nám napsal(a): Starohorskou dolinou se valí tisíce uprchlíků. Typická dolina této oblasti mezi Vekou Fatrou a masivem Nízkých Tater. Úzká a hluboká, stoupající až k Donovalům, na jejím dně se vine silnička spojující Bánskou Bystricu s severněji ležícím Ružomberokom, střídavě z jedné či druhé strany ohraničená horským potokem, sevřená zalesněnými svahy tak strmými, že místy připomíná kaňon.

Není kam uhnout, není kde se schovat. Teď je přecpaná lidmi, kteří se snaží všemi prostředky, pěšky, na povozech i auty uniknout před postupujícími němci. Sled událostí okolo Slovenského národního povstání přešel do třetího dějství. Mezi valícím se davem vypuká co chvíli panika, to když slyší blížící se německá letadla, která si z utečenců udělala živou střelnici. Ti jsou proti letadlům prakticky bezbraní. Po každém náletu zůstavají podel silnice další mrtví, další zničená technika.
Povstání bylo očekávané, ale rozhodně né v tuto dobu. Bylo plánované, ale mnohem později, až Rudá armáda zdolá Karpaty a vstoupí na území Československé republiky, až se přiblíží linie fronty. Povstání vypuklo spontálně, neplánovaně, ale v podstatě už nešlo nic jiného dělat. Impulzem k jeho začátku bylo zahájení obsazování Slovenska německými vojsky 28. spna 1944. Zpočátku docházelo jen k lokálním střetům s postupujícími vojsky, rychle se však rozhořelo na celém území Slovenska. Povstalci se rekrutovali jednak ze slovenských posádek, které se přidaly na stranu povstání a jednak z partyzánů, kteří měli masovou podporu obyvatelstva. Území ovládané povstalci se rychle rozrostlo, centrum povstání bylo v Bánské Bystrici. Do jeho čela se postavil generál Ján Golián, později generál Rudolf Viest. S povstáním se pochopitelně němci nechtěli smířit. Hitler nařídil jeho likvidaci všemi prostředky a k urychlení likvidace povstání přikázal stáhnout na Slovensko několik elitních, skvěle vycvičených a vyzbrojených divizí. Povstalecké jednotky plnily své úkoly s maximální obětavostí, byly však slabě vycvičené a chyběly jim zejména protitankové zbraně, dělostřelectvo a letectvo. Tak, přez veškerou obětavost, německá vojska postupovala stále hlouběji do povstaleckého území. Postupem času se situace pro povstalce stává neudržitelnou. 28.10. padla Bánská Bystrica a začíná neorganizovaný ústup do hor, a to nejen armády a partizánů, ale i části ohroženého civilního obyvatelstva.
Uprchlíci se valí všemi možnými cestami do obrovského masivu Nízkých Tater, zejména právě Starohorskou dolinou směrem na Donovaly. Proudem uprchlíků se snaží prodrat i několik automobilů a dva pásové motocykly se štábem povstání, generály Viestem a Goliánem a menší jednotkou na jejich ochranu. Mají plán, dostat se na Donovaly, spojit se s Asmolovovem a ustoupit na Prašivou, na hřebeny Tater kde operuje Jegorovova brigáda. Jde to však velmi těžce a pomalu. Silnice je přecpaná, předjet není kde a co chvíli musí stát a odklízet trosky zničené techniky, aby vůbec mohli pokračovat v cestě. To a zejména letecké nálety je přinutí, že několik kilometrů před Donovaly v malé horské vesničce odbočí z cesty do hor. Podle mapy odtud vede horská cesta na hřebeny Starohorských vrchů, odkud se dá opět po hřebenech přejít do prostoru Prašivé. Projedou mezi domky, za posledním se už tak úzké údolí ještě zužuje, cesta je velmi špatná. Na uzoučké, rozblácené, na neustále stoupající cestě kola prokluzují. Po několika desítkách metrů, těsně před vstupem do lesa je konec. Dál to nejde. Dál dokáží jet jen obě pásové motorky. Oba generálové vystupují z aut, na motocykly se přeloží dokumentace a všichni se vydávají na další cestu pěšky. Generála Goliána musí podpírat, má vysokou horečku a sotva se drží na nohou. Je vidět, že nejsou zdaleka první, kteří se rozhodli pro tuto trasu. Podél se válí balíčky, kufry a různé součástky odhozené předešlými uprchlíky. Stoupání je úmorné a nekonečné a pomalu se začíná stmívat. Konečně se úzký kaňon údolí trochu rozšiřuje a objevuje se horská osada. Osada je silné slovo, spíš jen taková polosamota. Pět roubených chalupek přikrčených vedle cesty pod příkrou strání. Byl nejvyšší čas. Vojáci generála už více nesli, než vedli. Dál už by to nešlo.
