nám napsal(a): Mnozí z Vás mi dají za pravdu,že na první kontakt s detíkem se jen tak nezapomíná. Ještě mám dodnes v sobě zažitý ten moment,když jsem poprvé,spolu se svým kamarádem,vyrazil vyzkoušet jej na jednom liduprázdném místě kousek za Prahou.

Opatrnost musela být tehdy na místě,tehdejšímu režimu by byla tato činnost nanejvýš podezřelá a nežádoucí. Práskačů se bohužel nacházelo taky dost,psal se rok 1974, což byl čas po vpádu okupantů do naší země a uskutečňování tvrdé normalizace naší společnosti a dva šílenci s podomácku vyrobeným detíkem by pro tehdejší STB byla lahůdka. Někdy o rok dřív jsem shlédnul jakýsi dokument o hledačích pokladů kdesi z Austrálie, kteří v bývalých zlatokopeckých osadách hluboko v buši, pomocí detektorů našli nějaké zlaté mince a spoustu jiných kovových artefaktů z dob slávy těchto osad.
Tehdy mi to hrozně "chytlo" a já jsem strašně moc zatoužil takovou věcičku mít a taky tak chodit a hledat zakopané poklady... Jenže,u nás nic takového tehdy k mání nebylo,kromě vojenských minohledaček a dovézt si detík z "venku" bylo v tehdejší době nemožné. Nicméně,kdo něco hodně chce,tak to dostane a já jsem jednoho krásného dne dostal typ na jednu prodejnu pro radioamatéry v Ostravě,kde byl úžasný fanda detektorů všeho druhu v roli samotného vedoucího prodejny. Od něj jsem získal plánek,jak si detík postavit takříkajíc na koleně doma. Protože s elektronikou kamarád nejsem,padla stěžejní část výroby na mého kamaráda Aleše, který je v tomto oboru vzdělán a dost mu rozumí.
Skouknul plánky a promluvil větou každého řemeslníka, když se mu do práce nechce.:"Hele ,to je hrozně moc složitý, kde na to seženem součástky, ta cívka,to je velkej problém a stejně to fungovat nebude!"
Jenže,já do něj vrtal tak dlouho, až vyměkl a dodal seznam všeho,co budem potřebovat. Nechci mu dnes sahat do svědomí,ale myslím si,že se tehdy spoléhal na to,že nic neseženu a on nebude muset nic dělat. Spletl se. Postupně jsem sehnal vše,tedy skoro vše,co bylo třeba,aby dílo zdárně pokračovalo.
Celá stavba byla systém pokus - omyl, ale detík nám pomalu vyrůstal,až nadešel den "D" a my vyrazili na první "ostrou" zkoušku. Největší problém byl vyrobit cívku,aby se do ní nedostávala vlhkost a byla trochu schopná snést i nějaký karambol. Je to už skoro 40 let,už si moc detailů nepamatuju, vím jen,že jsme nakonec použili epoxidovou pryskyřici, kterou jsme cívku ve formě zalili. Dopadlo to,nó,obstojně. Obstojně říkám proto,že mnohé jiné věci dopadli mnohem hůře.
Náš výrobek "ALEŠ",jak jsem jej nezištně pojmenoval po svém tvůrci, vážil totiž skoro 7 kg a mávat s ním déle než 5 minut nad terénem by nedokázal ani Schwarcík v dobách své největší slávy. Stvořili jsme tehdy i nějaké fotky,ale bohužel se nedochovaly. Další "nemoc" se projevovala tím, že absolutně nerozeznával žádné diskriminace, natož aby je respektoval a pískal neustále na vše,co se pod ním objevilo. Zajímavé bylo,že reagoval i na trsy trávy...
Tehdy byl v terénu a my s ním naposledy.Skončil nejdřív ve sklepě s tím,že jeho "mouchy" časem vychytáme, ale znáte to: sejde z očí,sejde z mysli... A tak nejspíš skončil v nějaké skládce "železné neděle"kam ho moje máma tajně a nepietně uložila. Ale nadšení do věci mě neopustilo a v roce 1969 jsem sehnal vojenskou minohledačku,tuším,protože již také zmizela v propadlišti dějin,že měla označení WM 3P,ale o tom někdy příště.