nám napsal(a): Nebude na škodu, když se co nejdříve podíváte na nějaké to bojiště. Tak touhle okřídlenou větou z nesmrtelného vojáka Švejka jsem se toho krásného letního rána rozhodl řídit.

Cesta na lokalitu proběhla v pohodě, pravda, málem jsem vyletěl v zatáčce ze silnice, jak jsem se nedočkavě kochal krajinou, ale do cíle jsem se štěstím dorazil právě ve chvíli, kdy na obzoru vycházelo slunce.
Mnozí z vás jistě poznali ten nádherný pocit napětí a očekávání když na kraji lesa nebo pole brzo ráno z auta vybalujete nádobíčko a hotovíte se k velké invokaci. Jemná mlha se válí po louce a ptačí koncert navozuje atmosféru. Vzdálené zvuky traktoru kdesi za kopcem a datel si někde v hradbě modřínů vytlouká mozeček z hlavy.
Auto brzy zmizelo z dohledu za zelenou stěnou a před mýma očima se otevřelo mírně se svažující zarostlé neobdělané políčko, zakončené v průsmyku vysokých kopců porostlých smíšeným lesem. Scenérie jako stvořená pro natáčení úchvatných dokumentů o nádherách severočeské přírody, jen namísto srny na kraji políčka natěšený blázen v maskovaném oděvu s přístrojem v ruce. Chvíli jsem postál v prvních paprscích slunce a vychutnával příjemné teplo začínajícího letního dne s chladem temného lesa za zády. Tak tady to někde bylo , říkal jsem si v duchu a porovnával v hlavě informace načerpané nedávno ,v rozhovoru s veselým staříkem z nedaleké vesničky.
U jeho domku jsem si při návratu z minulé akce opřen o pískovcový sokl zbořeného křížku doloval kámen z boty. Dědův zájem vzbudil můj fíša opřený vedle a rozhovor, začínající téměř klasickou větou ( Zdravím chlapče , hledáš tu poklady ? ) pokračoval v naprosto přátelském duchu. Stařeček se nebránil otázkám a v jedné chvíli se rozpovídal i o tom políčku pod kopcem, kde dříve nacházel v hlíně po dešti různé knoflíky a kousky železného bordelu. Divný pocit slabosti kolem žaludku ve mně vyvolala až napoleonská korunka, kterou mi vtiskl do dlaně na rozloučenou, zřejmě jako výraz radosti že našel vděčného posluchače, nebo že jsem se s ním během rozhovoru rozdělil o studentskou pečeť J.

Tak tu teď stojím a přivřenýma očima hladím pohledem terénní vlny, rozdíly v typu vegetace a vybírám kde začít. V pohledu té úchvatné přírodní scenérie a posvátného klidu smaragdové katedrály, je těžké si představit desítky a stovky lidí bojujících se zoufalou urputností o kus země a řídící se možná instinktem zabij, nebo budeš zabit. Kolik krvavých osudů vsáklo třeba jen tohle nevelké území, na kterém došlo ke střetu části dvou armád.

Pomalu , krok za krokem rozhrnuji stvoly trávy na kterých se ještě v pavučinách třpytí tisíce malých briliantů. Zářivě fialová kvítka rozházená v syté zeleni trávy hladím orosenou cívkou a přemýšlím o generacích lidí, kteří na tomhle malém kousku země pracovali, pěstovali svůj chléb, milovali se, bojovali a umírali v nekonečném tanci stvoření a zániku. Ztráceli a odhazovali přitom malé kousky své přítomnosti. Tyto mnohdy nepatrné a bezcenné drobnosti, je však přenesly přes práh věků, právě v okamžiku vzpomínky člověka, který zde stojí, žmoulá ve špinavých prstech nalezenou minci a přemýšlí o způsobu, jakým se sem dostala a o jejím majiteli.

