nám napsal(a): Sníh.
Poletuje všude kolem mě a hnán prudkým větrem bodá do obličeje, pouze částečně ukrytého za límcem bundy. Ticho ruší jen skučení větru a nárazy vloček do nasazené kapuce. Je zima.

Mráz štípe do tváří mokrých od roztátých vloček sněhu. Pára stoupající od úst se sráží na šále, kde vytváří ledové květy. Je pozdní večerní hodina, ale není černočerná tma, ale ta bílá, tajemná.

Přes vířící vločky sněhu je vidět daleké okolí. Teplé světlo civilizace pomalu mizí za mými zády. Pospíchám. Nevím proč, ale spěchám bílou plání vzhůru do svahu. Nohy se boří ve sněhu a tam, kde namrzlá krusta nevydrží moji váhu, propadám se až nad kolena a jen těžko se vymaňuji z mrazivého obětí ledového peří.

Dech se krátí a zimu střídá horko. Jsem stále, jako magnetem přitahován k pláni. Několikrát padám, ale ihned se zvedám a prodírám se sněhem dál. Míjím první linii valů, pak druhou. Zbývá mě již jen pár metrů do příkré stráně. Na chvíli se zastavuji, neboť již těžce lapám po dechu. Posledních pár metrů spíše lezu po čtyřech než jdu. Normálně jít se nedá. Jsem celý od sněhu, který tak příjemně chladí. Ještě dva kroky a rovná planina se zjevuje před mými zraky. Zhluboka dýchám a sněhem, křupajícím pod nohama se blížím k okraji původního posledního valu. Otáčím se, hledím do tmy a ….

A nevidím nic, necítím nic. Slyším slova. Cizí, mě absolutně neznámá slova v divném jazyku. Blízko, blizoučko. Otevírám oči. Vedle mě nikdo. Ale hlas dále předává netečnému sněhu své dávné poselství. Můj hlas!

Jsem při plném vědomí a stále mluvím tím neznámým jazykem. Cítím ohromnou sílu. Nemám strach. Není proč. K mému nosu náhle zavane vůně dřeva. Jsem již zticha. Mé mumlání zčista jasna ustává. Zůstává jen euforie a silná vůně hořícího dřeva v mé těsné blízkosti.

Vidím zřetelně místa, kde hořely ohně. Mnoho ohňů na celé plošině. V tuto chvíli jsou to již jen ohraničené kruhové útvary pod sněhem. Nevím, jak to mohu vědět. Mám jen neotřesitelnou jistotu. Otáčím se k lesu, kde doufám spatřit člověka. Člověka v dlouhé bílé róbě. Nic. Nevidím nikoho. Nikdo nepřichází. Stále však cítím kouř z dávno vyhaslých ohňů, který ně štípe v nose. Dnes jsem neměl vidění jako minule. Jen jsem na okamžik zavítal jinam, do jiné dimenze. Cítím to, vím, že jsem tam byl, přesně v místech, kde jsem stál, ale ne dnes, ale tenkrát. Tenkrát dávno, pradávno. Nevím, jak dlouho. Do paměti se vryly jen ty ohně a taky nekonečný proud slov, ztracený v hlubinách větrné smrště při mém procitnutí.

Zůstal ve mně pocit absolutního klidu a radosti. Neskutečně intenzivní. A taky pocit prožitku, který jsem si však nezapamatoval. Něco jsem mohl mít, něco jsem držel ve svých rukách. Bylo to na dosah. A bylo to krásné. Přesně, jako sen, sněný ve vánici na troskách starého hradiště.

Pojednou jsem se začal cítil sám. Samotinký ve sněhové bouři daleko od civilizace. Bylo mě smutno a tesklivo, ale přetrvávala i ona euforie. Věděl jsem, že jsem přišel pozdě. Letošní svátek slunovratu  připadl na 22. prosince. A dnes bylo 24. prosince. Štědrý den.

Nezbývá, než to zkusit zase za rok. Dvacátého prvního prosince, až se slunce začne přibližovat k naší zemi. Doufám, že uvidím planoucí ohně a ne jen spálený a chladnoucí popel.
Nasazuji si kapucu na rozpálené čelo a pádím ze svahu za občasných kotrmelců tam, kde se v dálce občas ve sněhových poryvech objevují hřejivé paprsky světla ze svátečně oděné vesnice. Přesto nezapomenu otočit hlavu na hranici tmy a světla a pohlédnout nazpět k hradišti. Cítím energii, kterou toto místo v sobě uchovává. Propadl jsem tomuto místu. Opět tam půjdu, v zimě, v létě, mnohokrát. Doufám a věřím, že mě bude znovu dopřáno spatřit to, co je nenávratně zaváto prachem a závojem jednostranně kráčejícího času.

Přebíhám můstek přes potok a pospíchám domů, k osobě mému srdci nejdražší, která čeká, než se vrátím z večerní výpravy, abychom spolu oslavili Vánoce. Svoji ženu vnímám ještě dřív, než vcházím do domu. V tuto chvíli cítím štěstí, radost a lásku o mnoho intenzivnější, díky hlubokému prožitku tam venku, ve vánici na místě, kde větvičky jmelí a nazdobené jehličnaté stromky krášlily obydlí dávno, dávno před tím, než se zjevila Betlémská hvězda.