nám napsal(a): Koncem léta roku 2005 jsem se vydal do Anglie za lepšími zítřky. Samozřejmě detík jel semnou. Na internetu jsem si našel klub hledačů pokladů a držel jsem se pokynů...

Prvně jsem musel vstoupit do organizace, která pojišťuje všechny detektoristy v zemi, stálo to na rok asi 15 liber a částka, na kterou mě pojistili byla 5000000,-. S tímto pojištěním mě bez problému do klubu přijali. Dostal jsem svoje osobní číslo a průkazku. Po tom co jsem si zaplatil pojištění, přišlo poštou spoustu materiálů, co kde smím a nesmím hledat.

Průkaz člena klubu


Asi to nejdůležitější bylo, že nesmím vstoupit na cizí pozemek bez dovolení a cokoliv starší 300 let musím nechat dát k posouzení, zda se nejedná o nějakou historickou vzácnost. Pokud by to tak bylo, jsou dvě možnosti: buď muzeum bude chtít nález vykoupit a pak dostanu tržní cenu a nebo nález muzeum vrátí s dokumentací a můžu si nález ponechat, nebo prodat sám. Odměna se dělí rovným dílem mezi majitele pozemku a nálezce. Posouzení, zda se jedná o poklad může trvat i přes rok.

Za roční členství v klubu jsem zaplatil 30 liber a začali mě e-mailem dvakrát týdně chodit pozvánky kde a kdy se hledá. Klub organizoval hledání ve čtvrtky a neděle. V Londýně jsem byl bez auta a tak bylo celkem komplikovaný a i docela drahý se na vybrané místo hledání dopravit.
Klub si vybíral za jeden den a osobu 8 liber jako vstupné na pozemek, na který předem získal povolení od majitele. V e-mailu byla vždy přiložena mapa, podrobný plán cesty a stručná historie daného pozemku. Cestovné vlakem na místo mě přišlo zhruba na 30 liber a to jsem měl ještě 75% slevu, protože přítelkyně pracovala u vlakové společnosti. Doprava se také celkem komplikovala tím, že v neděli vlaky skoro nejezdily. Konkrétní místo bylo i 10 km od vlakové zastávky a autobus nejel žádnej.

Tabule které náváděly auta k místu určení.

Parkoviště přímo na poli.


Postřehy: Angláni jsou zvyklí hledat v dešti a vůbec jim to nevadí. Používají vesměs dva detektory Explorery a DFX Whitese, k tomu sem tam Tesoro DeLeón (v jejich provedeni Laser) a samozřejmě všechny ostatní detíky, ale už né tak masově. Na kopání používají obrovský lopaty - prostě normální rýče samozřejmě že odlehčený, ale velikostí průměrného českého rýče. Věkovej průměr hledačů je 50 let a více.

Hodně hledačů dává své nálezy rovnou do muzea a často si povídají o tom, co všechno už do muzea odevzdali. Hledači z Anglie mají hodně načtenou historii a nehledají pro peníze, ale pro zábavu a prestiž. Kluby dělají roční a měsíční vyhodnocení a pravidelná setkání v týdnu, kdy se všichni sejdou a poklábosí.

Když se sejde na poli 50-80 hledačů, tak se většinou i něco najde, třeba jen jedna zlatá mince za dvě akce, nějaké brože a klasika - odpad a úlomky něčeho co se pak určuje...

Tady tatíci zrovna hodnotí zlaťáček :-)

Zahledal jsem si i u moře, ale nálezy nic moc i když znáte to, není důležité najít, ale zahledat si.

West Worthing South of England


Nakonec ještě zajímavost: tím že jsem se stal členem klubu musel jsem na sebe dát telefonní kontakt a kdyby někdo něco v mém okolí ztratil slíbil jsem, že dobrovolně půjdu danné osobě pomoci věc najít a to bez nároku na odměnu. Takový dobrovolný "hasič", prostě aby si klub dělal dobré jméno a vytvářel pozitivní vztahy s veřejností.

Good Luck...Marek