nám napsal(a): Již delší dobu mě lákalo hledání v jižních Čechách. Využil jsem tedy pozvánku na jedno jihočeské setkání hledačů, domluvil se s kolegou který bydlí v podšumaví, že bychom se tam mohli setkat a když nadešel čas, vyrazil jsem na cestu.

Na břehu Vltavy už byla řada hledačů a navečer dorazil i Eďas. Společně jsme poseděli, popili a pobesedovali a ráno po probuzení jsme přemýšleli kam vyrazit. Vytypovali jsme si jeden les nad nedalekou vsí, kde jsme zanedlouho parkovali naše auto.Obtíženi bágly mizíme v lese.
Nádherná příroda. Docela příkrá stráň, vysoký, starý les, ve stráni mezi stromy rozseté sem tam balvany. Eďas začíná luxovat dole, já o 50 metrů výš. Pomalu jdeme, občas nějaká ta patrona, jinak nic. Čas plyne, blíží se poledne. Ve stráni vidím několikatunový balvan vyčnívající ze země a tvořící jakousi přirozenou stříšku. Cosi mě k němu přitahuje. Pod balvanem signál. Nic moc, ale barva. Začínám kopat, jde to pomalu, zem je tvrdá, kamenitá, pod balvanem není moc místa. Jak se dostávám do země, signál sílí. Po čtvrt hodince úmorné práce narážím na kameny, které mi připadají, že jsou složené na sobě. Jako suchá zíďka. To už přichází i Eďas, cože to tam kutám a přikládá ruce k dílu. Společnými silami vyndaváme vrchní kámen a narážíme na eternitovou desku zasunutou jako stříška pod balvan. Adrenalín začíná pracovat. Signál řve! Teď už je jasné, že tam "něco" je.
Rozebíráme pomalu naskládané kameny a z pod balvanu na nás vykoukne čelo dřevěné bedny cca 35 x 40 cm. Ruce se nám třesou, nedá se pracovat jinak než v leže. Není místo. Sedname si a vymýšlíme další postup. Co to je? Není to bedna vervolfů? Není tam nějaký nástražný systém? Nebo to je jen obyčejný uschovaný sudeťácký poklad? Rozhodneme se pokračovat s nejvyšší opatrností.
Krumpáčky definitivně odkládáme stranou a jen dýkami a rukou opatrně odstraňujeme hlínu z boků bedny, vyndaváme eternitové desky. Jde to velmi pomalu, pracovat může vždy jen jeden. Víc místa tam není. Adrenalín pracuje naplno, ruce se nám třesou, v duchu si malujeme, co vše tam může být! Konečně máme volný vršek i boky a kam dosáhneme i dno. Na finále si musíme oddychnout, košile jsou už úplně propocené a to nejen od námahy. Kopáme už nejméně půldruhé hodiny. Konečně se rozhodujeme pro vyndání.
Naposledy ještě oba bednu prozkoumáváme, nevidíme tam ale, potřebovali bychom zrcátko, tak alespoň opatrně hmatem. Bedna je "čistá". Bylo by jednoduché dýkou či kumpáčkem odtrhnout čelo, dřevo je zetlelé, ale to nechceme, nevíme co tam je. Nejvíce teď litujeme, že foťák zůstal zapomenutý v autě. Konečně naposledy zalehám k vykopané díře, beru bednu opatrně do obou rukou a zkouším s ní hnout. Jde to. Velice pomalu vytahujeme poklad na světlo boží. Co to ale je? Oba zůstáváme jako zařezaní. Rádio. Ono to je rádio! Původní obyvatel obce zde před osunem schoval to nejcennější co měl - rádio. Veliké a ve své době asi výkonné rádio. Vzít ho? Dřevo je zcela zetlelé, prstem bys ho propíchl. Necháme ho spát tam, kde spalo 60 let. Z rádia alespoň vyndavám elektronky a stupnici a ukládáme ho zpět. Pracně vykopanou díru opět zaházíme a odcházíme hledat snad dalšího "sudeťáčka". Oba se ale shodujeme, že za ten adrenalín to rozhodně stálo.