nám napsal(a): Jak na houpačce si museli připadat obyvatelé oné vesničky v centru Hané.Ještě se nerozptýlil kouř z německého ,,dieselu", a už tu měli ruský ,,нефть".

Všude plno ruských vojáků a techniky.Většina aut jen projížděla mizíc v oblacích kouře a prachu.Jiní však zůstávali. Někteří se rozptýlili po chalupách, pár se jich shromáždilo na náměstíčku kolem gazíku s ležíci postavou. Opodál, přímo uprostřed náměstíčka klečeli s rukama nad hlavou a hlídáni rudoarmějci dva mladíci ve špinavých uniformách Hitlerjugend.
,,Ralfe, co s námi chtějí udělat....slyšíš?"
,,Já..já nevím Hansi. Kdyby nás chtěli zabít, už by to udělali."
,,Myslíš, že nás nechají žít?"
,,Tихо!" zařval na ně jeden ze strážců a na důkaz, že to myslí vážně, natáhl samopal.
Kluci zmlkli a s hrozným strachem v očích pozorovali dvě osoby, které se odlepily od gazíku a nyní mířily k nim. Jeden byl mladý důstojník v dlouhém vojenském kabátě, druhý měl na výložkách hodnost staršiny. Postavili se před mladíky, důstojník se rozkročil, dal si ruce za záda a zařval na ně rusky:,, Cколько вас здесь и другие солдаты где? Hо быстро !"
Ralf s Hansem se třásli strachy. Vůbec netušili, co s nimi bude a hlavně tomu důstojníkovi nerozuměli ani slovo.
Ten se podíval na staršinu a pokynul hlavou směrem k chlapcům. Staršina si odkašlal a začal na ně mluvit němčinou s ruským přízvukem:,,Poručík se ptá, kde jsou ostatní vojáci a kolik jich je. Ale rychle, rychle!"
Kluci se na sebe podívali a Ralf vzápětí odpověděl:,,Ale my jsme tady sami. Všichni už jsou pryč a nás tady nechali...opravdu. Přijeli jsme autem a už tu žádné nestojí. "
Staršina pokýval hlavou, jako že rozumí a začal překládat do ruštiny. Důstojník si ho poslechl do konce, pak se obrátil zpět k zajatcům:,, Hm... неужели? Kто стрелял на нашего капитанa! " řekl a kopl klečícího Ralfa do obličeje. Ten se skácel k zemi, zakrývajíc si rukama hlavu. Na to se sklonil k Hansovi a s úsměvem na rtech pokračoval:,,Kак он помрет, вы будете убиты! Понимаете?"
Potom se narovnal a pokynul staršinovi.
,,Poručík se ptá," začal staršina překládat ,, kdo střílel na kapitána. Jestli zemře..budete zastřeleni".
,,Já..já ne, to asi Ralf, ale mi ho nechtěli zabít. Prosím... nechte nás žít, nestřílejte. "vzlyká Hans a po zaprášené dětské tváři se mu koulí slzy velké jak hrachy. Podíval se na kamaráda, ale ten se stále svíjí na zemi, rukama si zakrývá tvář a skrz špinavé prsty mu v pramíncích stéká krev z přeraženého nosu.
,,Ralfe vstávej, proboha dělej, nebo tě ukope." volá na něj Hans, stále klečíc s rukama nad hlavou. Ten se pomalu zvedá na kolena, jednu ruku zdviženou a druhou si zakrývá zkrvavenou tvář. Je očividně zmaten a vůbec nechápe, co se kolem něj děje.
Od auta se zraněným kapitánem se k zajatcům volnou chůzí blížil postarší muž s páskou zdravotníka na ruce. Stoupl si před velitele, zasalutoval a rusky něco povídal. Kluci, stále ještě klečící se zdviženýma rukama hltali každé slovo rozhovoru, ikdyž ničemu nemohli rozumět. Věděli, že nyní se hraje o jejich život a pokoušeli se alespoň z mimiky a tónu hlasu zjistit, jak na tom jsou. Důstojníkova tvář zbledla a když doktor odešel, zůstal ještě nějakou chvíli stát se sklopenou hlavou.Pak se napřímil, zhluboka se nadechl a přistoupil k třesoucím se klukům.
,, Oн мёртвый! Bы его убили... Bам не надо жить!"
Po těchto slovech pokynul staršinovi a vytáhl z koženého pouzdra pistoli.
Překvapený staršina se tazavě podíval na důstojníka, ale když se nedočkal žádné reakce, obrátil se na chlapce a začal překládat.
,,Kapitán je mrtev!...zabili jste ho a proto si nezasloužíte žít...je mi líto...s tím já nic nenadělám." povzdychl si a raději sklopil zrak, aby se nemusel dívat do vytřeštěných Hansových a Ralfových očí.
Nepředstavitelná hrůza klukům svázala mysl. Ralf zcela apaticky pozoroval muže s pistolí, jak jej obchází, slyší, jak Hans propuká v hysterický řev, cítí pistoli na zátylku...mozek bije na poplach, ale údy jsou strachem svázané...Bože pomoz mi... proč já !....ještě ne...maminko...
Ohlušující výstřel a následný pohled na padající Ralfovo tělo zcela zbavil Hanse lidskosti. Svěrače povolili a zoufalý smrtelný chrapot, který vyšel z jeho hrdla otřásl přihlížejícími vojáky.
Mladíkovo tělo se prudce vymrštilo dopředu a jeho ruce křečovitě objali staršinovu nohu. Tento zoufalý pokus o záchranu, byl ale vzápětí ukončen úderem pažby vojáka, který stál u staršiny. Hans padl tváří do prachu cesty, hned vedle Ralfa. Mohl tak vidět tmu v jeho donedávna jiskrných očích a místo veselých historek, se z jeho úst řinula krev. Hans se pomalu zvedá na kolena, opírajíc se rukama o zem.Jeho řev již není srdcervoucí, nyní je to už jen chrapot a sípání z úzkostí stáhlého hrdla.
Důstojník v kabátě si stoupá za Hansova záda a pozvedá pistoli k chlapcově hlavě....

konec 5. části