nám napsal(a): Přečetl jsem velmi zajímavou knihu, pojednávající o válce Rakouskopruské roku 1866, jmenující se "Krev smyly deště" od Eduarda Wondráka. Kniha není psána z hlediska historického, politického či vojenského, ale z hlediska lidského, z pohledu ošetřujících lékařů, válečných dopisovatelů.

V tomto článku chci uvést několik faktorů, které způsobily právě obrovské ztráty na životech a velké počty raněných, které v konci vedly k prohře Rakouska.

1. Zaostalost zbraní. Rakouská armáda byla vyzbrojena zastaralými tzv. předovkami, armáda pruská už měla tzv. zadovky či jehlovky (jehlovky proto, že úderník byl ve tvaru podlouhlého hrotu - jehly). Zatímco rakouský pěšák vystřelil jednou a svou předovku nemohl dobře nabíjet v úkrytu vleže, pruský pěšák za tutéž dobu vystřelil nejméně čtyřikrát a nabíjel krytý terénem. Ikdyž nové typy pušek zadovek nebyly nejlepší, přehřívaly se a neměly dostřel. Je bezesporu jasné, že sebehorší zadovka je účinnější a nebezpečnější než dobrá předovka. Také staré projektily předovek se lehce deformovaly a způsobily často plošné zranění. Tyto velké rány sice vypadaly strašlivě, ale daly se lehce čistit. U projektilů nových zadovek docházelo spíše k čistým průstřelům. U těchto střelných kanálů docházelo k zanesení nečistot, zbytků roztrhaných látek šatstva hluboko do těla. To vedlo k častému výskytu ranné infekce tetanu, který končil smrtí u více než 90% postižených.

Pruský systém Dreyse

Rakouský systém Lorenz

Pruská pěchotní výzbroj

2. Zaostalost výstroje. Rakouská armáda měla uniformy více sloužící parádě než účelu. Bílé kabátce, lesklé knoflíky, to vše se stávalo pro pruské vojáky snadnějším terčem. Stejně tak i zastaralé názory na morální podporu vztyčeného praporu pluku a pochodové hudby. Za svým praporečníkem za hudby pochodu šla rakouská vojska do boje na bodáky až na pár metrů před pruské pušky, které je opakovanými výstřely šmahem kosily. Jednou zvolila pruská armáda lest a její vojenská hudba začala hrát pochod maršála Radeckého, aby tak vylákala rakouské vojáky.

3. Červený kříž. Rakousko nemělo v době válečných událostí podpisem stvrzenou účast na konvenci Červeného kříže. Hrůzy bitvy u Solferina (1859) přiměly čtyři ženevské občany v čele s Gustavem Moynierem, aby založili "Ženevskou konvenci ke zlepšení osudu raněných vojáků armád v poli". Tuto konvenci dne 22.srpna 1864 podepsali zástupci šestnácti vlád včetně Pruska. Podpis Rakouska však chyběl. Polní nemocnice pod ochranou Červeného kříže je "nedotknutelná", něco jako neutrální území. Proto pruské jednotky měly lazarety v nejbližším okolí bojiště a raněným se dostalo včasné pomoci. Zatímco Rakousko své lazarety nemělo ani označeno a ze strachu před zajetím a ztrátou drahého materiálu, byly umístěny mimo bojiště. Proto mnoho rakouských vojáků zemřelo dříve než se jim dostalo ošetření.

Rakouskopruský střet se stal druhou největší bitvou v 19.století, hned po bitvě národů u Lipska, kde se utkalo 482000 osob. Ve válce roku 1866 zde stálo proti sobě asi 215000 rakouských a 221000 pruských vojáků, tedy celkem 436000 mužů. Rakouská armáda ztratila 42812 vojáku, oproti tomu Pruská armáda "jen! 9172 vojáků. A tohle při relativní vyrovnanosti armád mluví za všechno.

Největším "zabijákem" této války nebyly zbraně, ale cholera. Vznik infekčních chorob byl průvodním jevem snad všech válek. Na prvním místě stály střevní infekce, přenášené znečistěnými potravinami, vodou apod. Již roku 1865 se v Evropě a Americe objevila asijská cholera. Válka v roce 1866 vedla k jejímu roznesení. Poté, co se cholera začala v červenci šířit v okolí bojišť, tak první případ cholery v Brně se vyskytl 18.července, tedy čtyři dny poté, co sem vstoupil první pruský voják. Na začátku srpna postihla cholerová epidemie i Prahu. Celkově si cholera vyžádala 30000 mrtvých v Čechách, 50000 na Moravě. Celkem tedy 80000 mrtvých civilních obyvatel, na rozdíl od asi 50000 mrtvých vojáků na obou bojujících stranách.

Lazaret pro postižené cholerou

Závěrem jedna zajímavost: Vynálezce rakouské pušky Josef Lorenz je také vynálezcem protézy pro dolní končetinu.