nám napsal(a): Nevěděl jsem co mám dělat. Podíval jsem se pod nohy a zcela automaticky jsem několikrát přešlápl, jako bych měl boty od krve těch kluků.

Pak jsem se podíval na okno, na které ukazoval profesor a zdálo se mi, že vidím pohnout záclonou.
Profesor zazvonil, po chvíli se otevřely dveře a v nich stála drobná stará žena v zástěře a šátkem na hlavě, tak jak je to pro tento kraj typické.
,,Dobrý den paní Pavlíková. Tak jsme tady. Já jsem profesor Vrána a to je můj kolega pan Zeman".
,,Já vím. Snacha mi říkala, že se stavíte. Počkejte chvíli, jen na sebe něco hodím a půjdeme se tam podívat. Chcete se tam přece podívat...na to místo, kde...no, však víte." mávla rukou kamsi do dálky a zmizela v domě.
Po chvíli vyšla a čiperně se malými kroky vydala do domu naproti, kde zaťukala na malé okno.
,,Kam to jdeme?" ptám se profesora, ale ten jen pokrčil rameny.
Otevřít jí přišla stejně stará, ale o poznání zavalitější žena a cosi si chvíli povídali ve dveřích, zatímco my postávali opodál.
,,Máme chvílku počkat, hned přijde" utrousila paní Pavlíková a posunula si bradou uzel šátku.
,,Promiňte, ale jaksi....kdo přijde." zeptal se nic nechápající profesor.
,,No přece Lída...Draisaitlová...aha, snacha Vám to asi neřekla. Bratr Lídy pomáhal se svým otcem pohřbívat ty kluky. Bohužel už nežije, tak alespoň ona. Třeba ví něco, co já ne." pousmála se.
Po pár minutách už jsme si to vykračovali po návsi do kopce, kolem posledních chalup a vydlabaných starých sklepů v úvozu. Najednou se ty ženy zastavily a chvíli se potichu domlouvaly.
,,Tak tady je to. Tady v tom svahu, vedle sklepa." řekla jedna a ukázala rukou k úvozu.
,,Jste si jistá?" zeptal se profesor a já si mezitím začal chystat detektor.
,,Jo...naprosto." řekla a druhá dodala:,,Ten hrob byl tak mělko, že když zapršelo, byly vidět boty těch chudáků, ale nikdo se s tím nechtěl zabývat, tak tam vždy jen přihodili pár lopat hlíny....byly to divné časy."
Zapínám přístroj na ,,all metal" a stoupám svahem na místo, které uvedly. Stačí jedno, dvě máchnutí a signál jako hrom....drát...další signál a vedle ještě jeden. Kopu a další drát a ještě jeden. Dám si tu práci a zjišťuji, že kam kopnu, tam na mne vykoukne kus starého drátěného plotu.
Paní Pavlíková to vidí a hned přispěchá s vysvětlením. Prý tu každou chvíli ujížděl svah, tak to chlapi už dávno zpevnili starým pletivem a hlínou.
,,Takže jestli tomu dobře rozumím, ti kluci jsou pochováni v tomto svahu, ale vlivem sesuvu půdy mohou být klidně o dva metry níž, ale každopádně jsou pod starým pletivem." konstatoval posmutněle profesor.
,,Taky se jejich ostatky mohly dostat na povrch...prostě se svezly po svahu, nebo jsou naopak přikryty silnou vrstvou hlíny z několika sesuvů." dodal jsem.
,,Slyšela jsem, že je odvezli v šedesátém osmém Rusové, ale bude to asi drb. Říkal to kdysi starý Navrátil a to je ožrala." pronesla paní Draisaitlová a druhá žena jí souhlasně přitakala.
Ještě se tak trochu potloukám s detektorem na úbočí svahu a poslouchám staré ženy, které líčí každá po svém, co se tehdy stalo a mně se v hlavě rodí myšlenka, napsat malou povídku o těchto mladých klucích, sešrotovaných krutou mašinérií války.
Po chvíli balím nádobíčko a pomalu scházíme zpět do vsi.
,,Škoda, že jsme Vám moc nepomohly, ale takto je to možná lepší....celý život mám tu popravu před očima...nechme ty chlapce v klidu spát, tam kde jsou." loučí se s námi paní Pavlíková a obě ženy si jdou pomalu po svém.
Cestou k autu si zapaluji cigaretu a obracím se na profesora:,, Tak to bychom měli...ale alespoň to byl pěkný výlet...ne?"
,,Mrzí mně, že jsem Vás sem zbytečně vytáhl...škoda" povzdychl si profesor.
,,Nic si z toho nedělejte, já toho opravdu nelituji. Rád jsem Vás poznal...a konec konců říká se přece, že všechno zlé je k něčemu dobré...tak tedy uvidíme" říkám s úsměvem a vytahuji další cigaretu.
,,Máte pravdu a třeba omezíte to kouření, škodí to zdraví." poznamenal profesor.
,,To je fakt." souhlasím a zašlapávám právě zapálenou cigaretu.

konec 8.části

Doslov
Je to už tři roky, co jsem na náměstíčku tipl svou poslední cigaretu a stále se mi vrací v mysli ty dvě odcházející staré postavy. Uvědomuji si, že s nimi odchází i poslední pamětníci na tuto krutou dobu a ve mně se to stále hádá. Vykřičet do světa, kde jsou ti kluci pochovaní a riskovat tím, že se sem slítnou hordy zoufalců pro odznaky, a nebo nechat skutečnost upadnout v zapomnění a nechat žít jen příběh....Nejspíš se přikloním k druhé variantě, ikdyž staré přísloví říká ,,Nikdy neříkej nikdy".