nám napsal(a): Léto r.1620. Slunce bylo teprve na počátku své denní pouti, když jednou z bran královského města Olomouc vyjížděl plně naložený vůz, krytý plachtou a tažený párem volů. Na kozlíku seděl postarší zavalitý muž, zahalený do tmavého pláště, který ostře kontrastoval s vysokým španělským límcem na jeho masitém krku.

Široký černý klobouk se stříbrnou sponou uprostřed chránil dobře před deštěm, který se začal zvolna snášet z oblohy. Vedle něho seděla drobná mladá žena, celá zahalená do šedé přikrývky, chráníc se tak před deštěm a dotěrnými pohledy stráží u brány. Muž popoháněl zvířata k rychlejší chůzi, jen aby už byli co nejdál.
Dvojice lidí, co takhle kvapem opouštěla bezpečí hradeb Olomouce byl soukenický mistr Jan Krška se svou mladou ženou Alžbětou.
Muž moc dobře věděl co dělá. Když to půjde dobře, odpoledne bude u Přerova. Kupčíci v krčmě mu poradili, kudy se dá přebrodit Bečva, aby se vyhnul placení mýta na mostě pod přerovským hradem. Odtud honem na Kroměříž, Hradiště a dolů do Rakous k bratrovi. Mohl sice použít lepší cestu na Tovačov, ale ten již minulý rok padl do rukou stavovských vojsk. Na vydrancovaném zámku sídlila posádka vzbouřenců a nebylo radno tudy projíždět kupeckým vozem, natož pak s ženskou osádkou.
Déšť nepřestával a tak hned za první vsí u Olomouce, poslal ženu dozadu pod plachtu a sám schoulený na kozlíku poslouchal kapky, jak bubnují na klobouk a přes okraj stékají v provázcích na kolena. Ten déšť mu způsoboval vrásky na čele. Věděl, že kolem poledne dorazí k prvnímu ze dvou kopců, které mu stojí v cestě, ale snad si s tím nějak poradí.
Začalo se pomalu vyjasňovat, ale muž to vůbec nevnímal. Tak byl zabrán do svých myšlenek.
Čert aby to všechno spral. Budiž proklet den, co se nechal přemluvit svým tchánem, taktéž soukenickým mistrem Petrem Buškem, aby se přestěhoval i se ženou z rodné Jihlavy a vešel s ním v společný obchod do Olomouce. Po dva roky vše klapalo, jenom dům na náměstí byl kvůli půjčce v zástavě u lichváře, ale obchody šly slibně a tak se čas jeho úplného vykoupení rychle blížil.
Události posledních týdnů však obrátily vše vzhůru nohama. Na jedné straně odbojné české stavy a na druhé Ferdinand II se svou armádou v jejímž čele stojí Maxmilián Bavorský. Tchán sice tvrdil, že jde jen o zájmy šlechty a ta se s panovníkem jistě dohodne, tak že se nás to ani vlastně nijak nedotkne.Předevčírem však přišla z radnice zpráva, že polský král Zigmund III posílá tlupy kozáků přes Slezko a Moravu Maxmiliánovi ku Praze na pomoc. Cestou prý loupí a vraždí vše živé a města se jim vzdávají jedno po druhém. Olomouc jistě nebude výjimka, vždyť kdo by si chtěl proti sobě pohněvat císaře. Tu noc se tchánovi udělalo zle a do rána skonal na mrtvici. Aby toho nebylo dost, lichvář také utíkal a chtěl své peníze, nebo dům prodá. Tak jsme přišli o střechu nad hlavou. Zůstalo jen sukno v rolích, co je ve voze. Tržní a jiné listiny skončily za nekřesťanské peníze v úschově u žida, než se vrátí zpět a začnou znovu. Dobré jméno zde má a s pronájmem krámu jistě také nebude problém. Peníze a vše cenné manželka pečlivě rozdělila do dvou váčků. V prvním byly peníze a rodinné cennosti, ve druhém zbytek stříbrňáků a pečetní prsten s obchodní značkou. Vůz zrovna míjel pomezní hvozd dvou knížectví, když Jana napadly ty nejčernější myšlenky. Co když nás na cestě v této nejisté době přepadnou. V lepším případě okradou a v té horší pošlou za tchánem na onen svět. Rozhodnutí přišlo stejně rychle jako myšlenka. Ano, ukryje zde jeden váček se stříbrňáky. Zbytek peněz se šperky jim jistě na cestu bude stačit. Až se vše uklidní a oni se budou vracet zpět od bratra, měšec si zase vyzvednou.
Zastavil povoz a rozhlížel se kolem. Nikde nikdo a tohle je to správné místo pro úkryt. Pomezní kámen jako poznávací bod a dubina určující hranici, je přímo stvořená k uschování peněz. Stačí si jen vybrat strom a spočítat kroky ke kameni. Jak prosté. Za chvíli již zase seděl na kozlíku, popoháněl zvířata a vzpomínal na bratra.Pozná ho ještě vůbec...?
Po událostech na Bílé Hoře sedl na země České válečný mor v podobě 30.leté války. Během této války zahynulo, nebo bylo rozprášeno po Evropě 3/4 obyvatel českých zemí. Jan s Alžbětou se pro ukryté cennosti nikdy nevrátili...
Od těchto událostí uplynulo takřka 400 let. Zemí se mezitím prohnala další spousta válek a lidských utrpení. I tvář krajiny se v průběhu staletí měnila. Staré, klikatící se kupecké cesty byly narovnány asfaltkou, brody zničila regulace řeky. A dubina? Tak ta z větší části vzala za své při kolektivizaci zemědělsví v 50. letech. Zůstal pouze úzký pruh někdejšího pomezí. Jen ten hraniční kámen je pořád na svém místě. Jak že to ten mistr Jan říkal? Třicet kroků západním směrem pod takovým mladým doubkem.....

 Náš koníček nám dovoluje snít...krásně snít. Oddělme však zrno od plev. Nechť tedy hovoří fakta. Tento slepenec mincí i s prstenem byl nalezen v místech které jsem popsal. Zlomek s mincm. značkou je Praha-Hübmer - Působil v Praze někdy od r. 1611 - 1630 (+- možná jsem se o nějaký ten rok seknul), tedy nejspíš  mince Ferdinanda II.
Jan s Alžbětou pochopitelně nikdy neexistovali, ačkoli.....kdo ví, kolik takových Alžbět a Janů si v nejistých dobách uschovalo své cennosti do země, aby si je již nikdy nevyzvedli.
Čekají tam stále a čekají na Vás pánové a dámy