nám napsal(a): Probouzející se ranní krajinou pomalu postupovala kolona ruských vojenských aut. Poslední stanoviště opustili před několika hodinami, ale zatím nenarazili na žádný odpor.

Podle informací z osvobozených vesnic, opustili Němci tuto oblast v průběhu uplynulé noci. Dokonce se podařilo zajistit a zneškodnit jeden nepřátelský konvoj dřív, než vůbec vyjel.
V předvoji této kolony jede i terenní GAZ, jehož posádku tvoří mladičký řidič a na sedadle spolujezdce se přidržuje madla sotva čtyřicetiletý muž v zaprášené uniformě s kapitánskými výložkami.
Onen muž, Valerij Olegovič Magnickij je jedním z těch, co prožili válku takřka od prvního výstřelu a je opravdu málo bojišť východní fronty, na která by nevstoupil. Hnal nacisty přes půl Evropy až sem. Dá-li bůh, za chvíli to skončí a on zase uvidí svou ženu Valentinu se synkem Sašou, které nechal doma v Moskvě. Bože, jak už je to dlouho co je pryč a přesto je to jako včera. Na poslední den před odjezdem na frontu nejde zapomenout. Mlčky se ruku v ruce procházeli po Bagratince a malý Alexander honil v parku motýly...
Gazík mezitím dorazil na vrchol kopce a posádce se otevřel nádherný pohled na okolní svahy, střechy další vesničky v údolí a hlavně na břízový lesík v popředí. Kapitán dal rukou povel k zastavení, vystoupil z auta a popošel několik kroků dopředu, nejenom proto, aby protáhl zdřevěnělé nohy, ale aby se hlavně potěšil z okolní scenérie, která mu tolik připomínala jeho domovinu. Všude bylo dokonalé ticho a to ho přinutilo, aby se zastavil a naslouchal zvukům přirody. Ano, to je to co nyní potřebuje. Minutu ticha na jeho rozervanou mysl.
,,Co se stalo soudruhu kapitáne. Proč jste se zastavil?" ozvalo se náhle za jeho zády. To řidič zpozorněl.
,,Nic,nic...vše v pořádku, jen se tak dívám a přemýšlím." odpověděl kapitán a dál pozoroval okolí. Náhle se mu zdálo, že se v lesíku něco pohnulo. Že by zajíc? Ale ne, hýbe se to pořád a teď..ano a teď slyší i řeč.
,,Worauf wartest du noch...Schießen!...mein Gott" slyší útržky hovoru.
Proboha ne! To jsou němci. Jednou rukou dává výstražný signál řidiči, druhou sundává samopal a už sype dávku olova mezi břízy, když v tom mu do prsou vrazí něco strašně silného a horkého. Něco co ještě neznal a co ho dokázalo srazit na kolena. Něco co už viděl mnohokrát, ale nikdy nezažil. Padá obličejem k zemi a lapá po dechu. Nemůže dýchat, něco teplého a hustého mu ucpává dýchací trubici. Kolem sebe slyší střelbu, která se však od něj vzdaluje, ikdyž jeho řidič pálí dávku za dávkou vedle něho. Svět se mu rozprskl do stovek bílých bodů, které však jeden po druhém rychle zhasínají, až vše kolem pohltí prázdnota....
Rotmistr Schliemann míjel poslední domy ve vsi, když uslyšel střelbu.
Sakra, kluci pitomí, to si s nimi vyřídím. Běží kolem posledního z domů, zastavuje u ohradní zdi a opatrně nahlíží přes roh. To co vidí, mu bere dech.Ralf s Hansem se pod palbou snaží dostat z lesíka, do kterého prší déšť střel ze dvou, pěti...ne, deseti ruských samopalů. Zakleká a pálí na horizont, aby na sebe nalákal pozornost a dal chlapcům šanci k záchraně. Rusi střelbu opětují takovou silou, že je nucen se stáhnout. Pádí co může zpět do vsi. Ví, že tohle je předem prohraný boj. Vbíhá na náměstíčko právě v okamžiku, kdy poslední z jeho vojáků přelézají zadní čelo Blitze. Fritz už má nastartováno a pomalu se rozjíždí, když se rotmistr chytá plachty a několik pohotových rukou ho vtahuje dovnitř na korbu. Někdo zabouchal na kabinu řidiče a náklaďák se prudkým trhnutím vpřed vydává do bezpečí.
,,Díky, jste všichni v pořádku? Ale...kde jsou kluci, myslel jsem, že běží do vsi." říká s hrůzou v hlase rotmistr.
Odhrnuje plachtu, vylézá za jízdy na zadní hrazení, přidržujíc se střešního nosníku a vyklání se jak jen to jde. Auto se prudce naklání ze strany na stranu, studený vítr smíchaný s prachem cest mu vniká do hrdla a přivřených očí . Nic z toho ho však nemůže odradit od toho, aby nalezl své dva svěřence, které tu zanechal.Spatřil je téměř okamžitě. Peláší chmelnicí jako štvaná zvěř s lovci v patách. Ví, že jim nemůže pomoci, utíkají jiným směrem, než oni jedou. Poslední, co ještě zahlédl, než ho opět čísi ruce vtáhly zpět do vozu, je druhá skupina ruského vojska, ke které Ralf s Hansem směřují, aniž by o nich vůbec tušili. Usedá na lavici a nepřítomně hledí poodhrnutou plachtou na vzdalující se vesnici. Ani neví, jak se jmenovala. Co však ví s určitostí je fakt, že Ralf s Hansem mají k Bohu blíž, než si jejich mladá mysl vůbec kdy dokázala představit...