nám napsal(a): Pár chvil z posledních dvou víkendů. Píšu pravdu. Kdo mě zná, ví.... Slunce právě zapadlo za vrcholek Holého vrchu. Na západě stále ještě září úzký proužek modré oblohy. Jižní obloha je již úplně černá a všude jinde se po obloze prohánějí mraky.


Šero pomalu houstne. Občas mezi ploužícími se mraky vykoukne měsíc a na chvíli oživí pochmurnou listopadovou oblohu. Během chvíle ho však pohltí další cáry kamsi spěchajících mračen. Vycházím s Bonií (štěně labradorky) z domu, přecházím můstek přes potok a ocitám se mimo civilizaci. Stále je ještě vidět na několik stovek metrů. Pomalu procházím cestou mezi poli a pomalu začínám stoupat do kopce. Vstříc mě přichází remízek a pozvolna do svahu zařezávající se úvozová cesta. Oba břehy se pozvolna zvedají a dosahují výšky až 4 metrů. Světla ubývá. Ještě že stromy jsou již bez listí a občas vykukující měsíc dotváří atmosféru.

Po levé straně se v šeru objevuje pravidelný tvar. Přicházím blíže a rukou přejíždím po mechu. Pod rukou cítím opracované kameny a mezery mezi nimi. Můj předpoklad se potvrzuje. Cesta je stará, hodně stará. Je lemována velkým množstvím ovocných stromů, které se odlišují od okolního smíšeného porostu. Úvoz se zužuje, zůstává již jen úzká cestička, po které pokračujeme dál.

Něco mě táhne v před. Znám ten pocit. Uvolňuji se a nechávám na sebe působit atmosféru místa a vsávám do sebe dávno uloženou energii. Cesta se rozšiřuje. Pomalu kráčím vpřed a nevnímám již současnost. Ocitám se na původní cestě, která však obloukem zatáčí do vrchu. Zastavuji se a protírám si oči. Tam, kde ve dne byl odtěžený pískovcový lůmek je rovina. Cesta se stáčí kolem tohoto místa vzhůru. Na rovné ploše plane strážní oheň a okolo provádějí přípravu na noční stráž dvě postavy. Oba dva muže vidím naprosto zřetelně, i když okolí za ohněm má ve své moci tma. Obličeje si nedokážu vybavit, ale oba mají plnovousy. A oděv, který byl rozšířen mezi germány. Zbraně nevidím. Oheň plápolá a muži pokračují ve své práci. Naprosto mě pohltila klidná atmosféra a absolutní cílevědomost, s kterou činili přípravu na noční stráž.

Nevím, jak dlouho jsem tam stál, než vidění zmizelo. Asi hezkých pár minut, protože již byla úplná tma. Stále jsem v duchu byl s oněmi dvěma dávno mrtvými strážnými. Cestu pojednou ozářil skoro plně narostlý měsíc a já si uvědomil, kde jsem a zmocnila se mě bázeň. Ne strach, ale silná reakce na tajemno. Chytil jsem Bonii, která se tiskla k mé noze a pomalu odcházel, maje v mysli neustále obraz toho, co jsem na několik minut zahlédl. Na polní cestě jsem se otočil. Prostě mě to nedalo. Po cestě, po které jsem nedávno procházel jel vůz, tedy spíše žebřiňák. A kolem se míhaly louče. A to nejkrásnější, slyšel jsem ženský smích. Veselý, plný života a spokojenosti. Usmál jsem se také. Vůz pohltila tma a nastalo ticho. Stále jsem se usmíval pod dojmem toho smíchu. Tak svěží a bezprostřední smích jsem snad ještě neslyšel. Byla to nádherná tečka za vizí dávné minulosti místa, které jsem navštívil.

Další den přijela návštěva a já je vzal ve dne na procházku. Původní cesta se opravdu stáčela směrem, který jsem viděl a já se po ní lesíkem prodíral. Pak z ničeho nic skončila.

Myslel jsem na tento zážitek celý týden. A pak, minulou sobotu jsem to nevydržel a šel se po podívat tam, kam mě to léta táhlo. Došel jsem na konec oné cesty a počal stoupat vzhůru. V cestě jsem měl několik plužin. Hlína byla tak nasáklá vodou, že jsem se bořil, jako do bažin. Stále jsem pokračoval vzhůru, kolem vyvýšených trávou a keři šípků zarostlých míst, připomínajícím dávné valy opevnění. Ve třech úrovních!

Blížil jsem se k vrcholku. Po pravé straně dubový hájek a v něm…. Opět ona ztracená cesta. Po pár vteřinách jsem byl nahoře. Rozhlédl jsem se a zatajil dech. Byl jsem na hradišti! Dokonale jsem z vrchu viděl linie valů, kochal se nádherným výhledem a nasával atmosféru místa a běhal křížem krážem po dokonale rovné, trávou až do výše prsou zarostlé ploše. Bylo to úchvatně. Nedá se to slovy popsat. Ostrožna není z údolí vidět. A z vrchu vlastně také ne. Je vlastně dokonale ukrytá, protože splývá s okolní krajinou a je rozlehlá. Cítil jsem nádhernou volnost a energii. Mé tušení se splnilo.

Byl to nádherný zážitek z hledání i bez detektoru. Vlastně spíš euforie. Vím, samozřejmě kde budu hledat, ale jednoznačně vím, kam nikdy s detektorem nevkročím. Úcta k předkům, nádhera tohoto místa a energie, v něm zakořeněná, mě to totiž nedovolí. Ale chodit na procházky tam budu. Často. A taky budu mlčet, protože nechci, aby kdokoli za vidinou nálezu toto místo zneuctil kopáním a nezahrabanými dírami. Nechci, aby mamon a lakota, zvítězily nad duchovnem tohoto místa!

Jsem možná pošetilý, ale mě stačí, že o tomto útvaru vím. A také vím, že na štědrý den se v pozdním odpoledni, před štědrovečerní večeří, opět vydám na toto místo. Sám.

Doufám, že žádného mrcasníka nenapadne zabloudit do těchto míst, ač brouzdají okolo. A že toto mé „Marobudum“ zůstane i nadále opuštěným a neobjeveným místem.

Tak se do mě pusťte.