nám napsal(a): Noc z 6. na 7.května 1945, někde na Hané....
Kolona nákladních aut, plná německých vojáků uhání ztemnělou krajinou po dlážděné silnici. Kužely reflektorů tancují po cestě a podivně osvětlují stromy u cest, vrhajíc dlouhé stíny na auta před nimi. Nejedou na žádnou trestnou výpravu, ani získávat další báječná vítězství na východních bojištích. To vše již odnesl čas. Tentokrát jedou závod o život...o svůj život.


Někteří z vojáků klimbají na korbě, jiní se o to marně pokouší. Nikdo nemluví. Každý je pohroušen do svých myšlenek. Někteří možná jěště sní o Třetí říši, většina se však vidí doma u svých blízkých, ať již jde o bavorskou vesničku, nebo mnichovskou pivnici. Válka je u konce, tak co tady.
Jen aby to stihli do západní zóny dřív, než jim Rudá armáda odřízne cestu. To by byl konec. Rusové prý zajatce neberou a z toho má tady každý strach. Díky výtlukům se vůz každou chvíli prudce naklání, dřevěné bočnice vrzají o kovové nosníky.Plachta se nadouvá větrem a trhlinami dovnitř vniká studený vzduch promísený zplodinami z výfuků, které přebíjejí pach z dlouho nemytých těl.
Jen ti dva mladíčci Hitlerjugend, co sedí u zadního čela jednoho z vozů snad ještě nic nechápou. Není jim víc jak šestnáct. Na sobě mají nové uniformy a jsou plní elánu. Přišli k jednotce před několika dny a v podstatě nic jiného než ústup nepoznali. Když je rekrutovali, slibovali jim ,,konečné vítězství",ale to co zažívají, je na hony vzdálené propagandě.
Většina osádky vozu si jich nevšímá, odpočívají. Oni dva si však stále mají co povídat. Místy sice musí překřikovat hluk motoru, hlavně v kopcích, kdy jsou otáčky přetíženého Blitze vyšroubovány na maximum.
,,Když si vzpomenu na tátův Rolls....kožené sedačky, čalounění na dveřích, zlaté kliky a hlavně... ticho.Víš Hansi, v otcově limuzíně bylo kolikrát takové ticho, že jsi mohl slyšet místo motoru hodiny nad popelníkem." volá blonďatý mladík na svého kamaráda.
,,Tak to teda kecáš Ralfe. V otcově dílně jsem dva viděl, ale žádný neměl hodiny u popelníku. "kříčí jeho kolega, smějíc se od ucha k uchu. Po chvíli však jeho úsměv vadne a se zcela vážnou tváří se obrací na Ralfa.
,,Myslíš, že si ještě vystřelíme? Já myslel, že něco zažijeme a zatím jen pořád ustupujeme. Vždy někam přijedeme, nakládáme bedny do aut, nebo jen tak stojíme a nic. To mne nebaví. S takovou budu doma dřív, než otce přejde vztek, že jsem narukoval. Víš, od té doby, co se vrátil domů bez nohy, nechce o válce ani slyšet. Musel jsem utéct, jinak by mně nepustil." povzdychne si a zadívá se poodhrnutou plachtou do tmy.
,,U mne to bylo opačně. Můj otec zase trval na tom, že musím narukovat, jinak mne vydědí. Prý máme v erbu heslo ,,Čest a odvahu,, a já nedosahuji ani jednoho, s čímž se nedokáže smířit. No....já zase doufám, že si to s tím vyděděním rozmyslí, když se vrátíme tak brzy. "uchechtne se a posune si helmu ústím mauseru více do týla.
Kolona přejela návrší a začala pomalu sjíždět do jedné z temných vesnic. Tam se konvoj zastavil a vojáci začali přelézat bočnice, aby se na zemi trochu protáhli. Kolem vozů začali pobíhat nějací vojáci, bouchali do dřevěných bočnic a se slovy:,,Nevystupovat..ne.. zpátky." pokračovali od auta k autu.
