nám napsal(a): Nízké Bezkydy. Jeden místopisný název, dvě slova. Mnozí z nás marně loví v paměti, kde toto území hledat. Ti mladší už skoro oprávněně, neboť toto pohoří rozkládající se na samém východě sousedního Slovenska jaksi vymizelo ze školních učebnic.

Pohoří rozlehlé, opuštěné, ale o to krásnější. Nejvýchodnější část má charakter vrchoviny, značná část území je porostlá původními bukovými lesy, sem tam s příměsí jedle. Obyvatalstva zde mnoho není, pár vesnic v údolí, obdělanou zemědělskou půdu zde téměř nenajdete. Vzduch čistý, voňavý, potoky a říčky křišťálově průzračné. To vše napovídá o nepřítomnosti průmyslu. Kraj od pradávna chudý, čarokrásný a dodnes, nebojím se říci, panenský. Hory na samotném východě vás okouzlí svou opuštěností, nádhernou divokou přírodou, zapadlými vesnicemi s úchvatnými, starými dřevěnými kostelíky a přátelským rusínským obyvatelstvem. Pohádka? A což teprve, vstoupíte-li do lesa. Mohutné, košaté buky, z nihž mnohé zde rostou více než dvě století, panenské ticho rušené jen vašemi kroky. Zde najdete místa, kam lidská noha nevkročila po mnoho desetiletí, zde můžete potkat vlka, medvěda, či tura evropského.

Nádherné pohoří s pohnutou historií. Přez toto území se přehnaly v celé své krutosti dvě světové války. Zde bylo vlastně jediné území bývalého Československa, kda za 1. světové války probíhaly těžké boje. Padlo zde mnoho tisíc vojáků obou znepřátelených stran, většina vesnic lehla popelem. Obyvatelé je znovu vybudovali, aby o necelých třicet roků později si vše zopakovali znovu. To byla 2. světová válka. Obě tyto kruté epizody zanechaly nepřehlédnutelný otisk v celé krajině. Rozlehlé lesní masivy jsou dodnes protkané důmyslnou sítí okopů, střelivo do nejrůznějších zbraní probleskuje sytě jedovatou zelenou barvou měděnky lesní hrabankou a dostanete-li se do míst nejkrutějších bojů, není žádnou vzácností najít v lese hromadné, či jednotlivé hroby, nebo jen roztroušené lidské ostatky nešťastníků, které neměl ani kdo pochovat.
Zamiloval jsem si tento kraj, kam se s partou stejně postižených kamarádů rád vracím. Při jedné z výprav do tohoto kraje jsem v lese, ve strmé stráni, v těsné blízkosti okopů narazil na letitý buk a na něm vyryté jméno. Jméno vojáka, který zde položil život a kterého jeho kamarádi pod tímto bukem před více než devadesáti lety pochovali. Mlčky jsem stál u toho živého náhrobku a přemýšlel o tom, co se zde před několika desetiletími odehrálo. Kdo to byl Milev Drančak? Jaký byl jeho životní příběh? Stojím a před očima se začíná odehrávat film.
Milev nebyl žádný mladík, dávno už překročil čtyřicítku. Pocházel z Chorvatské Slavonie, Sremské župy. Je to rovinatý, velice úrodný kraj v blízkosti řeky Sávy. Zde žil v nevelkém domku s ženou a čtyřmi dětmi. Hlad neměli, ale hojnost také ne. Těch několik políček je stačilo jen tak tak uživit. Zde ho zastihla i mobilizace. Předal hospodářství ženě, rozloučil se s dětmi a šel.
Po odvodu byl zařazen k 25. honvédskému pěšímu pluku 45. landwehr divize. Počáteční výcvik byl krátký, za pár týdnů přišel rozkaz k odjezdu na frontu. Vojenský ešalon byl připraven, nahnali je do dobytčáků a jeli. Cesta trvala několik dní, až konečně vlak definitivně zůstal stát na špinavém nádraží neznámého města. Bylo sychravo, studený vítr honil mezi vagóny mokré sněhové vločky a velmi rychle pronikal až na kůži. Teď teprve ocenili teplo zadýchaného dobytčáku. Ještě že se poměrně rychle sešikovali a vydali na pochod na pozice. Cesta po které šli, byla špatná, plná bláta a kaluží, rozježděná desítkami povozů a rozšlapaná tisíci botami, které tu prošly před nimi. Okolní zasněžené kopce umocňovaly nevlídnou atmosféru pozdní zimy. Silnice se kroutila podél neznámé říčky, později bystřiny a neustále pozvolna stoupala. Jak se blížili frontě, houstla podle cesty torza rozbitých povozů, polámaných kol a v osadách pobořených domů. V jedné takové zastavili na odpočinek a nocleh. Z dálky už je slyšet občasná střelba a dunění výbuchů granátů.
