nám napsal(a): Občas si jezdívám zahledat do jednoho lesa v okolí, který existuje už na těch nejstarších mapách. Les je to nádherný, převážně listnatý a k hledání přímo stvořený. Pozoruhodný je už tím, že dosud v něm nenajdete jedinou stopu po hledačích, jedinou jamku. Alespoň o žádné nevím. V tomto lese se neustále něco dělo.

Podle nálezů, už za třicetileté války lesem procházeli, nebo v něm tábořili vojska válčících stran, v nedávné histori, v roce 1945 po osvobození naší vlasti zde tábořila Rudá armáda. Překvapil mě ale nález jednoho hledače, který zde našel dvě osobní známky posádky koncentračního tábora Osvětim. Kde se tady vzaly? Široko, daleko není žádná ústupovka a nálezy po německé armádě jsou velmi sporadické a téměř bez vyjímky jen v bývalých táborech Rudé armády. Dlouho jsem o tom přemýšlel, zejména když jsem zde později našel německou policejní přezku, za několik dní odznak z policejní čepice a posléze i zbytky německého policejního saka. Z knoflíků a odznaků, které se dochovaly, jsem usoudil, že se jednalo o vysokého policejního důstojníka.
Pomalu jsem si začal kreslit obrázek toho, co se zde odehrálo. Mou doměnku mi potvrdil i pamětník z nedaleké obce, který mi vyprávěl, že zde byla v květnových dnech roku 1945 povstalci zastavena malá autokolona s německými důstojníky a část se jich rozprchla po lese. Jejich osud si už nepamatoval. Pokusil jsem se vžít do situace německého uprchlíka a vida, po pár pokusech další úspěch. Excelentní. V hustém lesním podrostu jsem našel osobní známku SS a o 50 metrů dál opět dvě medaile a závěr z pušky. Tyto nálezy mou teorii potvrdili. Odkud tedy tyto artefakty pocházely? Jaká je moje vize?

Němci v krátké době po obsazení Polska, již 21.12.1939 zřídili v oblasti východně od Krakova rozlehlé cvičiště vojsk SS, které pojmenovali cvičiště Ostpolen. 26.6.1940 ho přejmenovali na "Debica", podle nedalekého města a 15.3.1943 konečně na "Heidelager". Tomuto cvičišti velí od 1.6.1942 i nám velmi dobře známý SS oberfuhrer a později generálmajor Bernard Voß, který jsem přešel z cvičiště vojsk SS "Benešov". Pro cvičící vojka je zde vybudováno rozlehlé a na svou dobu velmi dobře vybavené zázemí, které je schopno pojmout a ubytovat několik tisíc vojáků. Mimo jiných zde cvičili zejména příslušníci jiných národností, např. italové nebo maďaři, kteří potom vytvářeli samostné jednotky zbraní SS. Pro zajímavost, v ubytovacím kompexu nechyběl ani "bordel". 20.11.1942 je zde zřízena specielní SS policejní divize a jejím velitelem se stává SS Standartenfuhrer Rudolf Pannier.
Nedaleký Krakov lákal důstojníky výcvikového střediska k častým návštěvám. V těsné blízkosti Krakova, západně, leží i několik koncentračních táborů. Osvětim, Treblinka a Birkenau. Na jedné z návštěv se seznámilo několik důstojníků z SS policejní divize s důstojníky z Osvětimi a často se potom v Krakově setkávali. Zapíjeli úspěchy i neúspěchy na frontě, pořádali bujaré oslavy narozenin, pitka střídala pitku, bavili se jak to šlo. Po totálním debaklu 6. armády maršála Pauluse u Stalingradu se karta obrátila a fronta se neúprosně přibližovala i k nim. K nejzávažnější krizi s kastrofálními důsledky pro wermacht došlo 22.6.1944, kdy sovětské velení zahájilo rozsáhlou operaci Bagration. Za necelé dva dny byl vytvořen široký průlom německou obranou a sovětské tanky okamžitě začaly obkličovat jednotky wermachtu. Skupina armád Mitte byla téměř zničena.

Úměrně s blížící se frontou stoupala i nervozita v partě dosud suverenních esesáků. Ta vyvrcholila na podzim roku 1944, kdy už bylo i slyšet dunění děl frontu a toto neustále sílilo, jak fronta postupovala ke Krakovu. Na jedné z posledních společných akcí padl zpočátku nesmělý návrh. Až bude nejhůř, sebrat auta a společně si zachránit kůži útěkem. Ale kam? Jediným, kdo dokázal postupující Rudé armádě zatím úspěšně čelit a způsobovat jí i těžké ztráty, byl se svými jednotkami maršál Ferdinand Schorner, přezdívaný "krvavý maršál". Ten se v té době se svou armádou přesunul do Horního Slezka. Dohodli se tedy, že se schovají do Schornerova stínu a padl návrh na Jaroměř v Protektorátu Čechy a Morava. Tam měl jeden z policistů přítele, který jim přislíbil pomoc. Ke konci listopadu byla již situace neudržitelná, fronta už byla tak blízko, že bylo obsazení Debiky otázkou několika dní. Rozhodli se tedy už na nic nečekat a v prvních prosincových dnech roku 1944 nasedají do tří aut a prchají směrem Wroclav a Jaroměř. Zde je dosud klid, ubytují se, zapojí se do běžného dění, avšak již nehýří tak, jako v Krakově. Neustále se nad nimi vznáší stín prohrávané války. Zde přebývají v relativním klidu až do dubna 1945. To už vědí, že je zle. Berlím padl, Hitler je mrtev, teď už si jenom zachránit kůži. Opět se sejdou a rozhodují se uprchnout do zajetí k američanům. Z Rusů mají panickou hrůzu. 5.května vypukne v Praze povstání, které se rychle šíří i na další města. Znovu tedy usedají do připravených aut a 7.května ráno se vydávají na cestu. Jenže už to nejde tak snadno. Na silnicích se objevují barikády, brzy musí sáhnou i po zbraních. Zajíždějí proto do lesa a čekají na večer. Po setmění pojedou dál. Ale ani pod rouškou tmy to nejde tak lehce. Hlídky povstalců jsou všude. Projíždí setmělým městem. Zatím je klid. Kousek za městem je les, silnice ho protíná. Už jsou na kraji, zatáčka a pár desítek metrů za ní barikáda. Otočit se není kde, zastavují, z barikády se ozývá štěkot samopalů. Ve zmatku vybíhají z aut a část jich mizí v lese. Les je snad zachrání. Kolem nich sviští kulky. V běhu odhazují vše, co by je mohlo zdržet a možná později i identifikovat. Osobní známky, průkazy, odznaky. Nejeden ze sebe strhává i uniformu. Výstřely již práskají ze všech stran. Les ale končí a za ním jsou rozlehlá pole, kde není kam se ukrýt. Odhazují i to poslední, zbraně. Vědí, že prohráli, zajetí američany se nedočkají.

Je po válce. První odvážlivci, kteří se vypraví do lesa na dřevo zde nachází několik rezivějících zbraní, zbytek odhozených věcí milosrdně překrývá lesní vegetace. Drobné válečné artefakty spatřují světlo světa až po šedesáti letech. Mezi nimi i osobní známka příslušníka SS.