DetektoRING - Svátostky - co o nich víme?

Všichni máme jistě radost, když se nám poštěstí vydolovat z matičky země nějakou minci, medaili či odznáček. Mě ale nedávno potěšila „svátostka“, nalezená poblíže staré polní cesty.

Vlastně – to, že je to svátostka jsem nejprve pouze odhadoval, a to podle oválného tvaru toho kousku kovu“. Ražba na „té věci“ nebyla totiž téměř rozeznatelná. Zatímco se nález „maceroval“ v olivovém oleji a postupně se mi dařilo znovuobjevovat vyražený motiv, pokusil jsem se vyhledat nějaké obecné informace k těmto (mnohdy krásným) artefaktům.
Získat nějaké ucelené pojednání o „svátostkách“ je ale problém, zdá se, že k této problematice nebyla zatím zpracována žádná ucelená (obecná) práce anebo jsem ji nedokázal najít. Informace jsou poskrovnu roztroušeny na různých internetových stránkách, většinou však v podobě zveřejněných fotografií a bez doprovodné a dostatečné informační podpory. Jako příklad mohu uvést nám všem známé webové stránky Národního památkového ústavu, správy státního zámku Arcibiskupského zámku a zahrad Kroměříž, kde je uveřejněna část Numismatické sbírky olomouckého arcibiskupství, která obsahuje i fotografie různých druhů svátostek, bohužel také bez jakéhokoli popisu, resp. bližších informací k samotným svátostkám.

Katalog najdete zde: http://coins.azz.cz/mainsearch.php?GroupID=13&lng=1

Dovolte mi, abych se s vámi podělil alespoň o to minimum informací, které se mi podařilo zjistit, a budu velmi rád, pokud se vy, kdož o „svátostkách“ máte hlubší znalosti, zapojíte a text doplníte či opravíte nepřesnosti.
Velmi zjednodušeně řečeno jsou „svátostky“ malé medaile náboženského charakteru. Často mají kulatý nebo oválný tvar, vyskytují se však i ve tvaru kosočtverce či je jejich tvar komplikovanější. Obvykle jsou opatřeny očkem pro zavěšení. V 17. a 18. století byly svátostky raženy (i odlévány) především v Itálii a Německu, odkud se vyváželo jejich velké množství, určené převážně pro benediktinské kláštery sídlící na území dnešního Rakouska a Bavorska. Svátostky byly raženy nejprve jako jednostranná „medaile“, později do tenkého plechu jednostranně jako rub a líc, který byl poté spojován drátkem do jednoho celku. Nejsou, až na výjimky, datovány. Nápisy jsou nejčastěji situovány po jejich obvodu. Nejčastěji (pro možnost dostupnosti i nemajetným věřícím) bývaly, resp. jsou i nyní, raženy z obecných kovů (hliník, mosaz, měď). Známé jsou však i ražby ve stříbře a zlatě.
Původ „svátostek“ souvisí s náboženskou tradicí, s povinností věřících putovat k místům, která jsou pro konkrétní náboženství významná. Jde o cestu (putování) na významné, památné a posvátné místo, která je výrazem touhy přiblížit se Bohu za účelem posvěcení. Pouť na takové místo má posilovat poutníka ve víře; součástí poutě by mělo být vždy přijetí svátosti (svatá zpověď, svaté přijímání). Poutník měl především usilovat o povznesení svého ducha k Bohu, a tím i o očištění své duše od starostí všedního života. Pouť je považována za další stupeň duchovního vývoje poutníka. Poutě se konaly již dávno ve starověku a jejich tradice přetrvala i v dnešní době. V naší oblasti je nejrozšířenějším náboženstvím křesťanství, proto se krátce zmíním o pouti křesťanské.
Její konání má oporu např. již ve Starém zákoně, kde je každému izraelitovi, staršímu 12-ti let, přikázáno třikrát ročně podniknout cestu (pouť) do jeruzalémského chrámu. Ve starověku se nejčastěji putovalo do Palestiny a Jeruzaléma (Betlém, Nazaret, Golgota, Boží hrob atd.). Cílem jiných poutí byla většinou místa spojená s životem a smrtí apoštolů, mučedníků a svatých (hroby sv. apoštolů Petra a Pavla v Římě, hrob Sv. Jakuba ve španělském Santiago de Compostella, poutě do francouzského Tours k hrobu Sv. Martina aj.). Na území dnešní ČR se nachází přibližně 350 poutních míst (v Čechách cca 150, na Moravě 100 a ve Slezsku také 100 poutních míst). Velmi významným poutním místem je Velehrad, místo působení Sv. Cyrila a Metoděje, a dále řada míst, která jsou zasvěcena Matce Boží Panně Marii.
Věřící si velmi často chtěli uchovat upomínku na vykonanou pouť a na konkrétní poutní místo, proto si domů odnášeli různé drobnosti (kamínky, hrst zeminy). Později, s nárůstem počtu poutí (největší nárůst poutí je zaznamenán v době baroka a souvisí se vznikem nových, menších poutních míst) se tento zvyk zkomercionalizoval. Na poutních místech se začaly prodávat votivní dary a upomínkovými předměty, vážící se k tomuto místu. Mezi nejprodávanější artikl patřily drobné kovové medailonky s vyraženým znakem nebo podobiznou poutního místa – tzv. „svátostky“ (používán také název agnostky), svaté obrázky s vyobrazením poutního místa nebo s podobiznou jeho patrona. Svátostky nosili věřící na těle, přišité k oděvu či klobouku, byly často zavěšovány na růžence a často byly i přibíjeny na zárubně dveří stavení a chlévů. Byly také ukládány do schránek uložených v kostelních věží, zámků a jiných význačných budov jako ochrana před živly. Svátostky byly vkládány do hrobu spolu se zesnulým.
S nástupem osvícenství, rozvojem exaktních věd a příchodem nových myslitelů dochází k úpadku poutnictví. Mezi důvody, které vedly vrchnost k omezování a zakazování poutí, patřily mimo jiné i prohřešky proti morálce (poutníci se věnovali pití v místních hostincích, zaznamenána byla i vyšší porodnost v období následujícím po konané pouti). Déletrvající poutě také snižovaly počet pracujících. Velké omezení počtu konaných poutí a procesí, zrušení jezuitského řádu či kontrolu klášterních statků přinesly zejména reformy císaře Josefa II. Ale to už je jiná kapitola i našich dějin.