nám napsal(a): Ač jsem si již mnohokrát říkal, že se mi slovo "mrcas" nelíbí, a že jsem hledač, tak mé poslední letošní hledání se proměnilo v mrcas. Pro mě je toto slovo synonymem pro namáhavou práci, čili dřinu.

Díky různým povinnostem, ať již pracovním, nebo společenským jsem nebyl asi tři týdny hledat. Začali se u mě projevovat abstinenční příznaky. Nervozita, kousání nehtů, koukání do map atd. Každý den jsem v těchto mrazech sledoval rtuť teploměru a čekal, až se přiblíží co nejvíce nule. Nějak se jí nechtělo a tak, řádně navlečen do několika vrstev oblečení, jsem vyrazil.
Žena mě zavezla na předem vytipovanou lokalitu. Tam na rozloučenou jsem ji vybavil doporučením opatrné jízdy a dal se do vkládání baterek do detíku. A ejhle. Problém! Detík nešel zapnout. Tak jsem vytahoval baterky a opět je vkládal. Detík se podařilo nastartovat až po několikáté. Ale když jsem ho položil na stranu, kde jsou uloženy baterky, nebo když jsem o tuto stranu zavadil, tak detík zhasl. Začal jsem uvažovat, že zavolám ženě, ať si pro mě přijede. Po několika dalších pokusech se detektor podařilo zprovoznit.
Po chvilce hledání a kopání ve zmrzlé hlíně jsem našel dvacetník r.1972. Napadlo mě, že to pěkně začíná. Šel jsem dál k vytyčenému cíli.
Dorazil jsem na místo se staletými buky.

Jejich okolí jsem důkladně proluxoval. Vydoloval jsem z toho "betonu" jakýsi odznak ve tvaru zeměkoule, ze které vyčnívá vlajka SSSR. Šup s ním do kapsy a zvesela si to "vyprašuju" dál. I když jsem si myslel, že nenajdu nic moc, v duchu se mi uhnízdila myšlenka na něco, co jsem ještě nenašel. Zahříván touto myšlenkou jsem se občas sehnul ke slibnému signálu. Zamrzlá půda se však bránila seč mohla a nejednou i mé úsilí zhatila. Přesto jsem vydoloval opět jakýsi odznáček. Stále to nebylo to co jsem čekal. Asi po dvou hodinách jsem nenašel místo, na které jsem se vydal. Nebyl jsem daleko a stále jsem si říkal, že tady to někde musí být. V té době jsem se soustředil na hledání místa než na hledání detektorem, a tak jsem udělal sem tam nějakou fotku. Však bylo co fotit. Příroda si s lesem pohrála.

Asi po další hodině jsem našel to místo. Konečně. Ale bylo už pozdě. Ne, že by tam nic nebylo. To nevím. Začala padat tma, v lese to jde rychle. Tak jsem si to tam jen prohlédl. Byl nejvyšší čas to zabalit. Podle mapy a mého instinktu to zpět nemělo cenu a bylo to tudy dál. Věděl jsem, že je přede mnou řeka, ale myslel si, že tam bude i most. Nebyl. Vydal jsem se po proudu s nadějí, že na most narazím. Narazil jsem na skálu a musel jsem se vrátit. Tak to zkouším proti proudu. Chvíli to jde, pohoda. Jenže po pár stovkách metrů se břeh začal zužovat. V cestě mi ležely padlé stromy, velké balvany a taky led. Pěkná opičí dráha. Začal jsem si dělat starosti, jak se dostanu na druhou stranu a nadávat si, že jsem nechal doma čelovku. Nahlas jsem mluvil sám se sebou. Docela vážně jsem zauvažoval, že si sundám ponožky a přebrodím. Bylo -5 a do vody se mi nechtělo. Tak jsem šel dál. Nikde se to nedalo přejít po kamenech. Byly daleko od sebe a pokryté vrstvou ledu. Bylo mi jasné, že když se řeku pokusím přeskákat po kamenech, tak skončím ve vodě. Začal jsem si zoufat. Tma jak v ranci. Pak jsem na jednom šutru uklouzl a flákl s detektorem o zem."Do prd..e!", zanadával jsem. Tak to šlo dál. Přes balvan, pod strom, přes strom a okolo balvanu. Jako naschvál mizerný signál. Najednou přede mnou záchrana. Přes řeku ležel padlý strom. Nebyl ani moc namrzlý. Tak jsem se na něj vyškrábal a jako "připos....j" přelezl.

Na druhé straně mi bylo hej. Byla tam cesta a já věděl, že tudy se dostanu do blízké vsi. Už byla tma a les se asi začal probouzet. Ve dne ticho a jen se setmělo, tak to kolem mě jen šustilo. Tam něco a na druhé straně cesty zase něco. Párkrát mě to pěkně vylekalo. Z lesa jsem byl venku natotata. Vyšel jsem na polní cestu. Tam se mi na zamrzlé kaluži rozjely nohy a tak tak, že jsem neupadl. Přede mnou už bylo jen pole a do vsi co by kamenem dohodil. Všechny ty předešlé obavy ze mne spadly.
Ve vsi jsem se stavil v hospodě. Žízeň byla jako trám. Objednal jsem si dvě piva. První do mě padlo tak rychle, že přihlížející štamgasti nešetřily chválou. Druhé jsem "skousl" na dvakrát. Hospodský si mě prohlédl a pak se přiznal, že má stejnou zálibu, ale málo času. Prohodili jsme pár slov o hledání, jak to jde a tak. Však to asi znáte.
Tak to bylo moje letošní poslední hledání. Tady bych se nebál použít slovo mrcas, protože tak utahaný a nadřený jsem dlouho nebyl.

PS: Všem vám přeji pohodové hledání v příštím roce a co nejméně podobných zážitků.