nám napsal(a): Podzim toho roku byl neobyčejně sychravý, zima pomalu, ale jistě přebírala vládu. Jakub se choulil na kozlíku svého vozu, ledový severák pronikl i silnou houní, do které byl zachumlán.

Přemýšlel o tom, jak ještě před chvílí seděl v teple krčmy, poslední před chmurným pohořím, které ho dělilo od rodné země. Nyní už začínal litovat, že neuposlechl rady hostinského, aby už nikam nejezdil, raději přespal a na cestu se vydal až ráno. Cesta prý není bezpečná ve dne, natož po setmění. Nejeden vozka prý už doplatil na svou lehkomyslnnost a stal se snadnou kořistí lapků, řádících v temných hvozdech. Rád prý byl, když holý život zachránil. Kupředu ho ale hnala vidina vyhřáté krčmy a dobrého jídla na druhé straně hor, vzpomínka na ženu která na něj doma čeká. Těšil se na dychtivá očka svých šesti dětí, až uvidí za několik dní blížící se povoz. Ve váčku ho hřál výtěžek obchodu, který zabezpečí jeho rodinu na hodně dlouhou dobu. Velmi dobrého obchodu. Zboží, které před tolika dny naložil na svůj formanský vůz se mu povedlo v daleké cizině prodat se ziskem, se kterým nepočítal ani ve snu. Ve váčku za opaskem ho hřála plná kopa blyštivých nových grošů. Pražských, které před nedávnem začal razit král Václav. Těšil se na okamžik, až váček vysype před svou ženu na stůl, až budou společně plánovat co za utržené peníze pořídí.
Stezka, která zpočátku neustále stoupala, místy tak prudce, že musel sesednout, aby ulehčil koním, se začínala pozvolna svažovat. Věděl, že už překonal horizont, že už bude cesta ubývat rychleji. Vzduchem začaly poletovat prvé sněhové vločky. Zemská stezka vedla úzkým údolím, z obou stran sevřeným prudkými, hustě zalesněnými svahy. Vpravo od stezky pod krátkým strmým srázem zurčela horská bystřina. Začínalo se pomalu šeřit. Ke krčmě už zbývá tak slabá hodinka jízdy. Dunění kol a klapot koňských kopyt na kamenité cestě tlumí slabý poprašek čerstvě napadlého sněhu. Za sebou už má poslední mostek, když vtom se to stalo. Před koňmi se z ničeho nic vynořily dvě postavy, třetí se žene k němu. "Dej sem peníze"! V tu chvíly se hroutí všechny Jakubovy sny. Peníze, jen zachránit peníze. Bezmyšlenkovitě sáhne za opasek, vytrhne váček a hází ho směrem k bystřině. Však já tě zítra najdu. Současně ale cítí palčivou bolest na levé straně prsou. Váček dopadl na prudký sráz, roztrhl se a lesklé mince se kutálí dolů. Sněhové vločky zakrátko vše přikryjí.
Ke krčmě přijíždí povoz bez Jakuba. Druhý den ho našli nedaleko mostku, na prsou měl bodnou ránu. Byl mrtev.

Minul rok, dva, uplynuly celé věky. Starobylá zemská stezka, dávno již nepoužívaná, se stále ještě zařezává do horského úbočí, prudká bystřina stále vesele skotačí po kamenech. Na druhé straně úzkého údolí ale vyrostla nová, moderní asfaltová komunikace, po která se přez hraniční hory přeneseš za pár desítek minut. Údolíčkem kolem bystřiny postupují dva muži - hledači "pokladů". Pokladů je ale nadnesené slovo, spíš jen artefaktů poslední, nejstrašnější války. V okolí jejich bydliště nacházejí jen rezavé střepiny, všudepřítomné náboje do pěchotních zbraní, občas nějaký ten knoflík. Tak se dohodli a vydali společně do této vzdálené končiny s nadějí, že se jim povede najít něco hodnotnějšího. Nejlépe nějaký odznáček. Vědí, že údolím prošla vojska obou válčících stran. Postupují pomalu, každý z jedné strany bystřiny a detektory pečlivě luxují terén. Co chvíli se jeden sehne a motyčkou cosi doluje z kamenité půdy. Většinou odpadky. Těch je tu opravdu hojně. Občas ale i zajímavjejší drobnosti. Tak se oba již radují ze závěru do pušky, z vystřelených nábojnic větších ráží, z torza starobylé sekery, starší z nich dokonce z pěchotní spony. Před sebou už vidí starý kamenný mostek. Asi sto metrů před ním opět silný signál. Mladší hledač opatrně odkrývá zeminu a nadšeně volá: "Mám helmu". Je ale celá zarostlá do kořenů stromů, nemůžou s ní ani hnout. Opatrně přeřezávají skladací pilkou kořeny, odhrnují dál kamenitou půdu a už je volná. Dokonce má i kožený vnitřek! Výborný nález. Vyprošťování jim ale trvalo více než hodinu. Na druhé straně bystřiny opět signál a po chvíli světlo světa spatřuje hrst německých drobných mincí. Oba jsou nadšeni. Nejeli takovou dálku zbytečně.
Čas plyne jako voda, blíží se večer. Ještě, že je tak dlouho vidět. Už jsou téměř u mostku. Tady chtějí dnešní hledání ukončit. Ještě pár metrů, oba přechází na pravou stranu potůčku. Detektory jsou ještě zapnuté, ale již nehledají. Drápou se do prudkého pětimetrového srázu ke stezce, po které chtějí seběhnout zpět na místo, kde zanechali auto. Už jsou skoro nahoře, když detektor mladšího hledače začíná pískat vysokým tónem. To bude víčko od piva. Přezto ale hrábne motyčkou a zůstává stát. "Pojď sem. To vypadá jako nějaká stará mince". Starší bere kolečko opatrně do ruky, lehce otírá. "Petře, člověče, to je pražský groš"! O takovém nálezu se jim nezdálo ani v nejbujnějším snu. Mladší začíná prohledávat detektorem nejbližší okolí a v zápětí nalézá ještě čtyři. Víc mu detektor nehlásí. Starší hledač má stroj o třídu kvalitnější. Proto se pouští do dohledávky sám. A ejhle. Z kamenitého srázu vyndavá jednu minci za druhou. Rozseté téměř v řádce od staré stezky po srázu, až do bystřiny. Celkem šestnáct koleček. Jedno krásnější než druhé. Neotřelé oběhem s nádhernou ražbou a za téměř 700 let pobytu v zemi s nádhernou patinou.
Již není téměř vidět. Oba detektory ztichly, v zemi už nic není. Těch jednadvacet grošíků z celé kopy je vše, co přečkalo v zemi celé ty dlouhé věky. Ostatní asi odnesla voda při každoročním jarním tání. To ale oni nevědí. Jsou navýsost šťastni. Dnes k nim byla štěstěna mimořádně příznivě nakoněna.