nám napsal(a): Téměř vždy, když s detektorem procházím nějakou lokalitu, nejlépe bojiště, mám spoustu času k přemýšlení a nejednou si přemítám, jak asi vypadal „běžný" den v oněch dnes už mělkých a zarostlých pozicích.

Když z týlového tábora vytáhnete hrací harmoniku, přemýšlíte, kterou melodii jako poslední její majitel hrál svým kamarádům před očekávaným útokem. Když vyhrabete v hlubokém okopu drobnou minci, přemýšlíte, kdy a za co ji při poslední příležitosti směnil. Nehledě třeba na zapalovač. Kdy si naposledy zapálil cigaretu? Jak si po jeho ztrátě mohl zakouřit? Připálil si ještě někdy vůbec?

Takových otázek Vás během putování po bojišti napadne bezesporu hodně. Nikdy ale nepochopíte souvislosti. Tak proč si je prostě nevymyslet? Válka byla dlouhá, zasáhla osudy mnoha lidí. Proč by se to zrovna takto nestalo?

„Jmenoval se Johann Hampel. Rodák z Petersdorfu, civilním povoláním kovář. Válka ho zasáhla tak jako mnoho jiných v říši. Coby infanterista prošel útokem na Francii, účastnil se i invaze do Ruska a začátkem roku 1942 byl kdesi u Skulowa těžce raněn do pravé nohy, když ruský šrapněl explodoval kousek od stanoviště jeho kulometu.

Léčil se dlouho. Hrozila amputace, ale zásah mladého zdravotníka, nějakého Hafnera, jeho nohu zachránil. Snad jen si chtěl nováček udělat u nadřízených dobré jméno a tak nedošlo k jednodušší amputaci. Když se po třech měsících mohl Hampel vrátit do služby, byl coby již zkušený voják převelen na svou domovskou posádku, aby cvičil nové rekruty. Válka přece běžela na plné obrátky a dobytí Moskvy si žádalo nové a nové posily.

Po půl roce byl poslán s jedním plukem do severní Francie, kde pokračoval v neustálém výcviku sil pro budoucí nasazení na východní frontě. Za tři měsíce putoval zpět do Ruska. Ne však jako frontový voják, ale jako velitel zásobovacího oddílu kdesi na území jižní skupiny armád. Po stalingradské katastrofě, jež se mu vyhnula, se dostal zpět hluboko do týlu, kde koordinoval zásobování na jistém úseku fronty skupiny armád Jih. Hendikep, který mu po zranění zůstal, nedovoloval frontové nasazení.

Přišel však rok 1945. Německá armáda ustupovala na všech frontách a velitelé počali do zbraně povolávat všechny, kteří mohli udržet v rukou zbraň. Vzpomněli si i na našeho Johanna Hampela, v té době nadrotmistra. Během mnoha ústupových bojů se dostal až do předhůří Sudet. Byla druhá polovina března a Rudá armáda dál tlačila Němce zpět do své říše. Tu sílu ale nepoznával. Dosud nepoznaná kvantita, zarputilost a odvaha hraničící s šílenstvím a především nenávist. To už nebyli ti Rusové, kteří je jen zdržovali při postupu do ruského vnitrozemí.

Byl 25. březen 1945, sníh tál s každým slunečním paprskem, který se o něj opíral. Hampel jen čekal, kdy mu začne tahle břečka zatékat do popraskaných holínek. Jejich nové pozice na zalesněném kopci byly velmi neodborně vyhloubené. Nevěděli, jak dlouho se v nich zdrží, přesto je rychle upravili, aby do nich tající sněhová pokrýva tolik nezatékala. Na kryt se přece nelituje námahy. Dělostřelecký oheň práskal nedaleko od nich, což bylo známkou, že se chystá další z řady nekonečných ruských ataků. Hampel se během měsíce svého nového nasazení velmi rychle aklimatizoval, ale na strach z nepřátelských šrapnelů si nikdy nepřivykl. Po pravici Scholl, Metzner, Weiß, Burkhardt a Kober, po levici Edelbert, Czerwinka, Kafurke a Schumacher. Kamarádství ve válce je vždy trochu něco jiného. Kolikrát se s mnoha z nich hádal kvůli maličkostem, kvůli každé cigaretě nebo prostě jen kvůli fotbalu. Když ale šlo do tuhého, stálo před nimi nepopsatelné pouto sounáležitosti.

