nám napsal(a): Zdravím všechny příznivce tohoto našeho koníčku s cívkou na tyči a taky všechny ty, kteří rádi cestují. Tento článek sepisuju s větším odstupem času, skoro rok a půl, nebyl totiž dosud čas a teď bych se chtěl s vámi podělit o pár zážitků a zkušeností z hledání v této zemi, ve Francii.

Jako před každým výjezdem jsme si s kolegou Dejvem zjistili, jaká je pro hledače v zemi legislativa. Nebudu to teď tady rozepisovat, ale více méně volná. Hledání na plážích je zákonem neomezeno, hledání na soukromých pozemcích rovněž zákon neupravuje, nýbrž závisí to na domluvě s majitelem a stejně tak hledání na státní půdě není nijak omezeno. Pouze nesmí být cíleně vyhledáváno cokoliv staršího než xxx let (200 ? nevím, nepamatuju si to už) pokud k takovému nálezu dojde, následuje klasický postup odevzdávání patřičné instituci. A abych nezapoměl, je v této zemi stejně jako v Itálii vydán lokální zákaz používání detektoru, například v Normandii či Champagne na severu země. A to pod pokutou kolem 7000 euro.
Ale zpět na začátek. Vyjeli jsme sami dva s kolegou tehda ještě segřinou feldou kombi. Bylo to koncem září, začátkem října roku 2010, kdy už bylo turisticky klidno. Vydali jsme se směrem Rakousko-severní Itálie, po pobřeží Cote d´Azur až do prvního hledacího fleku- do Saint Tropez. Vidina byla nakopat si nějaké ty eura na zpestření našeho cestování a trochu se za výdělek potom rozšoupnout v mistních hotelích. Přes spletitý místní provoz se nám nakonec podařilo dostat se až do centra tohoto města, nebo spíše vesničky, zaparkovat a jít si sklidnit nervy z těch šílených cest. Složili jsme tedy detíky (já tehda ještě c-scope CS1MX a kolega fishera F5) a šli hledat nějakou pláž. K našemu zklamání jsme narazili pouze na pár malých plážíček, což nás celkem zklamalo. Nicméně i tak jsme mašiny zapnuli a začali. Nejdříve trochu v zákrytu, než jsme se otrkali a potom jsme už normalně vylezli na oči kolemjdoucím. Nikdo si nás nevšímal, dělali prostě, že tam nejsme a to po celou dobu našeho hledání. Bohužel jsme tam nebyli první, kopáno už tam bylo. K tomu foukal silný studený vítr takže nás to pěkně vymrazilo, setmělo se a my do té doby prohledali všechny okolní pláže. Našli jsme dohromady necelé euro a náš sen o přivýdělku se rozplynul. Přespali jsme tedy v Saint Tropez, druhý den si městečko ještě jednou prošli jako civilisti a vyrazili zkoušet štěstí dál do Marseille. Nejde snad ani popsat, jaký to byl požitek řídit na tamnějších kotěhulkách a okreskách, krásné cesty, serpentiny.. ale to už je jiné téma.

Okouzleni krajinou jsme tedy po půl dni dorazili na místo, do Marseille. Klasika, nasraní z místní dopravní infrastruktury, jsme nedočkaví zaparkovali přímo u pláže a šli občihnout terén. Opět zklamání, Místní pláže byly kamenné a štěrkové, což nešlo z fotek předem poznat a pro nás celkem nepřijatelné pro hledání. Nedalo se tedy nic dělat, detíky zůstaly spát v autě a my šli na obhlídku města a v podvečer jsme se dohodli, že necháme už pláží a vydáme se severněji. Toho dne jsme tedy ještě vyjeli na cestu do Avignonu a mrknout na nedaleký aquadukt Pont du Gard.
Lokality se už nabízely jedna za druhou, nádherné pole, červeně zbarvené, plné zkamenělin, nějakých zkamenělých mořských koníků a jiných vápencových útvarů. A tam teprve začaly padat první krásné nálezy, místní mince, měďáky, plomby, knoflíky. Byla to příjemná změna oproti naší směsce nálezu v česku.
Takto jsme tam prošli několikero polí, pravda spíše v zákrytu, neboť jsme nestáli o zvědavce. Po celou dobu vše probíhalo bez problému až na posledním poli na nás z dálky jela nějaka Lada Niva, nevíme jak nás kdo spatřil, ale vzali jsme roha a radši zdrhli přes křoví a potoky do auta a pryč z tama.
Nachvíli nám to vzalo odvahu a šli se opět civilně kochat krásama Pont du Gard a snít o tom, jak by se kolem něj hledalo. Lesy jsou nepřijatelné v okolí, neboť připomínají spíše džungli, než lesík. Na to jsme vyrazili dále do vnitrozemí, projeli nedalekou stokilometrovou pustinou a vrchovinou a nad ránem jsme už přejížděli nejvyšší most světa Pont de Millau, který jsme krásně zastihli při ranním jasném rozbřesku, kdy v údoli halila mlha město Millau. (obrazky 83,112) Pořídili jsme spoustu fotek a pokačovali dálé, tentokrát ne jako hledači, nýbrž průzkumníci.
Hledačský absťák na nás dolehl až druhý den někde v oblasti kolem Clermont-Ferrand (nevím dnes už přesně kde, nepamatuju si to) ale bylo to takove malebné rozsáhlé údolí mezi holými kopci, plné krásných zvláčených hnědých polí. Na jedno jsme se hned vetli, naproti nám se tyčil kopec s obrovskou sochou ježíše (ale ne tak velkou jako v Riu de Jaineru ). Po chvilce hledaní nás nevědomky minulo spousta lidí, kteří mají v této zemi asi velkou zálibu v procházení se krajinou. Nás si ovšem nikdo nevšímal a tak nás pohltil klid a radost z prvních nálezů, dokonce i jednoho archeo nálezu, laténové sekery. Vzhledem k tomu, že se nálezy sypaly jeden za druhým, kolega to již nevydržel a začal hledání natáčet. Autenticky natočil nález své mince a v tom okamžiku i mojí mince, která se doma po očištění ukázala být stříbrnou. Jediný stříbrňák z celého výletu. Dosud mimochodem neurčený nominál.

