nám napsal(a): Seděl sám u blikajícího ohně a jeho tvář zjizvená po mnoha bojích se zachmuřeně dívala do dáli. Vypadal jako socha a nebýt ruky která bezmyšlenkovitě jezdila po jílci meče mnohokrát zbroceným krví,mysleli byste že už není mezi živými, byl to Švéd a žoldák.

Hans jak se voják jmenoval,přemýšlel o bitvě která se blížila každým dnem. Smrti se tento ostřílený a v mnoha bitvách kovaný voják nebál, ale času a ubývajících sil se bál více než nepřátel. Jeho vzpomínky bloudily v jeho dalekém rodném kraji,kde zanechal své nejbližší. V hlavě mu pomalu uzrával plán, že příští bitva by měla být jeho poslední a návrat k rodině to nejlepší co by za posledních pár let měl udělat.
Psal se rok 1645 a on a jeho druhové ve zbrani táhli na Brno. Jejich prozatímní ležení se rozkládalo v jedné z mnoha roklí kterými byla Vysočina protkána. Jeho nynější největší starostí bylo,co ze žoldem který ho tížil za opaskem v koženým váčku. Jako skušený voják věděl, že v bitvě se může stát cokoliv a nemínil o své peníze přijít. Nepsaným pravidlem před bojem bylo uschovat své nejceňější věci na bezpečném místě, které by posléze našel a své věci v pořádku vykopal. V tom mu zrak sklouzl na skálu co se nedaleko vypínala nad obzorem. Noc se blížila, ale rozhodnutí ještě dnes uschovat své cennosti ve skále kterou zahlédl ho nemohla za žádnou cenu odradit. Opatrně se rozhlédl a pokradmu se vytratil z ležení, aniž ho stráž zpozorovala.
Při příchodu k majestátné skále se mu prudce rozbušilo srdce: to je to pravé místo jako úkryt. Váček s penězi uschoval na jejím vrcholu v těžko přístupném místě nad propastí v úzké puklině. Tady příběh Hanse končí,ale začíná jiný.

Píše se rok 1982 a po skále se prohání parta asi desetiletých kluků z nedaleké vesnice. Předhání se kdo vyleze první až na vrchol. Vyhrává jeden z nich,říkají mu Jarda. Jara chvílí šmejdí po vrcholu a najednou v úzké puklině nahmatá nějakou látku nebo něco podobného. Pomalu vytahuje ruku a nevěří svým očím,v prudkém slunci se něco zaleskne. Překvapeně se dívá jak se z pukliny sypou stříbrné mince a padají dolů do propasti. V ruce mu zůstal kožený váček ze zbytkem mincí. Volá na své kamarády a po ukázání nálezu se jeden odvážný spustí pro mince na dně rokle. Tady končí příběh číslo dva.

Píše se rok 2009 a já jedu na návštěvu ke svýmu kámošovi na chlastačku na jeho chalupu. U běžnýho kecání taky došlo na hledání s detektorem. Pověděl mě onen příběh z jeho mládí,no aco byste řekli, sbalili jsme se a hurá na na lov. Po ukázání oné rokle jsem šel na věc a asi po pěti minutách našel stříbrnou minci,to začíná dobře říkám si v duchu,ale bohužel taky poslední. Marně jsem potom přemýšlel proč jenom jednu. Vysvětlení bylo jednoduché: tahle byla zapadlá mezi dva kameny a ty ostatní asi kluci dohledali před lety asi všechny.
Ale i tak sem byl max. spokojenej,mince je nádherná a zdobí moji sbírku.
Ten příběh se mohl odehrát stokrát jinak,ale pointa je pravdivá a mýmu kámošovi se to opravdu stalo.

Duran.