nám napsal(a): Po pádu železné opony, jsme na motocyklech, jak utržení z řetězů, vyrazili na západ. Jednou jsme se zastavili poblíž Berchtesgadenu na občerstvení. Za chvíli za námi přišel, majitel hotelu. Že slyšel brněnský hantec a přisedl si k nám.

Začal vyprávět, jak emigroval z Brna po roku 1968,o těžkých začátcích, ale že už má dva hotely. Doporučil nám výlet na Kehlsteinhaus (Eagle´s nest) a výhled z jeho vrcholu, 1834 metrů nad mořem. Orlí hnízdo dostal A.Hitler k padesátinám od M.Bormana. Dále nám pověděl o pozlaceném výtahu ve skále (124 m) na vrchol a také o základech Berghofu v lese.
Nějak se nám nechtělo, marek bylo málo,ale nakonec jsme druhý den ráno vyjeli serpentynami na parkoviště a odtud autobusem nahoru.
Již jen jízda autobusem stála za to. Postupně se nám otvíralo nádherné panorama. Ale to nebylo nic proti tomu, jaký výhled se nám naskytl na vrcholu. Doslova nám to bralo dech. Při krásném počasí, což ten den bylo, byla viditelnot až 200 km.
Ani se nedivím, proč si Hitler vybral tohle místo. Příroda, výhled, geografická poloha, Mnichov 148km, Rakousko 9km, symbolicky mu u nohou ležely obě země.
Z Teehausu jsme sjeli na parkoviště autobusů, výtahem pro 40 osob, za 41 sekund, dalším to divem techniky,na tehdejší dobu.
Po příjezdu k hotelu "zum Turken" jme navštívili nedaleké muzeum, s částí zachovalých podzemních chodeb. Odtud jsme se vydali téměř neznatelnou pěšinou do lesa k Berghofu. Samozřejmě žádné značení, trochu jsme bloudili, naštěstí nám cestu pan hoteliér, popsal dobře. Z Berghofu zůstaly jen základy, zarostlé stromy. Moc lidí tam cestu nenajde. I později když jsem tam vedl další zájamce, vždy jsme tam byli sami. Někteří z nás cítili tu negativní energii, jako by vsáklou do skal. Nutkalo nás to co nejrychleji odejít.
V příštích letech jsem tam byl celkem třikrát, naposledy v roce 2009, s tím že půjdem s kamarádem na vrchol pěšky a vezmu si detektor.
Je to asi 6,5km prudkého stoupání. V 9 hodin jsme vyrazili, cestou jsme občas míjeli rázovité Bavoráky v jejich tradičním oděvu, všichni zdravili "grús Gott" a my odpovídali. V polovině cesty jsem skočil do lesa a chtěl vytáhnout z batohu detektor, ale ouha, ruce mně zdřevěněly. Je to přece jen pietní místo a tak milý detektor putoval bezpracně až na vrchol. Tam jme dorazili cca po dvou hodinách, ke kříži, kde končí většina poutníků. My jsme se vydali jestě na asi dvoukilometrový okruh po hřebeni. Tam jsme nikoho nepotkali. Pak jsme se hodinu kochali výhledem a opět po svých dolů. Vždy jsem se podivoval, proč tam jezdí tolik starých lidí, i přes 80 let, o holích i na vozíku.
Tak jsem se ptal, ve vší slušnosti. Všichni říkali, nádherný, kouzelný výhled. Na téma války - mlčení. Ale to nám již říkal náš známý. Až jeden, přes 90 let starý, bývalý voják Wehrmachtu, se nostalgicky rozpovídal, jaký byl za vůdce ordnung, byla práce a že chce naposled vidět, co měl Hitler rád a kudy chodíval.
Pokud tam někdy pojedete, tak navštivte i nedaleké Kónigssee a lodí na el. pohon do kaple sv. Bartoloměje. Po vlastní ose se to dá zvládnout za jediný den, ale nedoporučuji.
Také mrknout na předpověď počasí. To ale sleduje půl Evropy a tak za krásného dne, tam bývají fronty na autobus a plná parkoviště. To se dá vyřešit popojetím o 600 metrů dál a zaparkovat na pravé straně u lesa.
Tohle místo má pro mě magickou přitažlivost. Nikoliv pro to, že tam působilo největší zlo dějin lidstva, ale přírodou, architekturou zasazenou do Alpského prostředí s rázovitými obyvateli.
Zcela určitě se tam ještě podívám.