Protože už den se chýlil ke konci tak jsme se spokojeni s dobrým výsledkem sbalili a jeli dále severněji. A jeli jsme a jeli až jsme zaparkovali nedaleko pohádkové přílivové pevnosti Mont Saint Michell. Neměli jsme odvahu vůbec vyslovovat slovo detektor, protože tam nás vidět, tak nás určitě stáhnou z kůže. Pevnost jsme si samozřejmě prošli a pak nám to stejně nedalo a protože byl odliv, šli jsme obejít mořské dno v blízkosti hradeb. Mimo jiné jsme si nevšimli varovné cedule hovořící o nebezpečí tekutých píscíh a tak jsme měli samozřejmě vesnickou radost, jak se to pod náma rosolovitě chvěje.
A naše optické hledání začalo. To nepřeberné množství středověkých střepů nás natolik pohltilo, že jsme tam zůstali do večera a turisti na hradbách z nás už měli srandu, jak jsme tam chodili v předklonu. Výsledek byl uspokojivý, plné kapsy střepů, skla, želez i pár mincí a jeden prsten. Co víc chtít .
Ale přece jen jsem za toto daň odvedl. Při odchodu u hlavní brány před zraky turistů mi pod tíhou nálezu spadly kalhoty, evidentně je to pobavilo, já je natáhl a zmizeli jsme.
Ještě téhož dne jsme odjeli a dorazili do nedaleké Normandie přímo na pláž Omaha, kde jsme i přespali. Pláže si přímo o detíka říkaly, nicméně hlídající černoch pochodující tam a zpět vypadal dost nekompromisně. I přesto nám to nedalo a trošku jsme si zjistili situaci. Když procházel nedaleko nás, začali jsme nápadně hlasitě vyslovovat slovo detektor a hned byl u nás, teda s výmluvou, jestli nemáme cígo. Neuspěl. Opět jsme tedy zůstali jen u optického hledáni, avšak už bezúspěšného. Prošli jsme si místní pamětihodnosti. Já neodolal a musel jsem si prolézt i tank Sherman zaparkovaný u nedalekého muzea. Zjistil jsem, že je dole otevřený a už jsem byl vevnitř, když v tom na mě Dejv volal stroze ,,vypadni z tama,, . Už jsem věděl, že se něco děje. Vyplazil jsem se tedy celý špinavý od podkladu pod tankem a už na mě koukal hlídač s úsměvem od ucha k uchu. Nic však neříkal, asi viděl, že jsme nějací nadšenci z dalekého východu, tak nas nechal být.
Detektory jsme již po zbytek výletu nevytáhli, nebylo totiž kde, Normandie přešla zanedlouho v Paříž, kterou jsme si za volantem taky pěkně znechutili, neboť jsme měli vůbec problém najít místo k placenému parkování. LPG nás totiž omezovalo v parkování v podzemí. Po dlouhém bloudění se na nás podívala Eifelovka, přímo před náma a zaparkovali auto na kruhovém objezdu nedaleko. Jeden vždy hlídal auto a druhý si šel ohlídnout věž, spojeni vysílačkama pro případ, že by nás chtěla policie vykázat z kruháče pryč. Vše proběhlo naštěstí relativně hladce, ještě se skočili uklidnit do Versailles a upalovali už domů, plní zážitků a snění o úrodných lokalitách, které jsme ještě cestou projížděli.
Po úmorné cestě Německem jsme se stavili ještě v severních Čechách v Teplicích, zkusit štěstí na válku, ale už jsme byli unaveni a tak jsme máchali asi jen půl hodiny. Nato jsme to jen letem světem projeli mými rodnými Litoměřicemi a hurá domů do Místku na Moravu. Teda vlastně ještě Vysočinou jsme se nechali zlákat, ale to už byl jen poslední výkřik na pár minut.

Sečteno podtrženo, nálezy sice neodpovídaly kilometrům, ale zážitků bylo za těch 8 dnů více než dost. A o další zkušenost a zářez na detíku více.

Tak ať vám to pípa i v následující sezoně 2012 a snad tomu, kdo se chystá do této země, bude tento článek aspoň něco málo platný.

S pozdravem Pan.zer a Zuva (můj kolega)