nám napsal(a): Tak jak jsem již dříve slíbil, zde zasílám další detektoro-cestovatelský článek. Opět jsme razili ve dvou s mým kolegou Zuvou, v červenci roku 2011. Tentokrát se jelo již mým prvním zakoupeným vozem škoda forman a s obnoveným hledacím náčiním. Já s E-tracem a kolega s Fisherem F75 ltd. Dlouho nás Velká Británie lákala díky všemožným videím a fotkám a taky svou celkem příznivou legislativou pro tento koníček.

Jako vždy, tak i tentokrát jsme si zjistili naše práva a povinnosti a ve zkratce bych to shrnul takto:
Detektor se zde smí používat bez jakéhokoliv omezení, není nutno mít žádné vládní oprávnění atp. Je dokonce povoleno hledat na všemožných lokalitách, včetně archeo lokalit, a sice za předpokladu, že vše nalezené bude řádně zdokumentováno a nahlášeno. Za to pak náleží nálezci peněžní odměna ve výši 50% z hodnoty předmětu a dalších 50% jde majiteli pozemku (je-li to už jinak, tak mě opravte). V případě vlastníka coby státu asi druhá půlka padne právě jemu, to už si nejsem jistý.
Naopak tomu se nesmí ze země bez předchozího povolení nic historického vyvážet (opět si už nepamatuju hranici stáří) a pokud se tak stane, je to dost přísně trestáno. A abych nezapoměl, tak vzhledem k tomu, že ve Velké Británii snad každá píď země někomu patří, je tedy nutnosti mít povolení majitele pozemku.
No, tak jsme tedy vyrazili. Cesta vedla přes Polsko, Německo, Holandsko, Belgii a Francii až do přístavu v Dunkerque, kde nás překvapil rozsah přístaviště trajektu pro osobáky. Připomínalo to spíše takovou vesnickou čekárnu na člun přes řeku. Odbavení a veškerý proces dostat sebe a auto na loď je velmi jednoduchý. Prostě zajít si do vestibulu koupit lístek, nahlásit značku vozu (v případě ,,atypického,, vozu jako byl můj nutno ukázat malý techničák). Personál umí slušně anglicky, čili bez problému. Pak se jen nachystat do dané řady na čekacím place a spočívat. Jezdi to tam co chvila, čili žádné umorné stání. Horší už byl příjezd do Doveru po tmě a za deště a v tom nečase dávat pozor na jízdu vlevo. Začátek je celkem hnusný ale značení je tam blbuvzdorné a prvních pár kiláku není prostě možné vjet do protisměru (což se mi mimochodem stalo za celý výlet asi 4x, pokaždé ráno, ale rychle mě probraly blikací dálkače protijedoucího řidiče).
Po vylodění jsme to tedy dojeli ještě kousek k Londýnu a přenocovali na polní cestě. Bez jakýchkoliv komplikací, spoustu lidi nás minulo za tu noc a nikdo si nás nevšímal. Druhý den jsme nabrali směr Birmingham a hledali jsme první lokality. Zastavili jsme tedy nedaleko Miltonu a vetli se na první kouzelné pastviny. Klasika, v zákrytu, s očima na stopkách, bez povolení. Tráva je všude parádně kraťoučká a jemná, radost máchat. Po chvilce byly první signály. Nějaký ten bordel, víčka od chlastu, alobaly a první přívěšky a moje první obrovská penny někdy z poloviny 19.st. Radost byla velká, nešlo ani o to, co to byl za nález, ale o to, že to byl vlastnoručně vykopaný měďák v Anglii. Nicméně kolega moc nehledal, byl pořád neklidný, co když nás někdo uvidí a napráší.
Hledali jsme tak ještě asi půl hodiny a po jeho přemlouvání se zpakovali dál. Tentokrát jsme již vyhlíželi pouze lokality, kde někdo byl, s doufáním, že je to majitel a my se ho slušně zeptáme. Netrvalo dlouho a našli jsme. Pastvina byla pohádková, staré stavení uprostřed, remízek, kaplička, kostelík nedaleko, starý úvoz. Přišli jsme tedy za nima. Z dálky nás vítali vlídnými pohledy, což u nás prostě neznáme a to nám dodalo sebevědomí. Vysvětlili jsme jim tedy, co jsme zač, odkud jsme a co chceme a zda-li jsou majitele a můžeme jim hledat na louce. Bohužel majitele to tedy nebyli, odkázali nás na jakéhosi faráře v nedaleké dědině a že oni nám to raději nepovolí, ať se farář nezlobí. Samozřejmě se vší slušností. Rozloučili jsme se a jeli dál. Hledat onoho majitele po všech čertech se nám fakt nechtělo. Nachvíli jsme zase schovali detíky a byli jen cestovatelé a mířili podle plánu dál na sever směrem na Liverpool až na první pobřeží Irského moře, kde jsme se dlouho nemohli odhodlat zapnout