nám napsal(a): Je květen roku 1945. Po dlouhé době je opět mír. Konec války zastihl jednotku Rudé armády, ve které sloužil Ivan nedaleko nevelkého města na východě Čech. Jaro toho roku začalo neobyčejně brzy a v květnu již sluneční paprsky až nepříjemně pálily.

Ivanova jednotka tedy využila nabídky příjemného chládku a rozbila tábor v nedalekém lese, ve kterém se nacházelo i menší jezírko k napojení koní a k umytí. Přilehlá obec navíc poskytla dostatek pitné vody a ubytování pro důstojníky. Vojáci postavili stany, ubytovali se každý dle svých zvyklostí a labužnicky vychutnávali klid zbraní. Na louce za vsí, kterou provizorně ohradili, zřídili výběh pro koně, pod jedním stromem si otevřel dílnu kolář, práce na vozovém parku zdevastovaném válkou měl dost. Kamarádům vojákům vyráběl židličky, stolky, nové násady, topůrka. Jinde zas bylo slyšet údery kladiva kováře a hvízdání pilníku jeho pomocníka. Většinu koní bylo třeba překovat. Mimo to kovářovu dílnu pilně zásobovali vojáci, ten potřeboval nějakou opravu na zbrani, ten zase vybrousit hákový kříž z opaskové přezky, kterou někde sebral zajatému, či padlému němci. Tam zase krejčí opravoval rozedrané uniformy. Jeden den se podobal druhému. Na budoucnost nemysleli. Věděli pouze, že už nebudou muset bojovat a že dříve, či později přijde rozkaz a konečně snad pojedou domů. Se skutečností že je mír, souvisela i další věc. Mezi vojáky bylo mnoho ukořistěných zbraní. Chladných i horkých. Ty chladné své využití našly, každému se nějaká ta kudlička hodila. Horší to bylo s těmi ostatními. Začaly překážet. Někteří je proto odnášeli kováři, který je rozebíral a použil na náhradí díly, či na výrobu čehokoliv. Jiní je prostě zahodily. Zahazovali a zakopávali i nadbytečné zásobníky, munici, která jim ještě před několika dny zachraňovala životy, dnes ale zbytečně zatěžovala, překážela. Večer co večer si zapálili oheň, posadili se kolem, zazpívali, vyprávěli zážitky. U takového ohně sedával pravidelně i Ivan. Jeden večer cítil, že ho něco tlačí do stehna. Sáhl tedy do kapsy a vyndal křížek. Kamarádi se hned začali zajímat co že to má a kde ho vzal. Ivan se pohodlně usadil, zhluboka napil z nádobky, která kolovala kolem a začal vyprávět.

Stalo se to před několika měsíci. Při postupu jsme se přiblížili k jedné malé vsi, kde dosud byli němci. Strhla se krátká přestřelka, němci v panice ustoupili, na návsi nechali dokonce několik vozidel. Zastavili jsme, abychom se podívali zda se nám něco nehodí. Vyskakujeme z aut a voják ze sousedního auta padá k zemi. Mysleli jsme, že zakopl, upadl, ale najednou jsme viděli na jeho hlavě krev. Odstřelovač. Než jsme se stačili schovat, ležel na zemi ještě jeden mrtvý. Odkud ale střílí? Nemohli jsme to zjistit. Ves byla obklopena lesy a byli jsme v bojové linii. Jednotlivé výstřely se ozývaly ze všech stran. Ležel jsem za prkenným plotem a opatrně jsem dírou po suku pozoroval protější stráň za vsí a okraj lesa. Nic. Jen jsem poznal, že se střílí odněkud z té stráně. Kousek ode mne ležel schovaný za kolem auta Kuzma. Rukou mi ukazoval, že přeběhne k blízké stodole. Vyběhl, rána a Kuzma se chytil za ruku. Trefil ho, ale ke stodole doběhl. Musíme zjistit odkud střílí. Posunky jsem se domluvil s chlapci a pod ochranou plotu se pomalu plížím vlevo na kraj vesnice. Samopal jsem nechal na místě, vzal jsem si pušku. Dírami v plotě neustále kontroluji protější stráň, už jsem skoro mimo dohled. Dávám znamení chlapcům a ti se snaží vyprovokovat ostřelovače ke střelbě. Ten vystrčí přilbu, ten kus kabátu. Povedlo se. Při jednom z výstřelů jsem zahlédl jakoby záblesk. Špatně se to dalo určit, ale bylo to až někde na kraji lesa. Plížím se dál, až jsem se dostal mimo dohled. Přikrčený běžím velkým obloukem k lesu. Jestli tam je schovaný ještě jeden, je to můj poslední běh. Nebyl. Doběhl jsem na kraj lesa a padl vyčerpáním na zem. Musím si odpočinout, vydýchat se. Jsem tak 600 metrů vlevo od místa záblesku. Konečně mohu pokračovat. Opatrně. Po kraji lesa to je riskantní, zkusím to dostat se k němu zezadu. Pouštím se přibližně dvěstě metrů do hlouby lesa a pak teprve otáčím doprava. Jen potichu, opatrně, nevím kde je. Postupuji pomalu strom od stromu a pozoruji okolí a poslouchám. Potřebuji aby vystřelil a prozradil mi svůj úkryt. Chlapci ve vsi se činí. Provokují a on nevydržel. Vystřelil. Ránu jsem slyšel od kraje lesa po pravé ruce. K zemi a plížit se. Jsem již méně než sto metrů od okraje a stále nikoho nevidím. Bude potvora někde na zemi, dobře zamaskován. Dalekohledem probírám jeden trs trávy po druhém. V tom přede mnou opět třeskne rána. Podle sluchu je to ale někde výš. Pozoruji koruny mohutných borovic na kraji lesa, stále bez výsledků. Mezi stromy na samém okraji je jeden nižší, o poznání hustší. Soustředuji svou pozornost na jeho korunu, nikoho tam ale nevidím. Teď. Přece jenom se mi zdálo, že jsem zachytil nepatrný pohyb. Ano. Je tam. Dalekohled odhalil malý kousek postavy, téměř splývající s kmenem, tak pět, šest metrů vysoko. Potřebuji se dostat ještě kousek blíž, musím ho dostat jedinou ranou. Konečně ho za muškou mosinky vidím zřetelně. Dobré místo si vybral. Téměř není vidět. Pečlivě mířím, prásk a postava ze stromu padá jako pytel. Opatrně se přibližuji, co kdyby byl jen raněný, nebo tam někde byl ještě jeden. Nebyl. Leží obličejem k zemi. Tak se ukaž, kdopak jsi, potvoro. Obracím ho. Ale...to je přece ženská! Ženská a drží v šachu celou jednotku. Na krku má řetízek, na něm křížek. Vzal jsem si ho na památku. No a to je on, křížek.

Kamarádi kolem ohně poslouchají Ivanovo vyprávění, pokyvují hlavami. Křížek jde z ruky do ruky. Vtom zazněla harmonika a postupně se všichni dávají do zpěvu. Poslední, kdo měl křížek v ruce ho odkládá za sebe do mechu. Ráno o něm už nikdo neví.

Po desítkách let jsem tento les navštívil s detektorem. Pod jedním mohutným lískovým keřem se ozval jasný signál. Kdo někdy zkusil kopat v kořenech lísky, ví jaká je to dřina. Prokopával jsem se tou houževnatou hmotou téměř dvě hodiny. Nakonec ale křížek - Mutterkreuz, spatřil po letech opět světlo světa. Snad to byl nejobtížněji získaný artefakt Třetí říše.