DetektoRING - OBVIAM EXITUS (2/8)

Z letargie ho probraly ranní zvuky vesnice. V dálce se ozval kohout, v zápětí další, někde zaštěkal pes, ve stájích se dožadoval pozornosti dobytek. Nikde však není ani živáčka, jen sem tam se někde pohne záclonka v okně.

Ustupující "vítězná" armáda, známá svými zvěrstvy, navíc usazená v jejich vesnici, nevěstí nic dobrého. Z jednoho domu vychází rozespalý muž s plechovou konvičkou v ruce. Zůstává celý zkoprnělý stát na zápraží a s němým údivem zírá na rotmistra, kterého má sotva dva kroky před sebou. V mžiku se ale vzpamatovává a mizí zpátky v domě. Zřejmě vše zaspal a teď nic nechápe.
Schliemann dlouze nasaje okolní ranní vzduch a povzdychne si : ,, Alespoň to kafe tu mohl nechat." Mávne nad tím rukou a raději zaměří svůj pohled na okolí návsi, kam rozmístil své muže.
Dva z nich se opírají o zábradlí lávky přes protékající potok. Jeden spokojeně pokuřuje a druhý se na něm snaží vymámit nějakou tu cigaretu za něco, co kdysi mohla být čokoláda. Na druhé straně náměstíčka u ústí boční uličky stojí rozkročen další z nich, vykonávaje tělesnou potřebu u dřevěného plotu.
,,Idioti !" zařve rotmistr ,,být tu partizáni, tak je do minuty po vás...po všech !" a ústím samopalu opíše vzduchem široký oblouk.
,,Všichni na svá místa a místo do vody se raději čumte po okolí. Strašně nerad bych někomu vysvětloval, proč zrovna Váš mozek teče po téhle silnici. Jdu se ještě podívat na ty dva cucáky za vsí. Doufám, že nechrápou. " procedil naštvaně skrz zuby a unaveným krokem se vydal do táhlého kopce přes celou ves k blízkému hájku.
Březový háj nad vsí nebyl lesem v pravém slova smyslu. Spíše šlo o shluk několika bříz, náletových křovin a nesečené trávy. Tento porost skýtající výborný úkryt pro zvěř nyní posloužil ke stejnému účelu dvěma chlapcům v tmavých uniformách.
Ralf s Hansem se celí zkřehlí krčili v trávě a ani náhodou by je nenapadlo zamhouřit oka. Vždyť konečně se něco děje. Konečně dostali pořádný úkol a ne jen hlídání proviantu. Vždyť na nich vlastně závisí životy ostatních vojáků ve vsi... lákavá představa pro válkou nepoznamenané kluky. Nic nedbají na ranní chlad, který se dere do zvlhlých uniforem. Od úst jim jde pára a sráží se na hlavni mauseru u jejich boku.
,,Ralfe...slyšíš mě?...hej, vzbuď se" řekl Hans a dloubl kamaráda loktem.
,,Co je, já nespím. Jen jsem byl na chvíli doma. Víš, všechno tady kolem....myslím to ticho, ranní chlad i to šustění uschlé trávy mi připomíná časy, kdy jsem chodíval s otcem do obory na srnce. " s povzdechem prohodil Ralf.
,,Ty už jsi někdy střílel do živého...to já ještě ne."
,,Jen na vysokou u nás v panství. Ve válce jsem si ještě taky nevystřelil, a abych pravdu řekl, nevím jestli bych byl schopen někoho zabít. Střílet na zvěř to je pro mne celkem normální...prostě jen zamíříš, stiskneš kohoutek a jelen se poroučí k zemi. Ale s lidmi...s lidmi je to jiná, na to asi nemám žaludek." pronesl s vážnou tváří Ralf.
,,Tak to tě můžu uklidnit, protože podle Fürera jsou bolševici zvěř, kterou je potřeba vyhubit....zvěř jak zvěř....to já bych neváhal. Jsi Rus...pif paf a hotovo. " ušklíbl se Hans a pokračoval: ,,Jenomže tady se nic takového nestane. Rotmistr zakázal střílet a přes to nejede vlak. Kdyby bylo po mém, tak se s nikým nemazlím. " řekl a namířil před sebe palec s ukazovákem:,, Prásk a o jednu vdovu za Volhou víc."
Mezitím již slunce vykouklo nad okolní kopce, rosa začala opadat a vzduch se pomalu ohříval. Ranní šero bylo tu tam a kluci se mohli konečně podívat po okolí a pohledem sklouznout dolů do vsi, odkud před pár hodinami přišli. Viděli v údolí vesničku s náměstíčkem, klikatící se potůček a chalupy rozházené po okolních svazích. Také si určitě všimli pár vojáků ze stejné armády, hlídkující ve vsi, obvzláště pak postavy rotmistra s automatem na rameni, jak stoupá do kopce cestou mezi domy směrem k jejich předsunuté pozici.
,,Hele...kontrola jde. Za pár minut je tady. " prohodil Hans a obrátil se dozadu k Ralfovi. ,,Ticho a poslouchej." sykl na kolegu Ralf.
,,Co je.Já nic neslyším."utrousil Hans.
,,Ssst...teď zase...slyšíš?...to je motor. Něco sem jede. Třeba jsou to naši. "s nadějí v hlase pronesl Ralf.

konec 2.části