stroje kvůli ostychu. Byl tam nějaký dlouhodobý odliv a plocha sloužila jako golfové hřiště. O to víc pak potěšil nález míčku, o který jsme se málem porvali, kdo ho viděl první. Po delší době jsme to tedy zkusili ale jen bordel, nic moc zajímavého. Spíše jsme se pořád ohlíželi, kdo na nás vyběhne. Opět jsme tedy pokračovali severněji, směrem k hranici se skotskem a dál na Glasgow. Po Glasgow jsme detíky ještě parkrát vytáhli, víceméně se stejně bídným úspěchem a ostychem, jako dříve. Pak jsme se na delší dobu proměnili jen v cestovatele, neboť krajina se změnila v drsnější kopcovitou krajinu a pro malou cívku prostě nepřijatelnou.
Vychutnávali jsme tedy krásy Skotska a jeli za naším cílem trasy dál, přes Highlands, jezera, včetně Loch Lomond či Loch Ness. U Loch Ness nás překvapilo šílené množství klíšťat, za nějakých 15 minut ve volné přírodě jsme jich každý pochytali snad 20.
Naštěstí všechny zdravé. Cesta pokračovala pak dál a dál až do úplné severní pustiny až jsme konečně dorazili téměř na samém severu k Atlantiku. Noc tam byla hezky světlá, nebylo tedy skoro nutné ani svítit na cestu a to byly dvě ráno. Výrazně se ochladilo, z rána bylo kolem nuly.
Opět jsme vytáhli detíky a šli luxovat k jednomu zbořenému statku. To bylo konečně to pravé klidné hledání, neboť jsme viděli 10 km na každou stranu, jestli někdo nejde, nikde nikdo, jen krávy a miliony ovcí. Bohužel pustina byla i co do nálezu. Ale i tak parádní relax po několika dnech za volantem. Nedaleko se zdvihaly z moře Orkneyské ostrovy, předěl mezi Severním mořem a Atlantickým oceánem.
Krajina nesla známky dávnějšího osídlení a pozdějšího vylidnění, asi z důvodu, že nebylo z té pustiny moc co těžit. Vesnice jsou tam spíše v podobě roztroušených stavení, mnoho z nich již opuštěných a zchátralých. Někdy tam z toho až běhal mráz po zádech, trochu mi to připomínalo naše sudety. Trochu jsme to tam pojezdili a objeli východní cíp severního Skotska a pokořili náš nejsevernější bod výletu, vesničku East Mey.
Po tomto zlomu jsme se šourali zpět dolů na jih, bez hledacích zastávek, zkrátka coby turisti. Přeběhlo pár dnů a ocitli jsme se opět nedaleko Doveru. Nechtělo se nám ještě vzdávat se naděje něco si najít a tak jsme opět tasili.
Vše zaseté a vzrostlé, kumšt najít poorané hledatelné pole. A podařilo se. Vzhledově mě vůbec nelákalo. Obyčejné pole mezi průmyslovou zónou a dálnicí. Taky nálezy tomu odpovídaly. Hromada bordela, semtam nějaké nedatované knoflíky a dvě tři kolečka připomínající mince. Po dvou hodinách už to začala být celkem nuda (obvykle mě to nebaví, když lokalita nemá ducha). K našemu údivu se křížem krážem kolem dokola procházelo plno lidí, což je u nás nevídané. Prostě jen tak napříč polem odněkud někam. Dělali, že nás nevidí, hleděli před sebe a šli. Pro nás to byl uklidňující důkaz toho, že nejednáme k něčí zlosti.
Za další hodinu přišlo zpestření (asi díky nám). Skrze pole jel na krosce jakýsi tatík s děckem, nemířili k nám, jen se dívali a tak jsem sklopil hlavu. Když sem ji ppět pozvednul, tak oni oba na zemi a motorka zrovna padala za nima. V tu ránu se zvedli, jakoby se nechumelilo, zvedli mašinu a jeli dál. Hned jsem měl námět k hledání a prohledal jsem místo nehody. Nikde nic .
Nuda přešla ve velenudu a jeli jsme dál. V blízkém okolí Doveru nás uvítala přívětivější krajina. Malé červenobíle políčka, všechny zvláčené. Lidí moc nebylo a tak jsme začli. Kolegovi něco málo pípalo, mě ale uchvatilo nepřeberné množství zkamenělin a tak detík putoval do auta a začal jsem sbírat (tamní pole opravdu doporučuju na zkameněliny).
Klanělo se k večeru, nám už se nechtělo, unavení jsme tedy sbalili svých pár švestek, koupili si loděnku a Britské ostrovy jsme definitivně opustili. Nálezy nás moc neukojily a tak naše cesta domů vedla ještě do jižních čech, na jižní moravu a pak teprve domů. Už ne s prázdnou.

Ke shrnutí bych jen doplnil, že výlet vyšel na týden jednoho zhruba 17000,- komplet včetně trajektu, spalo se jen v autě. Za celou dobu s tím nebyl problém, můžu doporučit.

Tak zdar hledačům ! Pan.zer