nám napsal(a): Ta hrozná válka, válka, která stála tolik lidských životů, tolik utrpení, se konečně chýlí do závěrečné fáze. Rudá armáda, která zahájila svou vítěznou cestu u Stalingradu, žene před sebou německé jednotky, aby se zastavila až v Berlíně. To, že válce zvoní poslední hrana ale neznamená, že by se bojovalo s menším nasazením. Naopak. Ustupující německá vojska se brání se zoufalou odvahou.


Bylo brzké jaro roku 1945. Kolja se svou jednotkou postupoval Polskem k pohraničním horám bývalého Československa.
Do armády narukoval pro své mládí poměrně pozdě, teprve počátkem roku 1944. Pocházel z malé ukrajinské vesničky. Před vstupem do armády pracoval v místním kolchoze, staral se o koně. Po počátečním, velice krátkém výcviku, ho přidělili v polnímu dělostřelectvu. Protože to s koňmi uměl, dostal na starost pár koní, které táhly "jejich" kanon a zároveň byl zařazen jako nosič munice a nabíječ. Jejich kanon, to byl slavný divizní kanon vzor 43, mezi vojáky jeji pluku značně oblíbený, velmi výkonný a pohyblivý. Osvědčil se zejména v boji proti tankům, kdy snadno zdolával přímou střelbou německé lehké a střední tanky. A jejich družstvo? To byl Kolja a další čtyři kamarádi. Dva z nich byli Rusové, lidé zvyklí dřině, jejich žilnaté šíje a svaly hrající pod provlhlými blůzami vypadaly ještě pevnější, zdůrazněné asketickou tíhou vojenského života, Kazach s širokou tváří zbělenou únavou, Uzbek se sametovýma očima plnýma stesku po rodné zemi. Pestrá směsice, obsluha kanonu. Všichni měli za sebou řadu bojových střetů s nepřítelem, pouze miřič byl nováček. K družstvu byl přidělen teprve nedávno, poté co nepřátelská střepina zabila nejstaršího člena osádky, miřiče Kuzmu.
Byl sice teprve březen, ale letošní jaro bylo neobyčejně příznivé. Slunce už ukazovalo svou sílu, sníh mizel doslova před očima. Jen toho bahna kdyby nebylo. Před hodinou ještě kráčeli v poklidu silnicí přez vesničku, jejíž jméno ani nepřečetl a nyní už ale hledali příhodné místo pro svůj kanon. Někde před nimi se rozhořel boj. Pár set metrů vpředu vyly motory, rachotily kulomety, hřměly výstřely nepřátelských kanonů, nad hlavami slyšeli hvizd letících střel. Všude kolem se valila pěchota. Palebné postavení zaujali na svahu mírného návrší. Koně Kolja odvedl do nedaleké roklinky. Nepřítele zatím neviděli, ale slyšet byl snad všude. Dalekohledem pozorují protilehlý svah a hlavně okraj lesa. Támhle jsi! Na kraji lesa uviděli záblesk výstřelu, výstřel samotný v okolní vřavě neslyšeli. Namířit a pal. Znova. Namířit a pal. Viděli výbuchy svých granátů, potili se s municí. Kolem nich se otřásala země výbuchy nepřátelskách střel, vzduch se chvěl děsivým svistem granátů, jekotem střepin. Stmívalo se a oblohu ozářily barevné světlice. Sanitní vozy jezdily sem a tam. Po jednom z výstřelů uviděli na kraji lesa vzplát oheň. Zásah. Výbuchy nepřátelských granátů začaly nepříjemně houstnout i v jejich okolí. Němci je už zřejmě vypátrali. Celé okolí se otřásalo výbuchy, hvízdaly kulometné střely, nenadálé salvy ohlušovaly a oslepovaly, zvedaly mračna hlíny, bahna i kamínků. Koljovi připadalo, že boj nikdy neskončí. Ústa vyprahla, v zubech skřípal písek. Kolja ho chtěl vyplivnout, zbavit se té protivné příchuti, ale neměl sliny. Ochraptěl a chvílemi nevěřil, že ten sípavý hlas patří jemu.
