nám napsal(a): Šumavská jezera byla před rokem 1989 pro všechny obyvatele naší republiky něco nepřístupného, tajuplného a pro potápěče navíc něco úplně nedotknutelného. Turisté mohli navštívit jen Černé a Čertovo jezero, a to pouze na hrázi. Ostatní jezera ležela v tak zvaném hraničním pásmu.Proto v letech 1986 až 1989 náš potápěčský klub ALPHA Tachov rád přijal nabídku geologů ke spolupráci na výzkumu jezerních sedimentů ze šumavských jezer za účelem zjišťování míry zhoršování životního prostředí.

Skupinu geologů z Ústředního ústavu geologického v Praze vedl ing. Josef Veselý, CSc. Výzkumu se zúčastnil též profesor Stephen A. Norton z univerzity v Maine v USA.
Lidská činnost způsobuje vzrůst obsahu některých látek v prostředí, které pak mohou působit škody přírodě. Všechny změny v přírodě se nějakým způsobem odrážejí ve vodě, jež je jakousi krví přírody. Protože voda teče do moří, nelze její složení v daném místě například před sto lety určit jinak, než podle toho, co zanechala, a to je sediment. Přehrady se pro odběr sedimentů nehodí, protože jsou mladé, a rybníky se zase často čistí od bahna. A tak zbývají pouze jezera, v nichž se sediment ukládá pomalu desetitisíce let. Když se dobře podaří odebrat vzorky sedimentů, mohou geologové spočítat, kolik olova, vanadu, mědi a podobně padá nejenom dnes, ale i kolik padalo před 200 nebo 1000 lety. Sedimenty si ,,pamatují” lidskou aktivitu v povodí, ale lze z nich zjistit i výjimečné události, jako například velké požáry nebo výbuchy sopek.
Naším potápěčským, zdánlivě jednoduchým úkolem byl právě odběr těchto sedimentů ze dna všech šumavských jezer. K tomuto úkolu jsme vyrobili řadu trubkových odběráků o průměru 25, 50, 60, 100 a 125 milimetrů. Po zkouškách nejlépe vyhovoval průměr 60 milimetrů s délkou odběráku 2 metry, který jsme pak používali při všech odběrech. Po řadě pokusů jsme se vypracovali k tomuto pracovnímu postupu: Po důkladném umytí vnitřku trubky odběráku a pístu destilovanou vodou se zatlačil píst, který byl upevněn na tyči, až na spodní okraj odběráku. Na trubku odběráku i na tyč s pístem se uvázala samostatná lanka. Na nafukovacím člunu na místo odběru vyjeli čtyři potápěči. Dva se spustili s odběrákem ke dnu. Úkolem jednoho potápěče ve člunu bylo udržovat člun přesně nad bublinami. A druhý potápěč ve člunu byl ve spojení s potápěčem na dně a uvolňoval lanka z cívek. Lanko přivázané na trubce odběráku bylo zároveň lankem signálním. Potápěč, který nesl odběrák, i jeho pomocník museli pomalu a bez pohybu klesat na dno tak, aby nevířili sediment. Při dokleknutí na dno potápěč nastavil odběrák do kolmé polohy, asi 10 centimetrů nad sedimentem, a dal signál potápěči na člunu, aby uvázal pevně lanko, které bylo na tyči s pístem. Když potápěč v lodi lanko pevně uvázal, dal potápěčovi na dně znamení, že píst je zajištěn, a uvolnil lanko odběráku. Potápěč na dně pak zarazil trubku odběráku do dna. Teprve tehdy se zapojil druhý potápěč a společně tlačili trubku odběráku do sedimentu. Znamenalo to postavit se na hlavu a naplno zabrat ploutvemi. Po zatlačení odběráku do sedimentu dali signál k jeho vytažení do člunu. Jeden potápěč držel rukou spodek trubky odběráku, aby sediment nevypadl, a doprovázel ho ke člunu.
Profesor Norton vyžadoval vždy odběry perfektní. Sediment nesměl být v trubce odběráku stlačen, musel být rovně a voda nad ním musel být naprosto čistá. I když jsme měli odběry natrénované, tak v průměru byl dobrý asi tak každý třetí. Z každého jezera byly odebrány dvě dobré sondy, z nichž pak byly vytlačovány vzorky po 1, 3 a 5 centimetrech. Tyto vzorky byly s velkou pečlivostí dávány do lahviček určených pro výzkum v Praze a v Maine v USA. Při některém odběru jsme se dostali odběrákem až do 11. století.
Na Čertově jezeře se nám nejméně dařilo a měli jsme tam nejvíce práce s odběrem vzorků, pro něž jsme se potápěli do třiceti metrů. Už od 17 metrů bylo nutno svítit. Na dně při svícení byla dobrá viditelnost. Sediment tam měl červenohnědou barvu. I když jsme hledali nějaké pozůstatky munice nebo výbušnin, tak jsme mimo mincí nic nenašli.
