byly jsme i my, děti, matkou vzbuzeny, proti obvyklé době a hned jsme se musili ustrojit. Bylo z rána mlhavo, bez deště, avšak bohatá rosa padla. teprv asi po osmé hodině počal padat zcela jemný déšť, tak jemný, že když jsme jím pak dlouho kráčeli, ani jme nepromokli. Tento deštík trval do poledne, teprv ke 2. hod. se mraky počaly trhat a slunce se počalo prodírat. Po sedmé hodině ranní počal na silnici čilý ruch. Počaly tryskem přejíždět vozy, za chvíli děla. Zděné naše stavení se počalo hrozně otřásat. o půl osmé hodině vypálena byla z rakouského děla od Dohalic prvá rána na pruské hulány, kteří vyjeli ze Mžan, za tehdáž panskou stodolou. Za chviličku kol osmé hodiny pálilo již 40 rakouských děl z "Tumplace" - dnes Rejdiště zvaného - nad Hoříněvsí směrem ku Benátkám a Želkovicům. jiná baterie rak. od Čistěvse pálila přes Bystřici k Dubu, kde jeden granát zabil 4 hulány v blízkosti přibyvšího sem krále pruského. Jiný granát zaryl se před králem, sloup země vyletěl do výšky, avšak střela neexplodovala. Kůň králův se vzepjal do výšky, Bismarck přicválal, vzal koně králova za uzdu a odvezl jej do zadu. z nebezpečí. Současně z děly počaly hrčet celé salvy výstřelů z pušek.

Kapitola osmnáctá: Postavení armád a bitevní rozkazy

Prusové, a sice armáda prince Bedřicha Karla, a III. armáda polabská, stála již o 6. hodině ranní na pravém břehu potoka Bystřice od Cerekvice až na Nechanice, na vykázaných jim stanovištích, kdežto v tu dobu vojsko rakouské všude ještě vykázaná jemu stanoviště zaujato nemělo.
Když totiž v Pruském hlavním štábu se dozvěděli v neděli, dne 1. července o změně postavení vojska rakouského, domnívali se, že Benedek zaujal s armádou svou velmi výhodné, pevné postavení na levém břehu Labe mezi Josefovem a Král. Hradcem. V tom případě měla I. a III. armáda pruská u Pardubic překročit Labe a armádu rakouskou ze zadu obejít, druhá armáda pruská měla překročit řeky Úpu a Metuj a napadnout Rakušany z pravého boku. Když však princ Bedřich Karel, jenž byl ubytován v zámku v Kamenici, v pondělí dne 2. července dozvěděl, že armáda rakouská celá je rozložena v nížině kol Chlumu, a že za zády má dvě velké řeky Labe a Orlici, poslal ordonančního důstojníka do hlavního štábu do Jičína, kam již přibyl ze zámku Sychrova král pruský, aby se bez odkladu, a sice zítra na Rakušany udeřilo. Návrh ten byl v hlavním stanu přijat, ihned zpracován nový bitevní plán, a II. armádě korunního prince pruského v noci poslán rozkaz, aby co možno nejdříve ráno 3. července se vypravilo a zasáhlo v boj. Rozkaz dodán korunnímu princi podplukovníkem hrabětem Finkem z Finkensteina ve 4 hodiny ráno. Cestu 4 a 1/2 míle z Jičína do Dvora Králové vykonal hrabě Finkenstein koňmo za 4 hodiny.

pokračování příště ...