Střelba vyčerpávala všechny síly vojáků. Zbýval jediný pocit, jediná neurčitá touha - vydržet. V zápalu boje si ani nevšimli, že se mezitím úplně setmělo. Bojiště bylo ozářeno četnými ohni a výbuchy. Přece jen si ale něčeho všimli. Hřmění nepřátelských kanonů a vytí motorů tanků sláblo. Vzdalovalo se. Už ani nebylo na koho střílet. Nepřítel ustoupil. Zastavili palbu a padli únavou, tam kde zrovna stáli.
Ráno se Kolja probudil zimou, kamarádi už vařili čaj. Tak, jak byl zvyklý, napřed šel ošetřit svěřené koně. Jak se přiblížil k roklince, spatřil, že jeden z koňů leží na zemi, zbloudilá střepina ho zasáhla přímo do hlavy. Ta válka! Ani koně nešetří. Za nedlouho přišel rozkaz k dalšímu pochodu. Zapřáhli koníka co zbyl a vydali se na cestu. V první vesnici prohledal Kolja domy a hlavně stáje a zabral hospodáři, přez jeho nářky a lamentaci, nového koníka.
Cesta přez hraniční pohoří byla plná šarvátek, plná ostrých střetů s bránícími se Němci. Postupovali pomaleji, než by chtěli. Nepřítel úporně bránil každý kopec, každou úžlabinu, každou ves. Byl v zemi dobře zakopán, přezto ho hnali neustále před sebou. Několik dní před tím, už na území bývalého Československa, než velitelství jejich pluku zachytilo volání Prahy o pomoc, přišli o druhého koně. Nastražená mina unikla pozornosti ženistů. Kolja si ale věděl rady. V prvé vsi na cestě zabavil jiného. Je válka. Co je tvoje, to je moje. Tady žádné prosby, žádné nářky nepomohou. Ještě že už má tahle proklatá válka nakahánku.
Do Prahy už nedojeli. Tu osvobodila tanková vojska maršála Koněva. Konec války je zastihl několik desítek kilometrů od osvobozeného města. Konečně přišel vytoužený rozkaz k odpočinku. Celý jejich pluk se rozmístil v rozlehlém lesním masivu. Vysoké stromy jim poskytovaly blahodárný stín, v přilehlém rybníku se myli, koupali, plavili koně. Sladký odpočinek. Ráno se nasnídat, pohovořit s kamarády, pokouřit machorku, dojít si do kuchyně pro oběd, po jídle se natáhnout pod strom a čekat na večer. Vše pěkné ale jednou skončí. Přišel rozkaz, zítra se jede domů. Všichni se ihned začali horečně připravovat na cestu. Domů. To sladké slovo. Zbavit se zbytečné zátěže, zahodit rychle všechno, co už nepotřebujeme, jen aby jsme jeli domů co nejrychleji. Večer šel Kolja naposledy vykoupat koně, aby na tu cestu byli vyfešákovaní. Odstrojil je, skočil na grošáka jen tak, bez sedla a už voda stříká na všechny strany. Vrátil se až za tmy, koně už neustrojil, však to ráno stihne.
Brzy ráno, ještě za tmy ho probudil křik. V lese je zmatek. Všichni pobíhají sem a tam, prvé vozy už vyjíždí na cestu. Napůl rozespalý běží ke koňům, našmátrá postroj a po paměti strojí koníky, zapřahá a už vyjíždí. Teprve když se úplně rozední, všimne si Kolja, že část postroje zůstala v lese. No co, ať zůstala, jedeme přece domů.
Uběhne víc než šedesát dlouhých let. Lesem jdou dva "hledači pokladů". Detektory kovů před sebou pilně mávají a sledují signály ve sluchátkách. Občas se některý sehne a motyčkou vykopává cosi ze země. Po chvíli jeden hlásí krásný signálek. "Barva". Ze země se vyloupne oválný měděný plíšek s vyrytým nápisem, o kus dál druhý, kulatý, taky popsaný písmem. Opatrně otírá nalezené poklady a volá na druhého. "Mám koňské espézetky". Oba zkoumají vyryté adresy. Pak pokračují v pilném hledání.