nám napsal(a): Již dlouho jsem si pohrával s touto myšlenkou, ale zatím jsem nenašel dost času, vhodné doby a ani možná odvahy. Na webu jsem pročítal diskuze, názory jiných hledačů, dával si dohromady pro i proti.

Elánu k tomuto kroku mi dodávali pozitivní ohlasy zkušenějších hledačů, kteří takto po setmění chodí hledat. Dalším důležitým krokem, který mě poposunul kupředu, byly mé vlastní lokality, na které je prostě vhodnější chodit hledat v noci.

Od dnešního rána, kdy jsem byl venčit psa, jsem tušil, že dnešek bude ten správný. Již ráno bylo příjemné teplo a sluníčko se prodíralo mlžným oparem. Napřed jsem myslel, že půjdu hledat odpoledne, ale to mi nevyšlo. Když jsem byl potom na odpolední procházce se ženou a psem, tak o nočním hledání bylo rozhodnuto. Žena šla večer na nějakou dámskou jízdu a můj předešlý plán - návštěvu hostince, jsem rychle hodil za hlavu.

Tak jsem tedy po setmění vyrazil. Protože jsem měl namířeno na nedaleké lokality u mého bydliště, vydal jsem se pěšky. Tenhle způsob dopravy mi dovolil si naplnit malou placatou lahvičku, aby bylo čím objevené nálezy hned na místě oslavit. Když jsem asi po dvou kilometrech opouštěl město a minul jsem poslední lampu veřejného osvětlení, padla na mě zvláštní stísněnost. Tenhle chmur jsem velmi rychle rozehnal a záhy jsem se blížil k vyhlédnutému políčku. Protože jsem v cestě pokračoval již ve tmě, brzy si na ni přivykli i mé oči a začal jsem se rozkoukávat. Ještě na okraji pevné cesty jsem si složil detektor a lopatku, do kapse připravil čelovku, kdybych měl problémy s dohledáním nálezů a vyrazil hledat.

Po chvíli jsem měl první signál. Napřed jsem shrábl rukou vrchní měkkou vrstvu půdy a přehodil ji přes cívku. Signál tam nebyl. Zabral jsem lopatkou a hned v první várce se objevila stará nábojnice, kterou jsem poznal po hmatu. Nohou jsem zahrnul dírku a pokračoval. Po pár krocích další signál. Opět jsem rukou přehrábl hlínu a v tom mě něco ostrého seklo do prstu. Zase nábojnice s roztřepeným ostrým koncem. Při dalším signálu jsem musel kopat hlouběji a v prstem mi uvízla mincička. Adrenalin stoupl a já to nevydržel a musel jsem rozsvítit čelovku a podívat se, co je zač. Byl to RU 1 Krejcar, hned putoval do kapsy a já si dal první oslavný hlt. Mezitím začal na obzoru vycházet Měsíc a na políčku se dělalo čím dál tím víc světlo. Skoro jsem si říkal, že je to už moc. Při dalším nálezu jsem už nepotřeboval vůbec kopat a dohledávat. Prostě jsem z povrchu vzal starý knoflík. V prstech jsem na líci cítil perforaci jeho zdobení. Takhle jsem procházel políčka ještě asi dvě a půl hodiny s ještě dalšími pěknými nálezy.

Když závěrem mé první noční hledání zhodnotím, tak se povedlo na jedničku. Ti, kdo chodí v noci hledat, tak ví. Ti, kdo ještě nebyli a přemýšlejí o tom, tak těm to můžu vřele doporučit.