nám napsal(a): Jsem hledač. Hledám artefakty z období, které mě zajímá, a své nálezy nehodnotím podle toho za kolik by se nechaly prodat, ale podle okolností za kterých jsem je našel, a příběhu který se k nim váže. Tento je svým způsobem ojedinělý, jelikož se k němu váží příběhy dokonce dva.

Oba jsou tak zajímavé,že by si každý sám o sobě zasloužil svoji vlastní povídku.Společně však tvoří příběh v mnoha směrech výjimečný, a proto také nález s tím spojený zaujímá rovněž výjimečné místo v mojí v pořadí druhé, již mnohem skromnější, sbírce.
Během lidského života se denně s někým potkáváte a některá z těchto setkání vám mohou ovlivnit život do té míry, že se nechají nazvat osudovými. I tento o takovémto setkání pojednává. O neobyčejném setkání dvou lidí, kterým osud předurčil, aby se za podobných dramatických okolností dvakrát potkali, přestože každý z nich byl třiadvacet let ztracen v mnohamiliónovém davu svého vlastního národa a jejich příbytky dělili tisíce kilometrů. Předkládám vám tedy příběh, který mi vyprávěl tchán v době kdy ještě mým tchánem nebyl a zatím jsme byli pouze kolegové v práci.

Les je plný , v řadách vykopaných, nenápadných jam. Hlína z jejich okrajů, společně s opadaným listím a jehličím, je už dávno zasypala a nyní spíše připomínají sotva znatelné mělké hroby. Takto vypadají jedny. Ty jsou starší, ale mezi nimi je i mnoho jiných o něco hlubších s méně oblými okraji. Na první pohled je zřejmé, že jsou o něco mladší. Oboje vykopala a užívala stejná armáda. Pouze doba vzniku je jiná. Dělí je třiadvacet let...
Nerad chodím hledat na ruské lágry, ale tentokrát jdu najisto. Barva se hlásí téměř pořád, ale všudypřítomná munice nebo ztracený odznáček s Leninem mě nezajímají. Procházím smíšeným lesem a mířím k modřínové aleji. Pár metrů za ní, v místě, kde je les částečně vykácený, chci hledat důkazy o zločinu, kterému byl náhodně svědkem jeden malý chlapec s duchem obchodníka, kdy se mu jeho touha měnit stala osudovou. Vše netrvá ani deset minut a já usedám na nedaleký pařez a prohlížím si jeden ze svých nejsmutnějších, nejpodivnějších a zároveň nejcennějších nálezů. V otevřené dlani leží pár knoflíků z německé uniformy, několik válečných mincí a malá stříbrná madonka.

Staleté borovice se pod náporem motorových pil s rachotem kloní k zemi. Tlaková vlna vyvolaná energií dopadu mohutných korun evokuje výbuchy granátů a zvedá do výše oblaka sněhu, který dvacetistupňovým mrazem přeměněný v ledové jehličky teď víří vzduchem, zabodávajíc se do každého koutku nechráněného těla. Mráz je tak silný, že ani fyzicky náročná práce nedokáže dostatečně rozproudit krev, která by blahodárné teplo dodala mrznoucím končetinám, a my s úlevou vítáme čas k obědu, tradičně pospolu trávený u velikého praskajícího ohně. V těsné blízkosti životodárných plamenů podupáváme, nahříváme na kost zmrzlé ruce, a když v radostném očekávání příjemného odpočinku vybalujeme svačiny, namíří jeden z dřevorubců konec opáleného klacku na asi pět metrů vzdálené místo a povídá: "Tak ,tady se to tenkrát stalo. Přesně támhle Rusové zastřelili raněného německého vojáka."
Když první odkapávající kapky omastku z našich špekáčků se syčením zapadají do plamenů, začíná vyprávět příběh, který měl svůj prvopočátek v květnu roku devatenáct set čtyřicet pět...