Po pár krocích mne z myšlenek vytrhne signál a výsledkem je pytlová pečeť ( plomba), Ještě několik nic neříkajících úlomků kovu a náhle se mému pohledu otevírá malá rokle, ukrytá za terénní vlnou. Je to zářez do jinak celkem kontinuálního terénu , podivnou hříčkou horotvorných procesů otevřená jizva v krajině. Čedičová stěna do hloubky osmi nebo deseti metrů s neproniknutelným houštím planých růží na dně rokle. Scházím dolů v naději signálu a přeskakuji hromady kamenů, které sem lidé naházeli v době, kdy byla okolní louka obdělávaným políčkem. Zvuk barvy na sebe nedá dlouho čekat a zem vydává zploštěný fragment olověné střely, tep se mi zrychluje a pokračuji hlouběji do rokle. Další a další signály u paty stěny. Trnité šlahouny mne chytají za kalhoty a jeden mi zlomyslně rozvázal tkaničku. Další všelijak zdeformované olověné střely plní kapsu a hledačská duše se třepotá očekáváním něčeho neurčitého. Sluneční paprsky do rokle nedosahují a tvoří aureolu světla nad chladným, vlhkým a ponurým prostředím dole. Bolestivé stopy trnů, které si našly cestu skrz kalhoty potlačuje hledačská euforie. Rychlý lok studeného čaje a další ponoření za signálem do zeleného pekla ostružin a růží.

Náhle to přichází, z odrolené hlíny vykoukne přezka zřejmě vojenského postroje. Prohlížím si ten kousek kovu s dovnitř prohnutým okrajem, a napadá mne - průstřel. Dalším nálezem je podobně do půlkruhu vykousnutý zbytek knoflíku s číslem. Hladina adrenalinu se zvyšuje každým dalším signálem a něco mi v podvědomí našeptává, že je to nějak moc pípanců na jednom místě. Podivně zkroucená okovaná podrážka staré boty a kousek světlé hmoty v hlíně. V ruce držím malou zlomenou část spodní čelisti člověka se zbytkem dvou zubů. Pomalu a neodbytně se do mého podvědomí vkrádá myšlenka, stejně podivná a ponurá vize možných událostí u této skalní stěny. Nahoře, velmi blízko se rozhořívá pec letního dne, ale tady se najednou stíny keřů nějak protahují. Podivný studený pocit na zádech a bleskově se otáčím ke vchodu do rokle. Možná jste již také, pokud chodíte hledat sami, zažili ten pocit, který vás uprostřed soustředěné chvíle hledání přinutí otočit se s vědomím, že vás někdo upřeně pozoruje. Proč, proč se mi tak najednou chce bez příčiny jít pryč z tohoto hledačsky tak nadějného fleku? Vždyť malé úlomky lidských kostí na okolních polích bývaly, alespoň podle kolegů hledačů časté. Trny najednou bodají nějak více a vnitřní hlas už přímo nařizuje VEN , na slunce. Už ani nevím jak jsem se sem dostal.

Sedím nahoře na okraji rokle a žhavé vlny poledního slunce vysušují krůpěje potu na čele, snad jsem nahoru neběžel? myšlenky se střídají v divném kolotoči a ledový čaj mne vrací do reality. Detík je vypnutý? vždyť jsem ho nevypínal, přísahal bych že baterie měly ještě tři dílky. Odcházím k autu s divným pocitem , jak dlouho jsem tam byl? Tři hodiny? vždyť se mi to zdálo jako chvíle! Určitě se sem musím vrátit, tam v té rokli může být ještě hodně zajímavých nálezů. Snad na podzim, až sleze ta protivná vegetace, nebo na zimní procházku? třeba jen s foťákem ? Armone ; něco mi v hlavě říká, chceš tam vážně ještě někdy jít ? Vrátit se do stínů a chladu, zneuctít lopatkou a detektorem to místo, kde se hrůza vtiskla nepojmenovatelnou stopou do kamene. Já vím, všiml jsem si těch důlků ve skále pod mechem hned, ale nepřikládal jsem jim váhu zaslepen hledačskou vášní.

Hledám, hledám dál v těch místech, ale ne již v té rokli. Jen kdyby mne tenkrát někdo, třeba z kolegů viděl stát nad tou terénní vlnou, Možná by se podivil, proč ten hledač v tom slunečním žáru letního dne nemá svůj zelený klobouk na hlavě, ale drží ho v ruce a civí do prázdna...

Ilustrační foto, zdroj moskyt.net