Unaveným vojákům chalupy poskytly ubytování, vojáci ještě rozvrhli a postavili hlídky a mimo hlídek všichni z únavy strastiplného dne brzy usnuli. Ti co byli na hlídce slyšeli celou noc blížící se střelbu a výbuchy granátů. Němci se blížili. Hned za prvého ranního rozbřezku velitel skupiny šel prohlédnout okolí a vyhodnotit situaci. Všiml si ve strmé stráni nad domky malé vyvýšeniny, jakéhosi ostrohu. Pracně se tam vydrápal. Pod sebou měl celé údolíčko se všemi domky a příjezdovou cestou jako na dlani. Místo přímo stvořené k ostraze. Ihned nařídil zřídit zde stálé stanoviště, vybavené mimo jiné kulometem. Dva vojáci vyslaní jako průzkum dál po cestě se vrátili s tím, že horská cesta ihned za posledním domkem stoupá tak příkře, že je po ní obtížná i chůze. Generál Golián dosud spí a i ve spánku s ním cloumá horečka. O nějaké chůzi nemůže být ani řeč. Rozhodli se proto pokusit se zde přečkat den, dva, než bude genarálovi lépe. Zezdola z údolí jsou slyšet stále zřetelněji výstřely z pušek, stakata samopalů, ostré rachocení kulometů a silné tupé výbuchy minometných granátů postupujících esesáků. Zesílili hlídky na maximum.
Po obědě se zdálo, že slyší hluk motoru a rachot pásů, to ale po chvíli utichlo. Právě se chystali na výměnu stráží, když hlídka ve stráni nad dřevěnicemi zaregistrovala pohyb mezi stromy na kraji údolíčka. Nad chalupami se nese ostrý skřehot jestřába, smluvený signál ostatním hlídkám a lidem v chalupách. Vše jakoby zkamenělo. Skutečně. Nemýlili se. Mezi stromy zřetelně vidí pohybující se postavy v maskovacích uniformách, se samopaly v rukou. Němci. Kulometčík pomalu natahuje kulomet a pečlivě míří. Kamarád přidržuje pás. Ještě chvíli. Teď vychází němci z lesa na loučku. Dlouhá dávka rozřízne ticho. Ke kulometu se přidávalí i ostatní obránci. Němci palbou opětují. Rozhořel se boj. Esesáky přinutili stáhnout se zpátky mezi stromy, ti ale neodcházejí, bojují. Všem je jasné, že se zde dlouho neudrží, je to jen otázka času, kdy se němcům podaří přivolat posily. Generál je trochu odpočatý, velitel skupiny vydává rozkaz. Ústup dál do hor. Jedna skupina zůstane a bude bránit osadu a zdržovat němce, zatímco druhá s oběma generály se ihned vydá na další cestu na hřebeny hor. Jakmile bude velení v bezpečné vzdálenosti, ustoupí i prvá skupina. Dřív než mohli tento plán uskutečnit, ozvala se palba z německých zbraní i z okraje lesa nad osadou. Jak se tam mohli dostat, okolní stráně jsou téměř neschůdné? Situace je kritická, ustoupit není kam, jsou v obklíčení. Boj už trvá více než dvě hodiny. Vzduchem to zasviští. Výbuch. Minomety. Němcům přišly posily s minomety. To je tedy velmi zlé. Před minometnou palbou se není kam schovat. Teď už je jen otázkou času, kdy je všechny pobijí. Oba generálové vidí bezvýchodnost situace. Další boj nemá smysl, stál by jen další lidské životy. Vydávají poslední, ten nejtěžší rozkaz. Zastavit palbu, vzdát se. V okně roubenice se objevuje bílý prapor. Německý důstojník překvapením pomalu není schopen slova, když vidí, koho zajal.
Po více než šedesáti letech se domluví pár kamarádů - hledačů, že se vydají na místa bojů z doby Slovenského národního povstání. Chtějí navštívit i tuto osadu a trochu se porozhlédnout po okolí, zda tam najdou pozůstatky obrany.
Pět chaloupek se stále krčí pod příkrou strání podél cesty. Dnes už ani jedna nemá stálého obyvatele. V prudké stráni nad roubenicemi je malá vyvýšenina, ostroh, ze kterého nádherně přehlédneš celé malé údolíčko. Zde nachází pod slabou vrstvou hlíny depot několika set připravených nábojů, řadu plných kulometných pásů, granáty. Všude kolem jsou rozseté střepiny minometných granátů. A nad ostrohem, na kraji lesa prasklou ocelovou helmu slovenské armády vzor 32 - nazývanou hříbek.
Možná, že se tento příběh odehrál úplně jinak, ale že zde byl zajat při odpočinku velitel povstání generál Rudolf Viest a náčelník štábu povstání generál Ján Golián je skutečnost.