Rozkvetlá příroda a sluncem zalitý kraj ještě více umocňují sváteční náladu obyvatel malého městečka radujících se z příchodu dvou armád, které téměř současně dorazily k demarkační čáře a společně přinesly lidem tak dlouho očekávaný mír. Celé město je na nohou, ale kdo si slavných májových dnů užívá nejvíce, jsou páni kluci. Rachotící nekonečné německé kolony už dávno zmizely kdesi na jihozápadě a oni teď mohou nerušeně obdivovat obě vítězné armády, které zaujaly své pozice každá na jiné straně města.
Malý patnáctiletý kluk se v horkém květnovém odpoledni trmácel do svahu nad městem, co chvíli se celý uřícený zastavil a upíjel z hliníkové konvice čtyřstupňové pivo, které mu natočili v hostinci "U Kulaté báby". Pivo mizerné kvality je již zteplalé a vyčpělé, ale obsluhám ruských flaků, které pro své protiletadlové kanóny zbudovaly palposty v kopcích nedaleko města, chutná a jsou ochotny za pivo královsky zaplatit. Rudá armáda může výměnou nabídnout mnohé, protože opodál pod staletými duby v zaparkovaných náklaďácích se kromě munice nachází ještě opravdu pestrá paleta zboží. Jeden je plný harmonik, koberců a jízdních kol, další je k prasknutí nacpaný pytli s cukrem, který již deštěm přeměněn v cukrový sirup protéká mezi postranicemi. Ale kluk svoji pozornost směřoval k jinému autu, kterému naopak mezi sajtnami odkapává odporně páchnoucí tmavohnědá břečka. Ten na své korbě pod nedbale přehozenou plachtou ukrývá balíky s tabákem. A právě tabák je předmětem jeho zájmu. Něco vykouří společně s kamarády, část prodá chlapům dole ve městě, pak koupí pivo, to odnese Rusům, ti mají tabák a tak to jde pořád dokola. Jsou jako veliké bezstarostně smějící se děti. Za konvičku piva dají slušnej paklík a občas navíc přihodí i nějaký cukr.
Svůj lágr měli v tehdy ještě předmýtním a dosti rozlehlém smíšeném lese, který v půli protínala cesta lemovaná vzrostlými modříny. Vytáhlé, jak šavle prohnuté modříny, které dávný lesní hospodář nechal zasadit již před mnoha generacemi, tvořily v tehdy nebývale horkém měsíci květnu stinnou dlouhou alej, kterou si pro své vyjížďky na koni vybral a oblíbil jeden mladý ruský důstojník. "Málčik", tak chlapci s úsměvem říkával, když jej občas potkal, jak se vrací ze svých obchodních cest s prázdnou bandaskou, podezřele nafouklou košilí a vyboulenými kapsami kalhot.
Když chlapec, jako již poněkolikáté v minulých dnech, vystoupal s plnou konvičkou svah, prošel lesem a blížil se k modřínové aleji, zaslechl křik a v němčině pronášené prosby o pomoc a slitování. V leknutí a předtuše něčeho zlého se schoval za jeden mohutný modřín a pozoroval vzrušenou debatu, která probíhala mezi dvěma ruskými vojáky, raněným mladým Němcem a důstojníkem na koni. Oficír pronesl pár strohých slov, nato rukou pokynul do lesa směrem k schovanému chlapci, pobídl koně a odcválal. Tehdy ruského důstojníka viděl naposledy, protože strach společně s děsivými okamžiky ,které následovaly, mu už nikdy nedovolily ruské vojáky navštívit. Skrze prsty dlaní, kterými si v hrůze zakrýval obličej, pozoroval oba Rusy, jak za límec uniformy vlečou Němce stranou. Viděl jej na kolenou prosícího, svíraje v natažených rukách fotky svých blízkých. Viděl poté, jak z bezprostřední blízkosti do prsou vypálená dávka ze samopalu klečícího Němce zlomila, srazila na záda a jak z divoce rozhozených rukou vylétly papíry do okolí. Nalámanými větvemi pak Rusové tělo přikryli a odešli. Ještě dlouhou dobu seděl chlapec ztuhlý hrůzou pod modřínem aby nakonec sebral odvahu, popadl konev a vyděšený upaloval k městu

Uplynulo třiadvacet let. Země prožívala ve svých dějinách další významné jaro, které však nikdy nevykvetlo do takové krásy jako ono památné v roce 1945. Pražské jaro pozvolna rozkvétalo již téměř půl roku, ale nesmělým květům demokracie nikdy nebylo dopřáno úplného rozpuku. Vlastizrádci pozvali na své spoluobčany a bratry ruskou armádu a ta společně se svými vazaly Pražské jaro pod pásy tanků rozdrtila. A rukou osudu bylo dáno, aby právě na pozadí zločinu vlastizrady a v atmosféře pro naši vlast tolik dramatických a bolestných událostí se uskutečnilo v pořadí druhé, záhadné a neobvyklé, osudové sekání..

Bylo září roku 1968. Parta dřevorubců, očekávajíc horký den babího léta, brzy ráno nasedla do gazíku a vyrazila prašnou cestou do kopce, k nám již známému lesu, aby zde ještě za chladu stihla udělat větší část své každodenní lopoty. Práci však toho dne už nezačala. Modřínová alej byla uzavřena závorou, vedle závory stála primitivní bouda a v dřevěné boudě dva neméně primitivní strážní. Dlouhé vyjednávání plné sprostých nadávek směřovaných oběma Rusům se vyhrotilo v okamžiku, kdy obrovitý Olin popadl dřevorubecký kalač a následován ostatními chlapy se sekerami v rukou vyrazil směrem k boudě s úmyslem přerazit závoru. Až na poslední chvíli se rozlícené dřevorubce podařilo zastavit do vzduchu vypálenou dávkou ze samopalu. Zatím, co je jeden ze strážných pod namířeným samopalem držel v šachu, druhý po několika telefonických urgencích přivolal z hloubi lesa gazík. Když z otevřených dveří auta vystoupil důstojník a pohlédl na skupinu zajatých mužů, v jednom z nich by se krve nedořezal. Děsivé okamžiky popravy zajatého německého vojáka se vrátily, a přestože byly vzpomínky téměř čtvrt století staré, do nejmenšího detailu během sekundy prožil vše, jako by se to stalo právě včera...

Ano, tušíte správně. I po tolika letech ho s naprostou jistotou poznal. Velitel okupantů byl ten samý důstojník, který se se svým koněm před třiadvaceti lety proháněl modřínovou alejí a pak vydal rozkaz k popravě zajatého Němce. Na konci války. V květnu roku 1945.

V horkém zářijovém odpoledni se do kopce za městem trmácí dva malí kluci. Mírný vánek unáší dlouhé pavučiny babího léta a meze, lemující prašnou cestu, která se vine vzhůru k lesu lákají k odpočinku omamnou vůní bylin. Přesto, že ten menší z nich už vyčerpáním sotva plete nohama a větší jej musí vést za ruku, na odpočinek v trávě plné cvrkajících koníků a poletujících motýlů čas nemají. "Pojď, Delone, už je to jenom kousek. Dnes je u závory Vasja. Dá nám cigarety a tobě odznáček. Musíme chvátat,víš?"
Zteplalo by nám pivo...