Konečně poklad, aneb cesta do hlubin hledačovy duše
Publikováno: Čtvrtek, 28.06. 2007 - 13:04:16
Téma: Detektory a hledání
Předjaří, krásný slunečný den, teplota kolem 15 stupňů, komáři, mušky a podobná obtížná havěť po zimě ještě nevylezla, prostě ideální počasí na hledání. Mířím do jedné zaniklé vesnice.
Pod terénními hrby tuším základy bývalých domů a hospodářských budov. Zbytky oplocení lemují někdejší zahrady s přestárlými ovocnými stromy. Občas míjím ještě nezasuté studny.
Nálezy nic moc, kromě neskutečného množství šrotu a různého kovového odpadu pouze běžná kolečka, zajímavé snad je, jak se v nich odráží historie tohoto kousku naší vlasti: Rakousko-Uhersko, Československo, polský zábor, připojení k rajchu, komunistický režim...
Po svačině pokračuji v hledání. Jsem zhruba uprostřed louky, když zazní tón, kterému pracovně říkám "hluboký". Označuje obvykle hlouběji uložené větší železo, tak od podkovy výš, v hloubce od 30 centimetrů a níž. Tož tak to zkusím kopnout.
Rozmachuji se krumpáčkem a jáma se utěšeně prohlubuje. Jsem zhruba na 35 centimetrech a pořád nic. Unavený odpočívám, už toho mám za celý den taky dost. Vytahuji pinpointer a prošmatrávám jámu - nic. Zkouším to znovu detektorem - signál. Že by to bylo ještě hlouběji? S krumpáčkem se mi špatně kope, jáma je úzká, musím ji rozšířit. Uf, už jsem na čtyřiceti, pinpointer nic, detektor signál. Není možná, ještě hloub? Vtom se na dně díry kousek půdy propadne. Vypadá to, jako bych se prokopal do nějaké menší nory. Strčit tam ruku s pinpointerem? Co když tam ještě zimuje nějaký slizký tvor? Brr, šáhnout si na užovku nebo zmiji! Po chvilce to zkouším... jo! Signál! Už to není daleko. Vyhazuji hlínu rukama, naštěstí je v té hloubce poměrně kyprá. Narážím na tvrdý předmět, tak copak to máme? Je to kulaté, s uchem... je to jakýsi poklop či víko. Jen aby to nebyla stará poklička, to už se mi taky stalo, ale ne, sahá to hloub, je to nádoba! Ježíšku na křížku, poklad! Před očima mi tancuje vidina hrnce stříbrňáků. Sbohem mincičkáři, vyďobávající komunistické desetníky, stávám se opravdovým hledačem pokladů!
Měl bych zavolat archeology, ale ne, nejdřív se přece musím mrknout dovnitř, co když je hrnec prázdný :-( Z takhle úzké ďoury to nikdy nevytáhnu, takže znovu rozšířit. Velkoryse rozšiřuji výkop, nyní už má průměr skoro metr. Hromada vykopané zeminy roste, obkopávám nádobu a hele, tady je ještě něco. Další poklice. A ještě jedna. No tak depot mincí to asi nebude. Rukama pokračuji v hrabání a odkrývám hrdla tří nádob.
Vypadá to jako konve na mléko. Popadnu jednu za ucho a vší silou zatáhnu. Ani se nehla. Ach jo, budu to muset celé obkopat. Zatímco pokračuji v hrabání, přemýšlím, co tam může být. Nikdo přece nebude zakopávat prázdné konve, to dá rozum. Zrak mi padne na siluetu kostelíka, která se jako poslední zachovalá stavba vesnice rýsuje za stromy, ani ne sto metrů odtud. Už to mám, farář sem určitě ukryl monstrance a svícny, určitě zlaté, přinejhorším stříbrné, cítím se fakt jako treasure hunter.
Nebo tam budou nějaké zbraně, sice nejsem válkař, ale takové pistole, samozřejmě pečlivě zakonzervované vazelínou, taky nejsou k zahození. Konečně mohu konve vyzvednout, uf, to je tíha. A další problém, poklice jsou korozí pevně přichyceny k nádobám. Netrpělivě oklepávám rez a občas zapáčím, dopr..., ohnul jsem si krumpáček. Sakra, já do toho mlátím a co když je tam uložena třeba munice. No, když vypadne granát, tak volám okamžitě pyrotechniky. Po dvaceti minutách snažení otvírám první konev. Vidím nějakou bílou hmotu, aha, asi to zalili voskem, chytré. Dloubu do toho, je to měkké a trochu mastné, to je nějaký tvaroh, či co. Ohromné zklamání, snad bude ještě něco pod tím, prošťourávám mazlavou hmotu kusem větve, ale nic, vykopal jsem prostě plnou konev tvarohu. Já se picnu, tolik práce, taková námaha a nakonec h...o. Rezignovaně buším do dalších konví, jestli přece jen... Ale ne, až na dno samý tvaroh. Krumpáček mi únavou vypadává z rukou a teď to ještě musím zahrabat zpátky, ó jé. Konečně je vše v původním stavu, s hledáním pro dnešek končím, ruce mě bolí tak, že nemohu ani rozšroubovat detík. Jsem pevně rozhodnut, radši si budu rýpat své dírky 10 na 10 centimetrů, protože být treasure hunter je ohromně namáhavé.
Poznámka závěrem: při hledání foťák nenosím, takže fotografie jsem dělal zhruba o měsíc později. Při vyzvedávání konví jsem narazil na trochu bokem uložený, kameninový soudek, který jsem posledně přehlédl. Tipněte si, co v něm bylo. Zase tvaroh :-)
|
|