Prášilské jezero je na první pohled pěkné a zajímavé. Vzorky jsme odebírali v hloubce15 metrů a již od sedmi metrů bylo třeba svítit. Voda měla hnědé zbarvení. V tomto jezeře jsme našli německou přilbu a také hliníkovou přídavnou nádrž z amerického bombardéru z II. světové války. Tato nádrž ležela v hloubce tří metrů a do poloviny byla v bahně. Část ve vodě byla v dobrém stavu, ale část která byla v bahně se úplně rozpadla.
Jezero Laka je malé a mělké. Voda má také hnědé rašelinné zbarvení a největší hloubka jezera je necelé 4 metry. Pozoruhodností jsou plovací ostrůvky, tzv. plaury. Když jsme jeli k tomuto jezeru, bylo zrovna nahlášeno narušení státní hranice. Vojáci pohraniční stráže se rozmístili v terénu a než jsme dojeli k jezeru, tak nás 5x kontrolovali. Profesor Norton, který neznal naše zajištění hranic, pravil: „to jezero Laka musí být nějak důležité, že ho tak hlídají.“
Plešné jezero se dříve nazývalo Plekenštejnské. Toto jezero mělo ze všech nejhorší vodu, byla hnědá a zakalená. Od čtyř metrů bylo nutno svítit. Sondy jsme odebírali v hloubce 17 metrů a viditelnost na dně při svícení byla pouze asi 1,5 metru. V zadní části jezera pod jezerní stěnou v hloubce přibližně půldruhého metru jsme nalezli porosty šídlatky v několika malých kobercích. Nevím proč, ale potápění zde nebylo příjemné.
Borová Lada – jezírko v rašeliništi. Hloubka asi dva metry, viditelnost asi půl metru. Sonda se odebírala těžce, rašelina ucpávala odběrák.
Nejhezčí ze všech jezer je Černé jezero. Zde jsme odebírali vzorky z hloubky 32 metrů, kde bylo dobře vidět i bez světel. Voda měla nazelenalou barvu. Na několika místech pod jezerní stěnou byly také trsy vzácné šídlaty, i když koberce měly jem asi 20 trsů. Jako potápěči jsme se tady nejvíce těšili na volné chvilky mezi odběry vzorků. Podle různých pověstí a legend by měla být v jezeře utopená hraběnka i s kočárem, koňský potah i s vozkou, řada nacistických vojáků ….. . Ale nejvíce jsme si přáli najít bednu s nacistickými dokumenty, kterou tam mohli zapomenout potápěči v roce 1964. O akci vyzvedávání beden s nacistickými dokumenty byla publikována řada článků. Podle fotografií, na kterých byl ponton s těžkými potápěči, jsme určili místo nálezu těchto beden. Říkali jsme si : to by bylo, aby alespoň jednu bednu v tom hlubokém bahně nezapomněli. Bahno jsme rukama prohmatali, ale nic jsme nenašli. Na dně u vyhořelého hotelu je slušné smetiště. Hledali jsme tam nějaký suvenýr na památku, a tak část hotelového nádobí se dostala opět na vzduch. Munici ani zbraně jsme nenašli, jen jednu pažbu od německého kulometu přirostlou ke kamenu. Jeden zajímavý nález se nám přece jen podařil. V hloubce 8 metrů jsme objevili lahev, v níž byla do poloviny nějaká tekutina, a nad tou tekutinou bylo něco bílého. Na břehu vydala lahev své tajemství. Byly to tři navštívenky pánů z Prahy na kterých bylo připsáno datum vhození do jezera: 26.7. 1879. A tak se nám podařilo najít v jezeře alespoň nějaké dokumenty.
O této expedici jsem napsal kamarádovi do Austrálie. Popsal jsem mu, jak jsme hrabali v bahně a hledali bedny. Obratem jsem od něj dostal dopis, abych prý věděl v jakém slavném jezeře jsme se potápěli. Přiložil k dopisu část knihy, kterou napsal v USA bývalý příslušník StB, který bedny hodil do jezera týden před „oficiálním“ nalezení. Na to tehdy zneužili svazarmovské potápěče, kteří na ten podvod s nacistickými bednami naletěli.
V době, kdy jsme odebírali sedimenty, byla všechna jezera už mrtvá. Kyselost vody vody činila 4,5 pH. Pstruzi byli viděni naposledy v Černém jezeře v roce 1975.
Po skončení celé akce na Šumavě nás překvapil profesor Stephen Norton, když pravil:“ U nás v USA si na takový výzkum sedimentů nemůžeme dovolit najmout potápěče, ti jsou moc drazí.“ My, tachovští potápěči, jsme to dělali zadarmo. Jedinou naší odměnou bylo potápění v šumavských jezerech, na které se nezapomíná.
Škoda, že jsme v té době neměli detektor pod vodu. Bylo by to tehdy ještě zajímavější