Ráno Mileva probral křik povelů, rychlá studená snídaně a opět se vydávají na cestu. Tentokrát se neplahočili tak dlouho. Asi po dvou hodinách dorazili do úzkého, zalesněného údolí, přebrodili potok a vstoupili do zasněženého lesa. Z posledních sil se vydrápali do příkré, několik set metrů dlouhé stráně, až pod samotný vrcholek kóty. Dřív, než stačili padnout únavou přišel další rozkaz. Zakopat se. To byla teprve dřina! Kopat hluboké zákopy v kamenité, zmrzlé půdě. Mantly a posléze i blůzy uniformy jdou rychle dolů, ze spoceného těla se jen kouří. Přichází večer a ještě není hotovo. Po skromné večeři padne Milev únavou do zpola vykopaného zákopu, tiskne se k tělu kamaráda a rychle usíná. Vzduchem poletuje sníh. Ráno se hned pouští znovu do práce, už jen proto, aby se zahřál. Zdá se, že hluk boje zesílil a přiblížil se. K večeru jsou hotovi. Celý vrcholek a přilehlé svahy kóty jsou protkané hlubokými okopy, které navazují jeden na druhý a vytváří důmyslnou obrannou síť.
Hned následující den jim názorně předvedl důvod, proč tak usilovně pracovali. Uprostřed relativně poklidného odpoledne se najednou ozval pronikavý svist a v zápětí výbuch. Za ním následoval další a další. Dělostřelecký přepad. Rusové je tedy už objevili. Mimo leknutí a několika škrábanců se nikomu nic nestalo, ale v plné míře si uvědomili, že fronta je blíž, než si mysleli. Po tomto přepadu už byly drobnější přestřelky na denním pořádku. Ze svého postavení na vrcholu kóty kontrolovali cestu v údolí pod nimi a právě tou se carská armáda stále častěji a s větším důrazem snažila dostat hlouběji do vnitrozemí.
Výrazně se oteplilo. Dole v údolí sníh zmizel úplně, tady nahoře ještě ležel. Byl ale mokrý a ve stráni se už objevovala holá místa. Okopy, které tak pracně vybudovali byly najednou plné řidkého bláta, boty měli permanentně promočené. Osmého dne po prvním střetu s nepřítelem přišla zpráva, že se v údolí shromažďuje větší oddíl carské armády, který se zajisté bude snažit údolím projít. Poplach nejvyššího stupně. Přidělovala se další munice, všichni byli ve střehu. Celý den byl ale až nezvyklý klid. Večer velitel nařídil zdvojnásobit hlídky, spát nešel skoro nikdo. Bylo už téměř ráno, pomalu začínalo svítat, když ve stráni mezi stromy uslyšeli tiché, tlumené zvuky. Tu a tam praskla větvička, tu zase zakřupal sníh. Vojáci v zákopech zpozorněli, zákopem se neslo bezhlasé "pozor jdou". Žaludek se Milevovi sevřel, srdce buší až v krku. Zrakem se snaží proniknout dosud panující tmou. V ruce pevně svírá nabitou a odjištěnou pušku, na předprsni okopu leží granáty připravené k použití, sumky na náboje má rozepjaté. Někde vlevo prásknul výstřel, druhý a už se ozývá třeskot výstřelů všude okolo. Nad hlavou mu hvízdají střely, dosud ale nikoho nevidí. Až teď. Hnulo se tam dole vpředu něco, nebo se mu to jen zdálo? Nezdálo. Kamarádi vpravo i vlevo začínají střílet, do tmy na téměř neviditelný cíl míří a střílí tedy i Milev. Hned po první ráně už cíl není neviditelný. Najednou je všude plno vojáků v cizích uniformách a za ohlušujícího křiku se blíží k zákopům. Sem tam některý padá, ale zdá se, že je jich stále víc. Už jsou jen dvacet metrů. Milev sahá po granátu, hází první, druhý. Záblesky výbuchů ho oslepují. Ani si nevšiml, že něco dopadlo do zákopu vedle něj.
Urputný boj trval asi hodinu, došlo i na bodáky, hrozný řev se nese údolím. Mezitím se rozednilo. Ubránili se. Carské vojáky zahnali na ústup, mnoho jich zůstalo ležet ve stráni. Začali počítat i své ztráty. Raněných bylo dost, ale padlých jen několik. Milev mezi nimi. Nepřátelský granát ukončil jeho životní pouť tady, v horách, daleko od rovinatých políček Slavonije. Ráno ho kamarádi pochovali na místě, kde zahynul. Pod statným bukem, do jehož kůry vyřezali Milevovo jméno. Za několik dní přinesl pošťák ženě dopis, že Milev padl hrdinnou smrtí za císaře pána.
Nebo to bylo jinak?........