Pouze jedné osádce bylo umožněno vystoupit a to té, co zastavila hned vedle německého terenního Volkswagenu, kterému se kouřilo z motoru. U dvířek stál neznámý major, pokuřoval a bavil se s velitelem kolony.Ten vzápětí zasalutoval, obrátil se na podpatku a zamířil k vojákům, kteří si právě u náklaďáku protahovali ztuhlé údy.
,,Major dostal hlášení od motohlídky, že se v okolí pohybuje skupinka několika osob. Asi odboj. Není kdy, pouštět se do větších pátracích akcí, proto se Vaše posádka rozmístí po okolních staveních a příjezdových cestách, které musí, opakuji, musí zajistit do příjezdu další...snad již poslední kolony, ke které se potom přidá.Kdo je velitel vozu?"obrací se s otázkou k překvapeným mužům.
Od skupiny se odlepí nevýrazná postava se strachem ve tváři a přistupuje před velitele.
,,Já....rotmistr Schliemann."
,,Výborně...Schliemanne...přebíráte zde velení. Nemusím Vám doufám připomínat, že je Vaší povinností setrvat na místě a zajistit průjezdnost za každou cenu. Říše si v těchto dnech žádá celé muže a osobní oběti. Zmíním se o Vás na štábu.Hodně štěstí."
Zasalutoval, sklapl podpatky, nasedl s majorem do svého auta a pokynul z okna rukou ostatním k odjezdu. Motory aut mocně zaburácely návsí, kužely světel obnažily siluety okolních domů a již se dala kolona do pohybu. Od kol aut se zvedl oblak prachu a klesl na čisté uniformy Ralfa a Hanse, kteří stáli s ostatními vojáky u nedaleké strouhy.
,,Tak to bychom měli" povzdech si Ralf a otočil se na kamaráda. ,,Třeba si Hansi konečně zastřílíš, a možná ..."
,,Ticho" zařval na ně rotmistr.,, Za chvíli bude svítat, musíme se rozmístit. Při výjezdu z vesnice je u cesty březový hájek. Kluci, to je Vaše místo. Jakmile někoho, nebo něco uvidíte, stáhnete se zpět a podáte mi hlášení. Rozuměli jste?"
,,A...ano" zakoktal Hans.
,,Tak to jsem sám rád." ulevil si Schliemann a pokračoval: ,,Nikdo tady po nikom střílet bez mého vědomí nebude! Zapište si to dobře za uši. Žádná střelba! Jestli Vám to ještě nedošlo, tak válka je u konce.Počkáme na další kolonu a mizíme.Jasné?!"
Mladíci přikývli a zamířili ranním šerem ke svému stanovišti. Rotmistr je ještě chvíli sledoval, dokud nezmizeli z dohledu za prvním domem a potom pohyby ruky začal rozmísťovat své muže po vsi a kolem cest.
Nakonec zůstal na návsi sám. Společnost mu dělal jen prázdný Blitz, kouřící majorův Kübelwagen a pobíhající pes.
Jak se to všechno zamotalo. Ještě před chvílí seděl v kabině náklaďáku, musel sice poslouchat toho užvaněného Fritze za volantem, ale bylo tam teplo, kouřil jednu cigaretu za druhou a snažil se na nic nemyslet. Doufal, že za pár dní budou v Německu a místo toho hlídkuje v nějaké díře, pod sebou má pár nervozních chlapů co chtějí domů a dva cucáky, co si myslí, že vyhrají válku. Kolik už viděl takových hrdinů, co se ještě před pár dny drželi máminy sukně a potom šli na Vůdcovo zvolání hnojit světová bojiště vlastními údy a vnitřnostmi. Když umírali, žádný z nich neřval ,,sig-heil“, ale všichni volali tu, co jim dala život. Kolik už viděl umírat žen a dětí v podrobených městech, kde propaganda hlásala z tlampačů svobodu pod ochranou Říše a o ulici dál se znásilňovalo a zabíjelo. Vytřeštěné oči svých obětí mu zůstanou v paměti do doby, než on sám se bude smažit v pekle...

konec 1.části