nám napsal(a): Malá, sotva dvanáctiletá dívenka stála ve světnici u okna a přes zataženou záclonku pozorovala dění venku.

Napřed to vypadalo jako pěkná podívaná. Od rána se to po návsi hemžilo vojáky a táta říkal, že to jsou naši. Potom vojáci dovlekli ty dva kluky v německách uniformách a přinutili je pokleknout přímo naproti jejich oknu. Viděla jim do ustrašené tváře a myslela si, že je ti vojáci zase pustí. Vždyť ti dva byli stejně staří jako její bratr a tomu všichni říkali, že je ještě cucák.
Pak se ale stalo něco, co zcela změnilo její vnímání světa. Táta vždy říkal, že němci jsou nejhorší z lidí na světě a že ten nahoře to tak nenechá a zase bude dobře. Místo toho viděla, jak jeden z vojáků, o kterém táta říkal, že je náš, kopl toho klečícího kluka do hlavy. Nic podobného nikdy neviděla. Udělalo se jí zle od žaludku, ale nedokázala se pohledem odtrhnout od těch dvou. Viděla, jak se pomalu zvedá ze země, zatímco ten druhý se třese strachy. Všimla si postavy muže s bílou páskou na ruce, který se k nim zvolna blížil. To je jistě nějaký velitel a určitě řekne vojákům, aby ty dva nechali jít, že to jsou ještě kluci.
Jako ve zpomaleném filmu vnímala následující události. Viděla muže jak vytahuje pistoli a stoupá si za mladíka. Viděla jak na něj míří a po strašné ráně, která se v ozvěně ještě několikrát vrátila, jak tělo prudce přepadlo dopředu a hlava dopadla tvrdě o zem. Slyšela nelidský řev z úst druhého zajatce a viděla jeho zoufalý pokus o záchranu. Viděla vojáka s pistolí, jak míří na klečící a třesoucí se trosku. Druhý výstřel proťal ticho pokoje a mladík se sesul mrtev k zemi.
Její dětské oči viděly popravu dětí, její dětské uši slyšely hrůzu v hlase zabíjených, její dětská duše je rozervána na kusy a jen Bůh ví, že se tato rána již nikdy zcela nezacelí.
Kdyby na dívenku nepříšly mdloby, mohla vidět, jak dva ruští vojáci se samopaly vchází do domku naproti a ze vrat vyhánějí staršího muže s trakařem a mladíka s lopatou a krumpáčem. Smutný průvod, doprovázený ozbrojeným vojákem stoupal vzhůru vesnicí k nedalekému úvozu. Smuteční marš nahradilo vrzající kolo trakaře na němž se vezou dvě mladé oběti války, zanechávajíc za sebou rýhy od visících údů. Proužek krve z těl, která ještě nestačila ztuhnout se vpíjí do země. V úvoze mezi vzrostlými akáty si několik vesničanů vyhloubilo v poddajné cihlářské hlíně sklepy a právě zde, mezi dvěma z nich dal ruský voják příkaz vykopat mělký hrob. Oběma civilistům trvalo jen chvíli, než pod ústím samopalu vykopali jámu patřičných rozměrů, ikdyž poněkud mělkou, jak se později ukázalo.
Další oběti Hitlerova fanatismu se již nikdy nevrátí domů. A to vše jen kvůli hrdinství, jehož jediným výsledkem bylo to, že malý Saša přišel o svého tátu a dvě rodiny na opačné straně barikády se nikdy nedoví, kde leží jejich synové.

konec 6. části