Pojednou zasvištěl granát i nad jejich hlavami – prásk. Náboj explodoval deset metrů pod jejich linií a jen dodatečně vyztužené předprsně okopů uchránily jejich obyvatele od zkázy, kterou nesly svištící šrapnely. Než se stačili vzpamatovat a otřepat spadlý nános hlíny z ramen, zasypala jejich pozice sprcha několika dalších střel. Věděli, že to znamená jediné – ruský nástup! Jen krátký moment se zdálo, že celý les ovládl kýžený klid. To než si sluch přivykl a Hampel zaregistroval mnohem méně hlasitý, o to však více intenzivní puškový a kulometný oheň. Kafurke nahlas nabádal k pozornosti, a jeho slova náhle potvrdil pohyb zemitě hnědých uniforem, které se za křiku zvedly nějakých dvě stě metrů před nimi za pásem lesa poměrně vzrostlých borovic. Nikdo nemusel nic víc rozkázat. Reflexy učinily své a prsty okamžitě pobídly spouště svých karabin. Ozvala se série výstřelů. Zdálo se, že střely našly svůj cíl, ale na počtu útočníků to nic nezměnilo. Konečně zarachotil i Metznerův kulomet a počal kosit ruské síly s větší vervou, než to dovedly pušky většiny. Vypadalo to, že síla ruského úderu polevila, ale mnoho útočníků využilo terénních nerovností a v ostřelování pokračovalo.
Chvíli se zdálo, že je klid. Na to se však zvedla druhá vlna útoku, a celý horor se opakoval znovu. Natáhnout závěr, zacílit, prásk! Závěr, zacílit,prásk! Jak jednotlivé nábojnice dopadaly k jeho nohám, uvědomil si Hampel během této automatické činnosti, že vlastně pořádně nemíří. Hukot vlastního výstřelu mu prostě dodával jistý, byť pomíjivý klid. Tak pokračoval i třetí útok, než se Rusové stáhli a střelecké závody na chvíli ustaly. Kafurke se vzpamatoval jako první a začal kontrolovat stavy vyvoláváním jmen. Jako jediný neodpovídal Czerwinka…

Hampel nehnutě seděl ve svém okopu. Něco se v něm zlomilo, tak intezivní strach z útoku nepřítele dřív buď nevnímal nebo prostě nezažil. Pravou rukou našmátral levou horní kapsu, rozepnul knoflík a s třesavým pohybem v ní nahmatal zapalovač s poslední cigaretou. Současně s ní mu z kapsy vypadlo několik drobných mincí. Nevšímal si toho. Dávno ty kolečka různých barev a velikostí neměly žádnou hodnotu. Pracně si pomačkanou cigaretu zapálil a vnímal každé potáhnutí jejího štiplavého kouře od nádechu až po výdech.
Cítil že žije.

Přiběhl náhle jakýsi poddůstojník z týlu, dřív ho neviděl, že došlo k průlomu asi kilometr nalevo od nich, a že je třeba rychle ustoupit na hlavní hřeben, hrozí totiž možnost obklíčení. A tak se i naše skupina s Hampelem dala na okamžitý ústup. Navzdory značnému neklidu a nejistotě vcelku spořádaně vyklidili své pozice a se zajištěním od přisunutého zadního voje počali v zástupu opouštět kótu.

O nějakých sedm minut později klesali po vyšlapané pěšině dolů do údolí. Každý ve svých myšlenkách, přitom však stále se zrakem všude okolo. Ten stav mysli nejde popsat. V duchu řešíte nějakou formalitu, třeba nedostatek vody, ztrátu nějaké osobní věci a přitom bedlivě kontrolujete terén okolo.

Náhle však z leva zarachotil samopal. Pod jeho střelami klesly tři postavy z celé sestavy rychleji, než stačili ostatní zalehnout a zjistit, o co jde. Scholl byl na místě mrtev. Tři kulky se mu zaryly do oblasti srdce. Edelbert i Hampel dostali shodou okolnosti zásah do oblasti levého ramene. Ruský spěšný oddíl tak počal využívat nedalekého průlomu, aby znepokojoval ustupujícího protivníka. Ostatní vojáci si ihned našli vhodnou pozici a drzý přepad trochu utlumili. Nedostatek munice z předchozích bojů je ale rychle přinutil ustoupit a nechat své kamarády na místě svému osudu…"

Zda tam Hampel zahynul, padl do zajetí, nebo ho společně s Edelbertem zachránil zadní voj, to nechám na Vaši fantazii. Ať už chcete nebo ne, z nalezených předmětů už jejich příběh nevycítíte, aspoň já to neumím. Jisté je jen to, že jsou němým svědkem dějů minulých a je jen výsadou nás nálezců, v nich to svědectví dál hledat.